1/2 Marathon Karlovy Vary 2017

Jestli pro mě bylo něco motivujícího, tak půlmaraton v Karlových Varech.  A i když nedopadl tak, jak jsem si představovala, tak ze mě stříkají endorfiny ještě teď. Kdo sledoval můj seriál na Běhej.com věděl, že se chci pokusit pokořit čas půlmaratonu 1:35. Nicméně, jak šel čas, v hlavě jsem věděla, že budu ráda za 1:40. Na tenhle čas jsem si opravdu věřila. Až do čtvrtka. 🙂

Někde už jsem psala, že květen mi poběžecké stránce, co se času týče, nepřeje. Na řadu přišla (konečně) realizace několika pracovních projektů a tak šel trénink reálně stranou. Ale co… Květen je po závodní stránce dost pestrý a kilometry se dají polykat i tam. Tak když to šlo v Praze jedna báseň, třeba ve Varech přijde zázrak.

Na půlmaraton v Karlových Varech jsem se mimo jíné těšila hned z několika důvodů:

• již 3 roky jsem se na něj chystala, ale až letos to vyšlo
• těšila jsem se na shledání s mou blízkou kamarádkou a její rodinou
• a měla jsem si zde dát TEN osobáček

Počasí všemu nahrávalo, ale já ve čtvrtek udělala zásadní chybu. Jelikož jsem člověk, zvyklý se hýbat, začal mi pohyb po týdnech relativního klidu ve čtvrtek chybět. A jelikož čtvrtky patří „Mattonkám“, tak mě přišlo tak nějak nesmyslné jít běhat ještě před tréninkem sama. 😀 Co mi ale vůbec divný nepřišlo, bylo po roce vytáhnout TRX ze zahradní krabice a totálně si na něm odpálit nohy. Jo, i takovouhle blbost je člověk schopný v 35 letech udělat a spoléhat na to, že dobře regeneruje. K mé smůle, zas tak rychle neregeneruju a to nepočítám ještě únavu z víkendového Vltava Runu.

Na trať jsem se i tak hrdě postavila, ale žádný zázrak se tedy zázrak nekonal a já odjížděla s časem 1:47. Nebudu tady vypisovat kdejakou zatáčku závodu, protože takových reportů najdete na webu asi dost. Ale spíš chci napsat pár poznámek k celému závodu jako takovému, které naprosto vystihnou atmosféru celého závodu a nakonec raději pustím pár fotek s komentářem.

• Mnozí si mohli všimnout, že občas pustím nějakou uštěpačnou poznámku na adresu PIMu. Ale tentokrát si ji ušetřím a napíšu, že tyhle půlmaratony od RunCzechu, jsou asi jediným závodem, kde uvidíte prezidenta závodu sbírat odpadky ve VIP sekci. Bez uzardění a se vší noblesou. Tohle je za mě velké gesto a já si za to Carla Capalba nesmírně vážím.
• Dobrovolníci jsou všude. Někdy mírně nevrlí, ale při závodě naprosto skvělí! Jejich povzbuzující píšťalky byly na každém kroku. Myslím, že měli i nějakého kapitána, protože jsem slyšela na jedné občerstvovačce, jak jedna paní křičí na ostatní: „Hynku, pískej!“ 😀 Ne, opravdu. I dobrovolníci dokázali udělat velmi energizující atmosféru.
• Diváci byli v KV všude! Všude fandili a bylo jedno, jestli jim je 20 nebo 80 let. Dělali nám závodníkům mexické vlny, povzbuzovali nás slovně, hráli na bubny, bouchali na okenní parapety. A tohle si užít bylo 1000x lepší než si zaběhnout PB. Ještě teď mám husinu.
• Trasa: Ono to možná bude znít dost divně, ale i trasa tady byla nádherná. Asi to i vypadá, jak kdybych od RunCzechu měla za tenhle článek zaplaceno. Ale opravdu tomu tak není. Tím, jak byla trať členitá a jen na pár úseků, se vůbec neopakovala, strašně rychle utíkala. Tu byl Grandhotel Pupp, tu se to zelenalo, tady baráčky. Prostě bylo pořád na co koukat. Super bylo potkávat spoluběžce, kteří šli proti vám. Mávat si, zdravit se a podporovat sami sebe navzájem. No, jak říkám, bylo to prostě skvělé.

A tohle všechno způsobilo, že i když výsledný čas zůstal daleko za mým osobákem, tak jsem nejela domů zklamaná. Byl to závod se vším všudy a i prohry k tomu patří. I když já tenhle závod opravdu jako prohru neberu a jsem šťastná. Buďte i vy a nedělejte si vrásky, když věci nejde podle plánu. Vždy jsou věci, kvůli kterým se dá na svět usmívat. Až kouknete na fotoreport, pochopíte.

Úvodní foto: Milan Pelant

Dále už jen fotky z mé vlastní zahrádky 🙂