Běchovice – Praha aka jak se běží pro osobáček

Také máte bláznivé nápady, kterých okamžitě po začátku jejich realizace litujete? U mě je tohle na denním pořádku a tak to většinou nikoho v mém okolí ani nepřekvapí. Jen v souvislosti s během a mými cíli se většinou veřejných prohlášení zdržuji. Výjimkou byl jarní můj seriál pro Běhej.com. 

Když vezmu nedělní závod Běchovice – Praha, legendy tento závod předcházejí. Člověk, tedy já, je plný očekávání a zároveň mírně nervózní. Ale jak to mu často bývá, většinou nervozita opadává se startovním výstřelem a v tu chvíli na řadu přichází zase hlava… A hlavně o hlavě pro mě byly právě Běchovice.

Víte, na většinu závodů jezdím s “někým”. Sama se na závodech objevím jen málokdy, ale Běchovice byly v tomto ohledu výjimkou. a zrovna se jednalo o závod, kam se musíte dopravit na start, protože cíl je jinde.  A na tuhle skutečnost mi den předem upozornil David. Původní myšlenka byla, že pojedu vlakem, ale nakonec jsem ráno přemluvila Marca, aby mi s logistikou pomohl. Přemlouváním rozuměj stála jsem v pozoru u postele a hrozně smutnýma očima mu říkala, jak by mi to pomohlo. Ale že vážně pochopím, když mi řekne, že ne. 😀 Pochopím. Hm, hm… No, určitě to nedělal s radostí, ale aspoň nenadával jako obvykle a já před 11 hodinou byla v Běchovicích. 😀

V těch Běchovicích, kde jsem se chtěla pokusit zlomit můj osobní rekord. Samozřejmě, že jsem to nikomu neřekla, jen naznačila v Instastories. A pak jsem najednou stála na startovní čáře, čekám na výstřel a najednou mi došlo, že vůbec netuším, jaký pace bych měla běžet. Takže rychle jsem otevřela appku a zjistila, že pokud chci dát osobáček, musím běžet něco mezi 4:30 a 4:45.

Se startovním výstřelem jsem se rozběhla s první lajnou, kam jsem se nasáčkovala kvůli pěkné fotce. Ne mojí, ale předstartovního davu. 😀 Tempo 3:30 jsem držela prvních 500m, abych se pak zase rychle hodila do klidu při představě následné chuti přepáleného startu. Bylo hrozné pozorovat, kolik lidí mě předbíhalo a červíček ve mně hlodal, že tady asi fakt běhají “páni běžci”. Ale co, snažila jsem se uklidnit. Někdo za mnou musí ještě zůstat. “Ale je Ti jasný, že tolik jich zase nebude”, snažila se shodit moji psychiku druhá hemisféra mé hlavy. A tím začal můj boj Jekylla a Hyda, který se táhnul vlastně až do finiše.

Uběhnout 10 km není určitě nic, co bych nezvládla. Naopak – tratě kolem 15 – 20 km jsou ty, které mi jdou nejlíp. Ale když v hlavě řešíte, jestli máte na osobáček nebo nemáte, tak si na klidu moc nepřidáváte. Ale člověk se z toho nesmí po…t! A tak jsem do 5 kilometru jela na tempo, kdy jsem si říkala, jestli jsem pořád dumala, jestli jsem schopná takové tempo vydržet  i do toho posledního kopce. (Jasně, že jsem, když jsem minulý týden zvládla v součtu 50 km za den a v mém podání ve slušném tempu.) Jenže ony ty Běchovice jsou skoro pořád do mírného kopce, což mě došlo až na trati. Na sedmém kilometrů jsem si říkala, že vydržím ještě tak do osmého kilometru a pak když tak zpomalím. Jenže dva kilometry jsou !!!maximálně!!! 10 minut a to už musím udržet, ne? 😀 A to by na osobák pořad stačilo, pokud zásadně nezpomalím. Ale Jekyll ve mně říkal: “Zpomal, proč to děláš, stojí Ti to za to?!?” a Hyde ho překřikoval “Budeš toho holčičko pak litovat, když nezabereš”. A já tentokrát litovat nechtěla. A tak jsem to kousla. Najednou jsem byla na devátém kilometru a viděla na cíl. Vedle mě běžel týpek, který toho měl plné kecky, ale nic nevzdával. A tak jsem prostě běžela!

Cílovou pásku jsem protínala v čase 46:24, tedy hluboko pod minutou mého osobáku! Y E S!!! Volala jsem domů, kde na mě byli konečně zase pyšní a tentokrát se radovali se mnou! A to jsem ještě netušila, co pro mě mají na pondělí nachystané za překvapení. A já? Já zjistila, že necelý měsíc, kdy jsem opět dala na svůj stravovací instinkt, funguje a že v něm, právě kvůli těmto okamžikůkm štěstí, hodlám pokračovat! A když se k tomu přidají tréninky s Marcelem Mataninem, není nemožné, aby to do konce roku necinklo ještě jednou.

S přehazovačkou, ale šťastná v cíli! 😉

K samotnému závodu musím říct, že Běchovice mají své nezapomenutelné kouzlo. Že když hráli státní hymnu, měla jsem slzy v očích a husinu až na patách. Že organizace byla skvělá, až na vydávání batohů. A že se do Běchovic určitě hodlám zase vrátit a příští rok i s Radkem Švajcrem zkusíme v Běchovicích společně zlomit čas 45:00, což k výše uvedenému nemusí být vůbec nemožné.

Dva veteráni 😉

Categories:

ZÁVODY

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *