Gladiator Race – pevnost Josefov

Asi před týdnem mi na stole přistála pozvánka na noční Gladiátor Race. Poslední dobou zhýčkaná silničními běhy,  jsem se nechala chvíli přemlouvat, abych znovu vlezla do bláta. 

Je to hrůza – člověk pár týdnů neposiluje a jeho svaly se změní na rozbředlou želatinu, kterou nerad ukazuje ani doma před zrcadlem, natož aby tohle měkké něco uzvedlo jeho váhu někde na monkey baru. Na druhou stranu se jednalo o závod, který jsem ještě nikdy neběžela a prostředí pevnosti Josefov slibovalo prima zážitek.

Dopředu jsem se domluvila s Martinem z OCRA CZ, že poběžíme spolu a že si to užijeme. Co jinýho na 3 kilometrový trati dělat, že? Prolítnout to za 25 minut a jet zpátky domů? To se mi fakt nechtělo.

Já vyrážela ve 20.15 a Martin hned dalších 15 sekund za mnou. I přes to, že aktivní dobrovolník před každým závodníkem vlil do ohně trochu lihu, aby nás to osmahlo, já přeskočila bez jakékoliv újmy. Což se nedalo říct o Martinovi, který údajně přišel o pár chlupů na rukách. S Martinem jsme se doběhli hned na další překážce – šplhu, abychom společně vyrazili k monkey baru, kde jsem spadla jako švestka hned na prvním úchopu (ano, zde mi selhaly ty měkké svalíčky). Takže 20 angličáků na zahřátí bylo mých. A Martinových vlastně taky! První půlka trati vedla tak různě po lese – nahoru a dolů. Druhá, oddělená pěknou teplou koupelí v místní řece, byla mnohem zábavnější. Běželo se bývalými jízdárnami a následně bývalou nemocnicí. A tady jsme si to s Martinem pěkně užili. Běželo se dlouhýma chodbama, kde jedny vykopnuté dvěře střídaly druhé. S Martinem jsme se shodli, že to byla taková reálná strašidelná adventura se zombíkama. Všude oprýskané zdi, rozmlácená okna a v nemocnici dokonce visící omítka ze stropu. Vzduch čpěl nemocniční zatuchlinou, stíny z čelovek vypadaly děsivě. První, co mě napadlo, že kdyby na mě někdo vybafnul, tak se poseru zblázním strachy. Jak jsem to vyslovila, tak jsme s Martinem měli jasno. 😀 Vypnuli jsme světla našich čelovek a schovali se za prvním rohem. Slyšeli jsme, jak se někdo přibližuje. Světlo jeho čelovky se rozšiřovalo, dusot bot sílil. BAF!!! Zařvali jsme oba, když nás běžec předbíhal. Trhnutí běžcových ramen vystřídal náš smích. Zapli jsme znovu čelovky a běželi dál.

Narovinu řeknu, že jsme to udělali ještě jednou. Ale tady nás běžec překvapil. Údajně se lekl, ale to jsme se ho na to museli zeptat, protože s sebou ani necukl.

A pak jsme už strašení nechali být. Užívali si každý metr „závodu“. Nádherně vymyšlená noční trať končila asi kilometrovým průběhem katakombama pevnosti, kde se v některých částech i dost prášilo, což bylo nepříjemné.

Konečný čas na pohodu byl něco přes 40 minut. Vím, že na 3 km je to dost, ale my jsme si to neskutečně užili a doufám, že některé závodníky i pobavili. Ze 457 závodníků jsem i přes naši pohodovou jízdu skončila na 195. místě, což s ohledem na své faux pas na monkey baru a naše zdržení se schovávačkama beru jako úspěch. Organizátorům patří velký dík a velká poklona. Tohle je to, co tu chybělo. Prima nápad na závod, kde za mě jde víc o zábavu než o čas.

 

Kategorie:

ZÁVODY

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *