NoMen Run 2018

Kdyby mě holky z NoMen Runu neměly tak rády, tak jsem letošní ročník jela jenom fotit. Jenže to by tam nesměla být Květa Látalová, hlavní Bosska, která mi poslední den registrací napsala, že nemám zapsaný tým a že mám posledních pár hodin na doplnění. Ano, neměla jsem, protože letos poprvé jsem měla chuť závodit a ne si to jen užívat a tak bylo složitější ho sestavit. Ale díky téhle zprávě jsem si uvědomila, že NoMen Run je v tomto ohledu jiný. Že je to závod, kde víc nežo  výsledek, jde o zážitek a společný prožitek. A tak jsem prostě za 5 minut dvanáct přestala hledat závodnice, ale oslovila srdcařky. 

Monča – Běžkyně, se kterou jsme se na NoMen Runu seznámily dva roky zpátky. Na 4. úseku mně tehdy předbíhala a tak nějak nám to sedlo, že od té doby o sobě víme. Byla první, kterou jsem s nabídkou účasti v týmu oslovila a také byla i v té původní závodní verzi.

Janča – Jana je součást naší kladenské běžecké skupiny. Máma jedné holčičky a “teta” dalších dvou raubířů. Prostě ženská, která běhá, stejně jako většina z nás – když to vyjde a když někdo pohlídá. Spíš než na rychlost běhá na výzvy. Raději zkusí B7 než by se nechala hecnout na čas.

Míša – s touhle holkou se známe z Mattoni FreeRun koučů. Vede tréninky ve Stromovce. Přesně tam, kde jsem začínala já. Holka, která má ráda módu a se kterou se nikdy nebudete nudit.

Zleva: Jana, Míša, Monča a já.

A v téhle sestavě jsme v sobotu v 5 ráno vyrazily z Prahy. Tedy Monču jsme nabíraly až ve Velké Bíteši, protože narozdíl od nás to měla mnohem blíž. Únavu jsem nepociťovala a asi ani holky. Dost na nás působil adrenalin a to i cestou domů. Jediný handicap jsem si přivezla já. Dva velmi bolestivé a do masa rozedřené puchýře na levé noze. Kdokoliv mě viděl, nevěřil, že s tím doběhnu. Já naopak z předchozích tréninků věděla, že se to dá rozběhat. A taky to tak nakonec bylo.

Nevím, jestli jste někdy tenhle závod běžely. Já ho běžela už potřetí a teprve letos jsem si uvědomila, že NoMen Run, i přes to, že je plný ženských, a testosteron tam hledáte jako jehlu v kupce sena, je nabitý přátelstvím a vzájemnou podporou. Nikdy bych neřekla, že se mezi tolika ženskýma budu cítit tak dobře, jako letos. Letos mi tenhle čistě ženský závod přišel, jak balzám na duši a upřímně jsem žádného chlapa absolutně nepostrádala. Až takovou atmosféru tenhle závod měl.

Míša (druhá zleva) na samém startu závodu.

Já sama jsem běžela 2. a 6. úsek. Druhý úsek byl docela v pohodě. Do kapsy jsems si po cestě strčila osm týmů, které startovaly přede mnou. A to i přes to, že prvních pár kroků bylo fakt bolestivých. Netuším, co člověku dá zapomenout na tu bolest, ale prostě do cílové rovinky jsem běžela jako nic. Můj pace time mluvil za vše. Rychlostí jsem překvapila asi nejen holky, ale i sbe. Za to v mezičase jsem si vytrpěla horké chvilky. Noha se probouzela z toho rauše a tepující rána nevěstila nic dobrého.

Už když jsem stála pod Perštejnem na parkovišti a koukala nahoru, věděla jsem, že to bude těžký. 450m převýšení, které jsem si dobrovolně naordinovala, abych holky ušetřila trápení, když už se rozhodly se mnou v týmu běžet, se mi před vyběhnutím zdálo nekonečné. Ale když už ten tým máte za sebou, nejde prostě říct, že vás něco bolí. A tak jsem vyrazila. Stehna mě pálela, vedro bylo k padnutí… Kopec k Pernštejnu se ještě dal. Hned na začátku jsem potkala pár známých a ještě v něm napočítala 6 předběhnutých týmů k dobru… Jenže přišla půlka závodu a s ním koleje, za kterými jsem zakufrovala. (Tímto se omlouvám slečně z týmu Manufactura, která si to střihla za mnou.) Nejen, že mi to vzalo morální síly, kdy jsem v hlavě fakt nešetřila nadávkama, ale cítila jsem, že na nerovných cestách do kopce mi noha bolí čím dál tím víc. Ale nic jsem nevzdala. V kopcích jsem potkávala holky, které na tom byly mnohem hůř než já. Snažila jsem se každou z nich trochu podpořit. I přes to, že mám vždycky radost, že někoho dám, tak prostě nejsem ten typ, co by ukázal prostředníček a s dobrým pocitem běžel jen tak dál. Každopádně čím víc se blížil cíl, tím některé holky vypadaly hůř. Na výkonu všech se podepisovalo počasí, které dosahovalo skoro 30°C. Vodu jsem s sebou netáhla, na to trať byla krátká, ale nabízela jsem své oblíbené glykogenové tablety.

Takhle prý vypadá vyřízená Monča. 😀 Co by za to jiné daly…

 

Doběh byl krásnej a z kopce. Ale o to bolestivější. Byla jsem ráda, když jsem štafetovou pásku předala a sedla do auta. Mezitím, náš druhý tým pod hlavičkou “Jeden měsíc běžce” už čekal na poslední běžkyni v cíli. Setkání s nimi ve Velké Bíteši bylo jako vždy dojemné. Holky z týmu “dvě” zářily a já na ně byla zase pyšná! Vždycky se musím potutelně usmívat, jak moc se některé holky podceňují a pak jsou v cíli jak sluníčka, že to daly. Já vím, že je občas hecuju k nemyslným výkonům, ale nikdy bych nikoho neposlala někam, kde bych si nebyla jistá, že na to výkonnostně nemají. Ale je pravda, že tým dvě jede na pohodu a jejich fotky z průběhu závodu, kdy se opalovaly snad na každém úseku, mluví zcela jasně o jejich důvodu. Ony jsou přesně ty holky, které si jedou závod “UŽÍT”!

Já s týmem dvě: “Jeden měsíc běžce – jsme holky šikovné”

A pak doběhla naše Monča. Společně jsme doběhly do cíle a bylo po všem! Endorfiny spustily ohňostroj a my si užívaly pocitu dobře odvedené práce. A když jsem se před pár minutama dozvěděla, že náš tým skončil 15., tak jsem zůstala dojatá jako nikdy. Za mě tedy NoMen Run ani letos nezklamal a naopak si troufám říct, že laťku posunul o dost výš. Chtěla bych poděkovat Bosskám, které závodu dodávají atmosféru a bez kterých bych NMR nebyl tím, čím je a kde je. Tady se přesně ukazuje, že za závod dělají lidé. Takže Bossky: i letos děkuju a za 3 týdny na Zadově!!!


Konec historky s nohou narozdíl od ostatního moc dobrý není. Jako jediný řidič na cestě zpátky jsem prožila peklo. Na spojku jsem se snažila šlapat minimálně, doma jsem vytáhla francouzské hole. Sprcha pomohla zánět v puchýři ochladit a bolest trochu zmírnit. Jelikož jsem doma nenašla ani půlku Ibalginu, tak noc byla velmi žhavá. A ani dnes nemůžu říct, že jsem v pořádku. Ale narozdíl od včerejšího večera chodím a i trochu běhám, jak jsem se přesvědčila na dnešním worskhopu sportovní fotografie v Ateliéru fotografické praxe, na kterém jsem byla jako “modelka” (v mých letech už je modelka sprosté slovo) a naběhala asi milión intervalů před foťákama. Ale teď už mě čeká odpočinek. Tedy do úterý, kdy mám před sebou intervaly.

 

Categories:

ZÁVODY

2 komentáře

  • Petr

    25.4.201822:03 Reply to Petr

    Moc ti fandím. Těším se na každý článek, který sem dáš. Vím, že komenty by měli sloužit k diskuzi o tématu. Ale já prostě mám potřebu říct ti děkuji. Děkuji. 🙂

    • mm
      Veronika Šimáčková

      26.4.20187:26 Reply to Veronika

      Petře, moc děkuju. A téma pochvaly je aktuální vždy a všude 😀 Ještě jednou děkuji a ať Ti to běhá!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *