Běchovice 2018

Když jsem loni stála na startu v Běchovicích, tušila jsem, že to půjde a ve finále z toho byl i osobák. A to na závodě, kde prý osobáky nepadají. Ale letos to bylo jiné. Letos jsem šla do závodu velmi opatrně. Koleno po RUN PRAHA – PLZEŇ stále nebylo v pořádku, a tak jsem chtěla doběhnout hlavně bez bolesti a až do konce. 

Znáte to, jak se vás každý před startem ptá, jak poběžíte? Samozřejmě i já jsem dostala milión podobných otázek a málokdo mi v tu chvíli věřil, že jdu opravdu na doběhnutí. Koleno mi stále nedovoluje běhat delší trasy než něco kolem 7 kilometrů, ale tím, že před závodem nebolelo, tak jsem se na start přeci jen postavila.

S výstřelem jsem opravdu začala běžet velmi opatrně a soustředila se hlavně na dech. Z loňska jsem věděla, že první metry se dají v tom davu pěkně napálit. A ejhle, i přes to, že jsem toho moc za září naběháno neměla, běželo se opravdu lehce. Nahoru dolů, prostě pořád. Měla jsem obrovskou z toho radost a jak jsem cítila, že koleno drží, dostávaly se do mě endorfiny a já se tomu pocitu oddala. Najednou jsem zase viděla před sebou slečnu, kterou chci doběhnout. A tak jsem postupně začala ubírat na našem rozestupu a krůček po krůčku jsem jí doháněla. Sil bylo na rozdávání a já kolem 6. kilometru začala opět cítit osobák. Smrděl tam pěkně…

Ten odznak se letos opravdu povedl.

Jenže i s tímhle pocitem, přišlo první mírné píchání. V koleni. Kde jinde. Ale pořád to nebyla bolest, která by mě omezovala v tempu. Ta přišla o chvíli později a s o to větší intenzitou.

Na 8. kilometru, těsně před ikonickým Hrdlořezákem jakoby se koleno vzbudilo a já věděla, že je zle. Najednou jsem měla pocit, jako bych couvala. Jakoby mě někdo táhl zpátky. Najednou mě začali předbíhat i ti těžce dýchající běžci, co na Hrdlořezáku nechávali duši. Upřímně, i přes to, že stoupání na Hrdlořezáku není příjemné, ani loni, ani letos jsem nepochopila, co na něm ostatní pořád mají.

Každopádně já jsem se netrápila převýšením, ale bolestí. Ta nejhorší bolest ale přišla až na 9. km. Tam jsem i bolestí vykřikla. Bylo mi fakt smutno. Věděla jsem, že už to nějak dojdu, ale do chůze jsem prostě přejít nechtěla. Hrdost mi to nedovolila. Ale upřímně přiznávám, že vidět tolik lidí, co mě na posledním kilometru předběhlo, bylo opravdu frustrující. A tak jsem se dotrápila do konce.

Pár metrů před cílem na mě ještě mával Marco s Viky. Viděli, že se něco děje, a tak jsem jen houkla, něco o kolenu v prdeli. 😀

Tady jetě vysmátá…

Víc asi nemá cenu dodávat. Čas 51:30 není na tu bídu tak špatnej. Jediné, co bych k tomu ještě napsala je to, že pocit marnosti ani tak nebyl z té bolesti samotné, ale z té chvilky, kdy jsem začala věřit, že padne osobák. Že to bude dobrý. Ve chvíli, kdy jsem cítila, jak mi to jde, tak jsem si vůbec ani na chvilinku nepřipustila, že by se bolest mohla vrátit, natož v takové míře. A pak z ničeho nic KONEC.

No, ale abych nesmutnila, napíšu takové to klišé, že všechno zlé je k něčemu dobré. Nyní je ten nejlepší čas zahojit rány z letošní sezóny a začít se věnovat i jiným věcem – hlavně jiným sportům, než je běh. Musím teď dát kolenu trošku klidu, trošku rehabky a ono to zase půjde. Mám totiž takové malé překvapení, co se mého běhu týče. 😀 Ale o tom zase jindy. Už brzy se dozvíte mnohem víc.

Nesmí chybět ani fotka u památníků. Letos mi ale přišlo, že se fotilo mnohem míň lidí.

 

Categories:

Nezařazené

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *