Jizerská 50 RUN

Stála jsem na startu a přemýšlela, jaké to bude být 5 hodin na trati. Běžet 5 hodin je sakra dlouhá doba a já tak dlouho ještě nikdy neběžela. Hlavou mi probíhaly myšlenky, jak moc to asi bude bolet. Ale nebála jsem se. Byla jsem spíš napjatá a hlavně zvědavá, jaké to je běžet ten ultra. A tak obklopená Přemkem, který se měujal  jako vodič coby ultra lamy a Davida, se kterým mám naběháno tolik, jako s nikým jiným.

Nejsem zvyklá přepalovat starty, takže ani tady jsem to nehodlala zkoušet. Začala jsem opatrně a chvílema jsem si i říkala, jestli kluky nezdržuju. Ale taktika byla dopředu jasná a té jsem se chtěla držet. Poběžíme 6 min. na kilometr a tak jsem se toho držela i ve chvílích, když mi kluci malinko odběhli. Nedělala jsem si z toho ale hlavu. Věděla jsem, že tohle je začátek. Taky jsem si říkala, že kopce bude lepší chodit. Na což mi Přemek suše odpověděl, že uvidíme. 😀 A taky se vidělo, že většinu jsem vyběhla. V těch delších jsem měla povolený odpočinek s následným, tak už poběž.

První kilometry byly fakt super. Povídali jsme si a bavili i ostatní. Teda hlavně kluci. Já raději šetřila síly na později. Teď už můžu napsat, že trochu připosraně. Míjeli jsme skupinky i jednotlivce a hodně z nich se s námi i na pár vět zdrželo. Najednou to nebyl závod, ale parádní společný výběh. Běžíte a posloucháte všechny ty (ne)běžecké příběhy a cítíte tu sounáležitost, kterou při kratších závodech, kde se jde na krev, nepoznáte.

Prvních 20 km jsme dali společně i s Davidem s prstem v nose. Nikdo z nás si ani neuvědomil, jak jsme je uběhli. Co se týče 20. km, tak ten byl pro mě zlomový. Od něj jsem totiž najednou věděla, že těch 50 km opravdu dám. Hlava mi tu vzdálenost povolila a já po strašně dlouhé době ucítila neuvěřitelnou vnitřní sílu a odhodlání. A tam někde jsme poprvé odběhli Davidovi. Ale přišel 24. km a já musela podruhé na záchod. První jsem si raději dala v lese hned na první občerstvovačce, ale druhý jsem musela do restaurace. Bohužel jsem den předem dostala menstruaci (omlouvám se za tak intimní detaily – hlavně pánům) a jak jsem zjistila, nejsem v těchto věcech takový punkáč jako jiné bežkyně.

Ale ani tohle zdržení mě nijak nezlomilo. Naopak mě to koplo a běželo se dál. S Přemkem po boku. Obdivovala jsem ho, jak se mě snaží povzbuzovat a celou dobu bavit. A vlastně nejen mě. Přemek celou cestu bavil celé startovní pole, které jsme míjeli. Díky němu jsme se seznámili se spoustou běžců a běžkyň.

V průběhu cesty mě Přemek upozorňoval, že do cca 30. km to bude pohoda, ale pak že bude čas na vymýšlení nějakého epického doběhu. Nejdřív jsem tomu moc nerozuměla, ale když přišel 35. km a mě začalo všechno bolet, tak jsem pochopila. Najednou se člověk ponořil do vlastních myšlenek a okolní svět moc nevnímal. Ale Přemek pořád mluvil a snažil se mě zabavit. A tak jsem se kolikrát zasmála i ve chvílích, které bych jindy úplně zazdila. Nejvtipnější asi byla situace, kdy mě bolely nohy, kyčle a bůhvícoještě a Přemek si začal poskakovat, jak to dělají děti v mateřské školce. To mám před očima do teď. Jak jsem psala, dělal prostě  všechno proto, abych si to celé užila a nemyslela na blbosti. Tedy na bolest.

 

Někde n 40. km mě chytla menší křeč. Nic vážného, ale i tak jsme zastavili. Přemek vytáhl zázračný magnesiový olejíček a rozmasíroval mi to. No, a pak už to bylo do cíle jen kousek. Jeho hecnutí, že teď, cca 8 km před cílem, přidáme, jsem tentokrát odmítla a řekla, jestli to půjde, tak zrychlíme na posledních 3 km. Zároveň na 40. km jsem začala tušit, že náš stanovený čas pod 5 hodin možná dáme. Přemkovi to došlo cca 2 km před cílem. A tady začal ten správný hec, na který nezapomenu. “Dělej, poběž! Na tohle jsi celý rok trénovala! Tohle je to, proč jsi ráno vstávala a proč jsi chodila běhat, i když bylo vedro na padnutí! Teď už víš, že to doběhneš, ale teď záleží za kolik!” Bylo to úžasný a já běžela! Běžela jsem tak rychle, jak jen to šlo!

Necelý kilometr před cílem jsme poktali holčinu z 23 km trati, která už toho taky měla plný kecky. K mému (ne)štěstí ji Přemek hecnul taky a ona zrychlila. Cože? Tahle, že by doběhla přede mnou? To určitě. A tak jsem přidala ještě o něco víc a po pár metrech jsem věděla, že ji mám!

Finiš byl neuvěřitelný. Ve chvíli, kdy jsem spatřila finiš se mi začaly do očí drát slzy dojetí! Tenhle pocit jsem nikdy nezažila a byl pro mě naprosto nový. V hlavě mi bouchaly ohňostroje. “JÁ  to D O K Á Z A L A!” 4:55:71! Ještě teď, při psaní tohoto článku, znovu slzím a vnímám ty pocity. Pár metrů před cílem se Přemek, který běžel pár kroků přede mnou, otočil, nastavil mi ruku a zeptal se: “Tak co, doběhneme to ruku v ruce?”

Jen co jsme ale protli pomyslnou cílovou pásku, ovládly mě emoce. Nevěděla jsem, jestli brečet nebo se smát. Až tak emotivní to bylo. Hlavou se mi promítl poslední běžecký rok – všechny ty tréninky v teplotách hluboko pod nulou, všechna ta ranní vstávání. Všechny ty závody – nad těmi povedenými jsem se usmála, nad ostatními mávla rukou. A taky mi došla jedna věc: rok svázaný s Běhej lesy pomalu končí. Poslední závod v Boleticích se blíží… Co bude dál, zatím nevím. Ale jedno vím jistě. Běhej lesy mi za tu dobu strašně přirostlo k srdci a ať to bude příští rok jakkoliv, tak na tenhle závod nikdy nezapomenu. Díky Jizerské 50 RUN jsem zjistila, že běhání je opravdu v hlavě.

Než napíšu poslední poznámky k závodu, chtěla bych touto cestou poděkovat Přemkovi. Tenhle závod je totiž z velké části i jeho zásluha. Díky němu jsem ho dokázala takhle skvěle užít a přežít. Díky moc!

PS1: Uběhlo to jako voda. V 9 jsem stála na startu a najednou se dojímala v cíli. Vlastně jsem běžela jen od jedné občerstvovačky k další. Díky nim jsem prostě neměla pocit, že běžím tak dlouho.

PS2: Zjistila jsem, že toho jídla jsem s sebou nakonec moc nepotřebovala. Na občerstvovačkách byl stejně nejlepší meloun. Na celou cestu jsem potřebovala: 0,5l Edgar Power Drink, 1 magnesiovou tabletu a 1 gel od Penca, 1/2 energetické tyčinky od Enervitu (ze zásob Přemka) a 3 půlky banánu a pár kousků melounu.

PS3: Nohy mě bolí, ale ne tak, jak jsem předpokládala. Ale tělo je unavené a žádá si každou chvíli odpočinek. Musela jsem si i přes den dát 20′.

Categories:

ZÁVODY

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *