Stále tady všichni mluvíme o motivaci a svých předsevzetích. Stále dokola slýcháme, od zítra začnu běhat, od zítra začnu hubnout. Ale jsme opravdu schopni se dobře motivovat?

Trénuju už dva měsíce a i přes značný fyzický rozdíl si stále říkám, že to není úplně ideální. Že musí přijít nějaké znamení, které mi ukáže, že už je to dobré. Dneska sice znamení přišlo, ale ne takové, jaké jsem si představovala. Ona totiž přišla taková ledová sprcha, která mi probrala a já začala přemýšlet o své hlavě a své psychice.

Dřu 3-4 týdně 3-4 hodiny. Vstávám v 5, abych v 6.30 byla připravená před fitkem k běhu a hned po tom na silový trénink. Mám pocit, že vypustím duši, ale je to vážně dost? Prý není.

Chodí se mnou trénovat jeden kluk – Pavel. Takovej pupkatej, ale houževnatej. Dříč to úplně není, ale je s ním sranda. Hecujeme se navzájem, ale dosud to bylo jen v rámci jakési tréninkové hry. V pondělí se v něm ale probudilo něco, co mě nenechalo chladnou a začala jsem o tréninku a závodění přemýšlet hlouběji.

Makala jsem na TRXku a on ke mně přišel s jednoduchou otázkou, pro jaké místo si na Spartan Race jedu. Já jsem chvíli přemýšlela a ze srandy jsem řekla, že do 100. místa! (Chápete, co by to bylo být mezi tou elitou v první 100?!) Pro Pavla to ale nebyla odpověď. Okamžitě mě začal bombardovat, že jsem slaboch a že na MS světa se nejede pro účast, ale pro výhru. Takže jestli si nejedu pro první místo, ať se na to vykašlu a že dějiny si pamatují jen vítěze!

Špičkovali jsme se do doby, než odešel z tréninku. Do odpoledne jsem na to naprosto zapomněla, ale ono to přišlo znovu. Zprávou přes fb. A znovu řeči o hlavě a motivaci. A já si v tu chvíli opravdu uvědomila, že má pravdu. Že jet na MS jen pro zážitek, je o ničem. Že poslední měsíc dám do tréninku všechno a něco na víc k tomu. Dneska už vím, že tu nejsem jen já pro vaši motivaci, ale že se najdou i lidé, kteří dají ten správný směr mě. Že jim na tréninku nebude stačit moje promáčený triko potem, ale budou čekat na mé slzy. Protože jak mi Pavel napsal: „Chodit na tréninku na dno svých sil, to je málo. Musíš trpět.“

Přemýšlela jsem o tom, a má pravdu. Sama tvrdím, že tohle je má poslední šance něco dokázat. A čím toho víc dokážu teď, tím větší odměna to bude nejen pro mně, ale i pro lidi, kteří ve mně vložili důvěru a podporovali mně celou dobu – rodina, Kuba a vlastně i vy.

Jdu do toho a září si namažu na chleba a Pavel mi bude svědkem! Kromě práce na  svalech mě ale čeká dlouhá cesta práce na hlavě. A když to vezmu reálně, zase tolik času není. Držte mi palce, září bude jedna velká jízda!

Pozn.: Kdybyste mi viděli někde na fotkách z tréninků brečet, nebojte se o mně! Dělám pro sebe to nejkrásnější, co můžu!

Dále Vám tady přikládám pěkný článek o tom, že limity si děláme jen ve svých hlavách.

Tak pěkný den!

 

Cover photo by Romana Marie Jokelová

 

Sdílet na Facebooku

Dej o tomhle článku vědět i svým přátelům na Facebooku.