Jizerská 50 RUN – přes březnový výpadek běžím dál

Nejsem ultra běžec a ani se jím nechystám stát. Nicméně loni jsem po absolvování 23 km trasy na Jizerské 50 RUN dostala chuť zdolat celou 50 km trasu. A jelikož od přání v mém případě není k činu nikdy daleko, začala jsem se na tuhle trasu připravovat pod vedením Marcela Matanina připravovat. A již podruhé vám přináším shrnutí předcházejícího měsíce. 

Březen byl z mého pohledu nejhorší měsíc na dodržování plánu. Já prostě beru ten čas, který mi kdokoliv věnuje velmi vážně a to i v případě tréninkového plánu. A to, že nejsem schopná dodržet stanovený plán, mě dost stresuje. Ale tak stane se.

Jak jsem to tedy měla? 

První týden jsem se vezla na vlně předchozích úspěchů a plně dodržovaných tréninkových jednotek. Zdárně jsem dávala 24 km long, výklusy mezi 10 – 16 km a fartleky na hranici 5 minut. Jediné intervaly mi naplánoval až po návratu z plánované dovolené.

Marcel o mé dovolené věděl a také byl poučen, že pokud budu běhat v normálních objemech i na dovolené, že si mě bude muset asi nastěhovat k sobě. (Páry, kde je běžec jen jeden asi pochopí.) Po čas dovolené mi tedy naplánoval jen 8km výběhy a k tomu jeden 25 km běh. Rovnou přiznávám, že na ten dlouhý běh jsem neměla odvahu. Hádat se na dovolené jsem prostě nechtěla a přiznávám, padala na mě neustálá únava. I když určitě ne taková, jaká nastala až po návratu Nevím, jestli to bylo způsobené jet lagem nebo únavou z pracovního vypětí, které mě poslední měsíce provází. Ale i tak jsem si běhy u moře užívala a čerpala pozitivní energii.

Jak už jsem ale naznačila, to nejhorší mě čekalo po návratu domů. Takový jet lag jsem ještě nikdy neměla. První dva dny jsem sbírala sílu na půl hodinu práce, abych pak na několik hodin vytuhla a pořád dokla. V takovém stavu jsem opravdu nemohla běhat. Začala jsem přemýšlet, že byla pěkná blbost odjet na dovolenou před prvním půlmaratonem. Ale pak jsem si naštěstí uvědomila, že nejsem elitní běžec, kterému by na tom  muselo extra záležet.

Když jsem se po pár dnech trochu vzpamatovala, i když stále strašlivě unavená, věděla jsem, že můj první opravdový běh nemůžou být ty jediné intervaly, které na ten den vycházely. A tak jsem vyběhla aspoň na výklus. HRŮZA DĚS! Nohy bolely, tělo bylo slabé a tepovka si povolila řetěz. Nakonec jsem březen nějak doběhala, ale s pocitem, že takhle se to nedělá a dělat nedá!

I přes to, že se může zdát, že jsem totálně březen zbabrala a že bych se měla stydět, v sobě si ten pocit nenesu. Já se neulejvala z pocitu, že se mi nechce, nebo že bych byla líná. Ale tělo prostě ten odpočinek potřebovalo. Zároveň mě začaly opravdu dost bolet zevní rotátory kyčlí. Špatně se mi i po každém tréninku chodilo, v noci jsem se kolikrát bolestí i budila. Každé zastavení při běhu se špatně rozbíhalo. Prostě karty mi nepřály. Naštěstí jsem dostala řešení od fyzioterapeuta Vítka Palackýho, se kterým vám brzy představíme náš nový běžecký seriál.

A tohle celé píšu proto, abyste věděli a hlavně si uvědomili, že každý měsíc vám nemusí vyjít podle vašich představ, ale že tím vaše cesta nekončí. Naopak. Já sama po několika měsíčním Marcelovým vedením vidím, jak se mi běhá líp. Jaké dělám pokroky a tohle k tréninku prostě patří. Nějaké neúspěchy mě nemůžou odradit. Nemusíte své sny vzdávat kvůli tomu, že vaše kroky uhly z cesty. Stačí se na cestu znovu vrátit. A já si tu cestu na Jizerkou 50 RUN nehodlám nechat vzí a zkusit dát tenhle nádherný závod za 4:25 minut (hashtag #breaking425)

Krásný den vám všem

Cover photo: Romana Marie Jokelová

 

Categories:

TRÉNINKOVÉ PLÁNY, ZÁVODY

2 komentáře

  • Petr

    7.4.201812:57 Reply to Petr

    Díky za hezký článek. Ať to zase brzy šlape dle plánu. 🙂

    • mm
      Veronika Šimáčková

      7.4.201816:41 Reply to Veronika

      Díky, Petře. Už zase jedu jako hodinky. Teda skoro… 🙂 Dneska napíšu víc o tom půlmaratonu, takže bude čas ještě o těch hodinkách diskutovat. 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *