Icebug running

O víkendu proběhl další ročník Jizerské 50′. Měl to být můj první “ultra” na podporu letní verze tohoto závodu Jizerské 50′ RUN. Ale po zhodnocení všech aspektů se organizátoři rozhodli nedráždit hada bosou nohou (rozuměj běžkaře běžcem) a raději tuhle, mnou podporovanou srandu, odpískali. Nicméně ve chvíli, kdy tahle myšlenka padla, byla jsem z ní nadšená a podrobila jí nejen trénink, ale začala dávat dohromady oblečení. Zejména obuv. 

Měla jsem představu, jaké boty by to měly být. Původně jsem chtěla něco goretexové a nejlépe trailového. Potřebovala jsem nějaké boty, které mě na 50km (tedy cca 5 hodin) podrží jak v případě sněhu, tak i ledu. S Martinem Šálkem z českého zastoupení značky Icebug jsme se dohodli, že si zkusím jejich boty – starší verzi dnešních Icebug Pytho3 BUGrip. Goretex mi rovnou vymluvil. A to z toho důvodu, že goretex sice nepropustí vodu dovnitř, ale v případě, že si naberete sníh přímo do boty, tak nepůjde ani ven.

Icebugy znám od svých kolegů z OCRA CZ A co si budeme povídat, na překážkových závodech se s nimi potkáte velmi často. O to víc jsem na ně byla zvědavá. Na první pohled bota se širokou špičkou, které dominuje znak brouka. Podrážka má mírné hřeby, které nejen dobře drží na ledu, ale závodníkům OCR pomáhají samozřejmě i na překážkách. Bohužel díky nim právě na poli těchto závodů se rozdělují lidé na skupiny těch, kteří je s radostí kvitují a druzí kvůli bezpečnosti zatracují. Můj případ hodnotit z jednoho nebo druhého důvodu to už naštěstí z pozice závodníka není, a tak jsem byla zvědavá pouze na to, jak se v nich prostě běhá a co všechno si v nich můžu dovolit.

Můj první krátký běh byl po okolí mého bydliště. Pocitově mi přišlo dost divné v nich přeběhnout byť je krátký úsek po silnici. Nakonec jsem ale zjistila, že jde víc o hlavu, než o to, že by to těm botám jakkoliv vadilo. Samozřejmě na silnici trošku klapete, ale nic hrozného. Na došlapu samotném to nepoznáte. Bota jako taková patří k těm tvrdším. Nicméně tím, že mám z ORP centra na míru dělané vložky, problém tvrdosti jsem velmi rychle vyřešila. Což se ale nedá říct o patě, kterou jsem si hned při prvním běhu pěkně sedřela. Je totiž trošku vyšší. Každopádně po zahojení se už rána znovu neotvírala. Takže to bylo takové “zápisné”.

Opravdovou zkoušku ohněm jsem ale zažila na našem běhovýletě na vyhlídku Máj. Mírně mrzlo, ale spíš bylo takové sychravo. Všude v lese se válela spousta listí, které schovávalo klouzavé kameny. Svahy nebyly zrovna příjemné, ale já chtěla vyzkoušet to, co mi Martin tvrdil: “Tyhle boty Tě podrží! Pak už záleží jen na tom, kam až Tě pustí Tvoje hlava!” A měl pravdu. Boty seděly a já postupně získávala sebedůvěru jak na sebězích, tak na kluzkých a zledovatělých úsecích. Viděla jsem rozdíl mezi mými jistými kroky a ostatními běžci, kteří museli přeci jen na svahovitých částech lesa být obezřetnější.

To samé bylo i na ledu. Bývám dost opatrná hlavně z kopců. Mám strach, aby mě nohy udržely, případně se bojím špatných došlapů. (To je ta hlava, o které Martin mluvil!) A když k tomu přidáte zledovatělý povrch, máte ze mě prostě hromádku neštěstí. Jenže i tady jsem se v Icebugách dokázala brzy odvázat. Když totiž zjistíte, že se můžete 100% spolehnout na své vybavení, pak už je opravdu jednoduché být trochu ztřeštěný.

Co se týče sněhu, nestihla jsem je vyzkoušet vyloženě v tom hlubokém, kde bych mohla posoudit, jak to je s jejich schnutím a jak moc se vlhkost podepisuje na komfortu nohy při běhu. Tudíž budu jen spoléhat na reference našich elitních závodníků z Elite OCRA Teamu, kteří na ně nedají dopustit a bez nich na trať prostě nevyběhnou.

Za mě tedy Icebugy jednodušše ideální na zimní plískanice a do mrazivého počasí. Ale věřím, že velmi dobrou službu udělají i v podzimním sychravém počasí, kdy klouže už jen pohled na spadané a mokré listí.

No, a jestli vás zajímá, jak to bude s tou Jizerskou 50′, tak mě bedlivě sledujte. Poctivě trénuju a jednou měsíčně se podělím o mém tréninku. 😉 Chci totiž ukázat všem, že bez tréninku byste takovou vzdálenost asi těžko uběhli, ale na druhou stranu to není tak hrozné, jak se může ještě dneska někomu zdát.

Categories:

RECENZE

2 komentáře

  • Káča

    20.2.201815:26 Reply to Káča

    Sama se z kopců nebojím, ale jakmile mám před sebou zapřaženého psa, tak mě děsí i jen mírný svažíček :D. Ještě pořád si živě pamatuji, jak jsem lehce podjela na přimrzlém blátě – nebýt psa, zmákla jsem to vyrovnat. Takhle jsem jela “na supermana” takových pěkných 5 metrů :D. Možná by stálo za to popřemýšlet o něčem s hřebíčkama. I když zas abych si tu čubu omylem nepřišlápla.. To mám zas brouka v hlavě :D. Díky! 😀

    Káča
    http://kacahanova.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *