Minulý týden jsem měla běžecký trénink a samozřejmě jsme u toho i trochu mluvili. Dostalo se i na vzestup sportující populace u nás a vůbec ve světě. A když už jsme řešili ty dospělé, nemohli jsme samozřejmě vynechat i děti a jejich sportovní vývoj.

Zřejmě většina z nás si z dětství pamatuje hodiny tělocviku. Pro některé z nás to byla TA super hodina, u které jsme ze sebe dostali přebytečnou energii a nemuseli svázaní sedět potichu na židli, ale pro ty druhé možná trauma, které se s nimi táhne až do dospělého věku. I já jako velmi zdatný sportovec jsem občas bojovala s tím, nechat si od doktorky předepsat osvobození od tělocviku.

12513552_1712387282337992_8308438419283872854_o

Přemýšleli jste někdy nad tím, proč taková spousta lidí nenávidí sport? Proč tolik lidí přičichne ke sportu až v dospělosti?

Hodně velkou rezervu vidím právě v těch hodinách tělocviku. Stejně jako jsou lidé, kterým jde matematika, malování nebo skvěle hrají na hudební nástroj, tak stejně tak existují mezi námi i tié, kteří sport prostě nenávidí a učí se ho mít rádi třeba až v pozdějším věku. Při vzpomínce na střední školu, kdy naše tělocvikářka, bohužel pro mnohé skvělá sportovkyně, dávala sodu některým žákům, že se ani nedivím. Vlastně i já jsem to občas slízla, ale u mě to spíš souviselo s tím, že již od mala jsem v sobě měla notnou dávku drzosti. 🙂

1618239_1713353415574712_2051471369832138025_o

A proč tedy pořád píšu o tom zpropadeném tělocviku? Víte, ve školce si děti hrají a cvičení berou jako zábavu. A to i děti, které nejsou moc běhavé. Nikdo je za to netrestá. To právě přijde až ve škole. Děti jsou tlačený k výkonům známkami. Neumíš kotoul? Sorry, máš to za 5. Že jsi nezaběhl stovku za předepsaný limit? Je mi líto… A tak se pomalu v dětech buduje pocit, že sport je něco hrozného.

Již druhým rokem vedu v Kladně kroužek Spartan Kids. Samozřejmě, že děti hecujeme k tomu, aby byly stále lepší, ale zároveň jim ukazujeme, jak moc je sportování zábavné. Co všechno se dá při sportu zažít a o to samé se snažíme i na našich dětských závodech. Většina našich závodů nemá vítěze a pro všechny je připravená stejná odměna. Chceme, aby děti měly radost, že překonaly hlavně sebe. Většina rodičů tenhle náš směr oceňuje, ale najdou se i tací, kteří s tím nesouhlasí. Loni po závodě v Černé v Pošumaví mi volal naštvaný tatínek, proč jeho syn nedostal žádnou výhru, když doběhl první? Postupnou diskuzí jsme došli k tomu, že on sám byl hokejista a syn nyní hraje fotbal. Možná to bylo naopak, ale to je jedno. Chci tím říct, že prostě tohle porovnávání v některých dětech může zanechat pocit, že pro ně sport není. Že jsou nuly. Při tom by stačilo jen s dětmi víc mluvit, víc je poslouchat a být tolerantní k těm, kteří to v genech prostě nemají. Ze mě se taky nestal žádnej Smetana.

12642476_1713117645598289_5933652263664211911_n

Ale dovedete si tedy představit, že by děti ve škole běhaly jen tak? Pro radost? Že by se učily hýbat jen pro dobrý pocit? Asi těžko. A tak tady vyrůstají děti s noční můrou jménem sport. Jenže pak přijde nadváha, zdravotní problémy nebo něco/někdo, kdo nás začne lásce k pohybu učit. Člověk postupně zjišťuje, že když zvolí vhodnou aktivitu, že sport může být i velkou zábavou. A tak se stává, že z nesportujícího jedince se skoro ze dne na den stane třeba běžec. Běžec hobík, ale o to větší srdcař.

Souhlasíte se mnou nebo máte na výkonnostní tělocvik a vůbec sportovní aktivity dětí odlišný názor? Napište mi ho.

 

 

Sdílet na Facebooku

Dej o tomhle článku vědět i svým přátelům na Facebooku.