Čertovská 5

Čertovská 5ka není žádná pětka, ale oficiálně je to běžecký závod na 5,7 km. Neoficiálně jsme se s ostatními tak nějak shodli, že to je něco kolem 5,5km. Ale ať je to jak chce, je to závod, který se zapíše do mých běžeckých análů. Čertovská 5 se běží asi 4 km od mého bydliště a možná by příště bylo lepší, abych si tam doběhla a tak se zahřála před samotným závodem. Mně totiž ty krátké tratě nedělají dobře a jak už jsem tu několikrát psala, neumím je jednodušše rozběhnout. A tak se trápím, i když vím, že to budu mít maximálně za půl hoďky z krku. Ani tentokrát tomu nebylo jinak.

Před samotným popisem závodu je důležité podotknout pár věcí:

  • Já už žádný závod letos běžet nechtěla. Tohle byla taková rychlo akce. A tak jsem ve čtvrtek napsala Marcelovi, že si trošku upravím trénink 😀 a že si odběhnu jeden krátký závod. No, co mi na to asi měl napsat…
  • V sobotu se startovalo v 10 hodin a já ještě v 8:20 sbírala síly vstát z postele a nasnídat se.
  • Registraci jsem dělala asi v 9:40!!!
  • Rozklus a rozcvička proběhl cestou ke kamarádce, kde jsem nechávala věci a při zpáteční cestě na start.  Pak to má nějak vypadat. (Doufám, že to Marcel nečte. Ale jak se říká, pro něj to vlastně nedělám, co?) 😀

Poučená z předchozích závodů jsem se na startu vecpala dopředu. Borci z různých maratonských klubů s ambicemi až za první zatáčku byli opakem mých ambicí. Já si sice šla zkusit, kam se v tréninku posouvám, ale určitě jsem neměla v úmyslu se jakkoliv odrovnat. S výstřelem se masa asi 180 závodníků rozběhla. Nejsem typ, co se nechá strhnout davem, a tak jsem nasadila svoje tempo. Z loňska jsem věděla, že přijde nepříjemné stoupání, na které spousta běžců nemusí být připravená a je dobré si na něj ušetřit trochu sil.

A ejhle. Ani mě těch sil moc nezbylo. Vůbec celý závod jsem se nějak trápila. Hlava se bránila a snažila se mě přesvědčit, že dneska to nejde a ať se na to vykašlu. Ale znáte to! Silnější vyhrává a moje vůle prostě silná je. A tak s každým metrem, se kterým jsem se blížila k cíli, moje utrpení ustupovalo. Na cílovou rovinku jsem se dokonce hecla a jako vždy si ji zasprintovala, aniž bych tušila, co mě čeká.

Okamžitě po závodě, tedy hned po tom, co se mě snažil zmermomocnit jeden přiopilý čert – běžec, jsem se šla převlíknout do toho, co jsem na sebe ještě v polospánku navlíkla ráno než jsem vylítla z domu a vrátila se do Sokola, kde mělo proběhnout vyhlašování vítězů. Slavnostní vyhlašování proběhlo v duchu “Hoří, má panenko” nebo chcete-li v duchu managerských dovedností ale ve vesnickém duchu: pochválit, zkritizovat a pochválit”. Bohužel na tu kritiku se valná většina mého běžeckého týmu sebrala a raději s kyselým obličejem odkráčela. Kdo byl ví, ostatním se omlouvám, ale nemám sílu to vysvětlovat. A tak jsem zůstala skoro sama. Až na Pepu. Ještě, že tak. Kdo by tu slávu vyfotil.

Stala se totiž taková věc, kterou jsem opravdu nečekala. Při vyhlašování kategorie do 44 let jsem totiž zaslechla své jméno! Lidi, já to fakt nečekala. Třetí místo pro mě bylo v tu chvíli opravdu jako sen. Slzy dojetí jsem zamáčkla, i když nebudu lhát, že se draly na povrch. Olympiáda to sice nebyla, ale i tak radost z mé první vydřené bedny tu pořád ještě je.

Jasným důkazem toho, jak moc jsem to nečekala, je:

  • můj účes běžím a jdu (ještě doma jsem si říkala, že hřeben si neberu, že není proč),
  • výraz retardované poběhlice na fotce výše
  • a “slavnostní” teplákovka.

Kromě jinéo tedy musím do příště absolvovat kurz “Vizážistické tipy a triky za poklusu” a jestli víte, kde mi srovnají rychle nohy, abych je na fotkách neměla jak průjezd pro kamiony, tak mi to klidně napište. Do té doby ale budu zase pilně trénovat, abych tenhle skvělý pocit mohla zase někdy zažít.

Pozn.: Pamatujete si na leden, kdy jsem sepisovala svůj super tajný bucket list 2017? Tak jednu položku jsem si právě tímto závodem odškrtla. Stát aspoň jednou na bedně. <3 

 

Kategorie:

ZÁVODY

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *