Běhej lesy – všechno naruby!

Někdy si myslíte, že všechno víte, že už své závodní rituály máte dotaženy k dokonalosti a že není v závodě nic, co by vás mohlo překvapit. Jenže pak přijde den, kdy máte chuť totálně všechno změnit a jdete do závodu naprosto klidní. A najednou zjistíte že rituály jsou na “houby” a že skutečně BĚHÁTE lesy

Strašně dlouho jsem se nezažila před závodem takhle klidná a smířená s tím, že prostě poběžím tak nějak na pohodu. Bez zbytečných ambicí. Také ani nevím, kde se ve mně vzala všechna ta vůle změnit mé předzávodní návyky do posledního puntíku. Ale tuhle sobotu na Běhej lesy Slavkovský les se tak stalo. Strašně ráda bych vám popsala všechno, co se ten den dělo a co všechno bylo jinak, ale nic z toho nevystihne “všechno” skvělé, co ten den přišlo. Začalo to mojí první spolujízdou a skončilo božským přetahováním o umístění v ženské kategorii.

Za prvé – spolujízda!!!

Myslíte, že jsem ten typ, co si jen tak vezme neznámou společnost do auta? Omyl. I přes to, že působím jako velký extrovert, nerada pouštím neznámé lidi do svého prostoru. Ale možná intuitivně jsem ve středu nabídla spolujízdu na fb stránkách Běhej lesy. Ozvala se mi Lenka s Michalem, kteří na mě chudáci skoro hodinu po závodě čekali, než vystojím frontu na čaj, který na konec stejně ani nebyl. Upps. A jak jsem si tou spolujízdou nebyla úplně jistá,  už od začátku to bylo hrozně milý. Takže až zase příště pojedu sama na závod, určitě spolujízdu zopakuju.

Za druhé – ať začne pršet!

Nikdy jsem si nepřála víc, aby začalo pršet víc než v sobotu. Mám pocit, že je to už takový můj předzávodní kolorit, že si v hlavě promítám, jestli tu vzdálenost uběhnu. Takže mám tak nějak automaticky v hlavě zabudovaný, že bych chtěla běžet tu kratší. Jenže pršet nezačalo, tedy ne do startu závodu, a tak nebyla výmluva, proč trať zkrátit. A změnit registraci by stejně nešlo, protože v celém areálu nebyl absolutně žádný internetový signál. Takže  jsem se postavila na trať 23km trasy.

Za třetí – jdu s kamerou 

Ještě pár minut před startem jsem měla ve svém opasku kameru od Niceboy, že si tentokrát závod užiju a natočím. Ale znovu zasáhl můj šestý smysl, který mě přiměl kameru nechat v autě. Stihla jsem jen natočit můj první tip na JIZ 50 RUN, na který se budete moci brzy  podívat v události na Běhej lesy.

Za čtvrté – beru sluchátka

Poslední závody jsem hrdě nechávala sluchátka v kufru auta nebo rovnou doma. Ale tenhle závod jsem je strčila do telefonu a zapla hudbu do uší. A běžela. A běželo se mi tak, že jsem ani jednou nepropadla hříšné myšlence, jako letos tolikrát, že bych to za první zatáčkou vzala lesem zpátky. Prostě mi to sedlo jak hrnec na prdel.

Za páté – gel a tabletky s glykogenem

Hodně v sobě bojuju s během načisto (rozuměj bez chemických doplňků) a s jejich užíváním. Tentokrát jsem prostě před startem vzala gel od Penca, do kapsy dvě hořčíkové tablety s glykogenem od téže značky a stoupla si na start. Těžko někomu vysvětlovat, jak to najednou běželo. Gel mi vydržel cca do 13 km a pak jsem preventivně udržovala hladinku energie tabletkama. A ejhle… Nikde žádná krize, nikde žádná chybějící energie. To, že mám zadní stranu stehen jako polívčičku ale nekomentuju. To není chyba energetického deficitu. 🙂

Za šesté – je zima, beru bundu

Tímhle krokem jsem si vůbec nebyla jistá. Ale byla zima, vypadalo to, že bude pršet, a tak jsem raději na sebe hodila větrovku od Skins. Sice jsem se bála, že mi bude vedro, ale jelikož jsem ve festivalce dost dlouho mrzla, nechtěla jsem se jí za žádnou cenu vzdát. K mému štěstí. Ani jednou jsem se necítila přehřátá, naopak mi přišlo, že mě udržovala v příjemné provozní teplotě.

Za sedmé – tohle je závod, ne procházka

Sice jsem běžela tak nějak na pohodu, ale po dlouhé době jsem měla před sebou i “soupeřky”. Cítila jsem tentokrát opravdu dost energie na to, abych ženy před sebou měla chuť předběhnout. Kopec, rovinka, seběh… Bylo mi to jedno. Prostě, když jsem viděla příležitost, šla jsem do ní. A to, že jsme se s holkama několikrát předběhly, bylo vážně krásný. Jen ten finiš…

Za sedmé – osvěžující deštíček

Od nějaké chvíle bylo jasné, že pršet prostě bude. Že se tomu nevyhneme. Co ale jasné vůbec nebylo, tak v jaké intenzitě. Takže od 15. kilometru jsme běželi v mírném, ale souvislém dešti, který se změnil v pěkný slejvák, který mi píchal do tváří a očí. Do cíle jsem doběhla už rovnou vysprchovaná. Nebylo tedy třeba ani mé klasické hygieny s vlhčenými kapesníky. Ale hezký pohled na mě to asi nebyl, protože jeden z pořadatelů mi několikrát řekl (jednou by to ale stačilo) :D, že moc hezky nevypadám.

Za osmé – zpropadené tkaničky

Jak už jsem psala v bodě šest, tentokrát jsem prostě měla chuť trochu závodit. Nicméně na posledních kilometrech mě zradily tkaničky. Na 21 km se mi rozvázala jedna. Cítila jsem to, ale jelikož mě s dravostí krvelačné šelmy pronásledovala Helenka Moulisová, říkala jsem si, že to vydržím. Jenže bohužel kvůli silnému dešti byla tkanička natolik těžká, že jsem se nakonec musela zastavit a pořádně ji utáhnout. A za dalších 200m znovu. Tentokrát druhá! A to už jsem teda nadávala. Tyhle pidi chvilky mě stály 2 místa…

Podtrženo sečteno

za mě tenhle závod byl jako malina. A konečně se blížím ke své vytoužené první desítce v pořadí. 😉

 

 

Categories:

ZÁVODY

10 komentářů

  • Helena

    27.6.201818:13 Reply to Helena

    Běžela jsi úžasně. Když jsem nastupovala na start, chtěla jsem se jen kochat, něco si i vyfotit. Ale tys mi strašně nakopla, běžela jsi strašně lehce a přišlo mi, že máš každý kilometr promyšlený :-). Takže mé třetí místo je vlastně Tvoje zásluha. 🙂

    • mm
      Veronika Šimáčková

      28.6.20188:31 Reply to Veronika

      Helenko, tak to jsem moc ráda. Mně si zase dodala sílu v tom kopci. Ale máš pravdu v tom, že mě se běželo opravdu strašně dobře a i jsem se lehce cítila. Jsem moc ráda, že to bylo i vidět 🙂
      A ke 3. místu moc gratuluju. Jsi skvělá!

  • Petr

    26.6.201821:55 Reply to Petr

    Moc pěkný video. 🙂

    • mm
      Veronika Šimáčková

      28.6.20188:31 Reply to Veronika

      Děkuju. Blbiny jsou moje druhé jméno. A to v dobrém i špatném slova smyslu.

  • Honza

    26.6.201814:05 Reply to Honza

    Drahá Verčo,
    Příležitostně tvůj blog (web) sleduji. Občas souhlasně kývám, někdy nevěřícně zírám a jindy mlčím a přemýšlím. Tento článek mě zahnal do kouta “zírám”.
    Běhám od mala. Rodiče mě narvali na atletiku hned, jak jsem si dokázal zavázat tkaničky sám.
    Dovolím si přátelské shrnutí:

    1) Sluchátka nech doma, jestli je něco znakem amatéra, který si vztah k běhu buduje, tak jsou to sluchátka. Nauč se poslouchat své tělo, to co se v něm děje a jak reaguje… Je to lepší jak poslední album Justina Biebera… Zkušení borci sluchátkáře odsuzují, anižby jim věnovali třeba jen minutu času 🙂

    2) Chemii nech doma, sacharidy jsou prokletím. Tenhle podivnej trend běžeckého cukroví prosákl od cyklistů… Nepamatuju se, že bych cokoliv pozřel nebo vypil na běhu do 50 km. Opusť trendy diktované výrobci sportovního bordelu a budeš se cítit lépe 🙂

    3) Malej fígl na tvé tkaničky… Při klasickém uzlu, omotej vzniklé oko tkaničky 2x namísto 1x a pořádně dotáhni 🙂

    Přeju hodně běžeckého štěstí 🙂

    • Dan Kvasnička

      28.6.20187:44 Reply to Dan

      Tak asi všichni tak nějak kroutíme občas nad jinými hlavou. Já nejnověji nad radou nejíst a nepít 🙂 Ale každé tělo holt funguje trochu jinak, někdo nepotřebuje nic 50 km, jiný zase co pět kilometrů. A cukroví od cyklistů fakt funguje. Vyzkoušeno na mnoha vzdálenostech a v mnoha sportech.

      • mm
        Veronika Šimáčková

        28.6.20188:36 Reply to Veronika

        Dane, souhlas. Občas člověk málo cukruje před závodem. Já tedy dost často 😀 Ale tentokrát se mi běželo dobře a to je pro mě podstatný.

    • Jakub

      27.6.201818:08 Reply to Jakub

      Víš Honzo, co je na běhání nejlepší? 🙂 Že každý si může zvolit způsob, jaký chce. Se sluchátky v uších, bez nich, po silnici, v lese, po horách. S cukrem, bez cukru, s tejpy, bez tejpů. V botech, barefoot. Je jen na každém, komu co vyhovuje.

      A zároveň si troufnu tvrdit, že opravdoví běžci se navzájem neodsuzují. Ti zkušení to vědí obzvlášť.

      • mm
        Veronika Šimáčková

        28.6.20188:34 Reply to Veronika

        Kubo, já myslím, že to Honza nemyslel špatně. Já taky kolikrát píšu věci, které vyzní hůř než jsou myšleny. Naštěstí mám asi “strážné anděly”, kteří mi čas od času pomohou 😀
        Každopádně moc děkuju, V.

    • mm
      Veronika Šimáčková

      26.6.201814:18 Reply to Veronika

      Ahoj Honzo,
      díky za tenhle koment. A jsem orpavdu ráda, že přišel. Možná jsem podobný i čekala. Já si cením, když se do diskuze připojí lidi, kteří umí velmi hezky poradit nebo to takhle neurážlivě napsat.
      Co se týče sluchátek, můžu s Tebou jen souhlasit. Je to vlastně ten důvod, proč jsem si je nebrala a už ani moc neberu. Vypadat u toho víc “profi”. Jenže na druhou stranu já nijak nevyčnívám – kromě psaní blogu a toho, že jsem víc vidět. Běžecky jsem slabší průměr, a tak se snad nikdo nebude tolik zlobit, když to občas s těma sluchátkama odběhnu. 😀 Ale jak říkám, občas člověk udělá něco jinak.
      U těch doplňků stravy, tak tam jsem na tom už skoro hůř než se sluchátky. Jedu z 99% bez doplňků. Občas na datlích. Ale ani ty s sebou neberu pořád. Prostě tenhle závod byl fakt takovej pokus.
      A tkaničky? Nikdy se mi nerozvazujou. Já dělám totiž klasický dvojitý a uzel. A možná zakroutíš hlavou ještě víc, bojím se Ti to i napsat :-D: já si ani moc boty nerozvazuju 😀 Nasadím, sundám…
      Jinak opravdu díky a přeji fajn den, Verča
      PS: Zajímalo by mě, kde nade mnou ještě kroutíš hlavou? 😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *