Pražský půlmaraton? Boj hlavy s nohama

Jdu si to na závod užít. Tuhle mantru používá spousta dnešních běžců. Starší generace se chytá za hlavu a otevřeně se těmto láskoběhařům směje. Já sama jsem někde mezi. Jdu závodit a posouvat své hranice. Ale i hranice mají svůj limit. Nechci celou dobu myslet na to, kdy to utrpení skončí a kdy protnu cílovou pásku, ale samozřejmě chci nasávat i atmoséru. 

Do 20. Pražského půlmaratonu jsem nastupovala s tím, že poběžím na pocit. Loni se mi takhle v Praze povedl taky osobák. Na 3. km se mi vybily hodinky a já pak běžela, zpívala si, se všema si plácala a doběhla jsem ve svém tehdy osobáčku 1:42:25. Ať si totiž každý říká, co chce, zažít tenhle závod, je opravdu zažitek. Taková atmosféra se málokde vidí. A jelikož včera to byl můj první letošní závod, tak jsem prostě nevěděla, co si můžu po zimním tréninku dovolit. I proto jsem neměla v hlavě do poslední chvíle žádný reálný čas a rozhodla se řídit halvně dechem, chceš-li tepovkou. Dechem se umím řídit velmi dobře, a tak jsem věřila, že to nějak dopadne.

Tohle je moje srdcovka. Doslova. Prof. Jan Pirk. Od té doby, co jsem před pár lety slyšela jeho přednášku o běhání na VŠE, tak jsem z něj hotová.

Další věc, co se mi v hlavě motala, byla svatba Soničky a Michala (Running2). Tyhle dva mám moc ráda a chtěla jsem být u toho, až si řeknou své “ANO”. Takže jsem byla v situaci, kdy jsem do poslední chvíle nevěděla, jestli se prostě na tom 12 km pod Kyvadlem nezastavím. Tohle všechno se mi honilo v hlavě, když se v 10:00 ozval startovní výstřel.

Předstartovní fotka se skupinou nesměla chybět.

První tři kilometry jsem si držela tempo kolem 4:23. Dobře se mi dýchalo, nohy to dávaly velmi pěkně. Prostě trénink byl znát a byla jsem fyzicky dobře připravená. Ale nebyla jsem připravená na to, že mi závod prostě nebude bavit. Nešlo o atmosféru, ta byla jako vždy skvělá! Do 6. kilometru jsem sama sebe přesvědčovala, že to půjde. Od 6. jsem se rozběhla a řekla si, že teď už jen 15. km a bude to. Snažila jsem se závod zase užívat a trochu mi to i šlo. Nejkrásnější a nejemotivnější byl přeběh přes Jiráskův most. Ta masa lidí vás prostě nakopne a vy máte chuť ten most rozdupovat. Zároveň ti bubeníci tam, to je něco, co vám vleje krev do žil a zvýší kadenci, ať chcete nebo ne. Jenže tenhle pocit mě přešel hned u vlády, tedy kousek od Kyvadla a tedy od svatebního oltáře. Koukla jsem na hodinky. Bylo za 8 minut 11:00. Tedy 8 minut do svatby. A tím bylo rozhodnuto a to i přes to, že stále jsem běžela na osobák a to na čas někde kolem 1:35. Ale pod kyvadlem jsem tedy zastavila a čekala na Soničku s Michalem. Soničce to slušelo a i Michal byl krásný běžecký ženich. Oddávající byl vtipný, takže ti, co se byli podívat, se kolikrát opravdu od srdce zasmáli. A když bylo po všem, běžela jsem dál. Sice mi někdo zval na společné foto, ale na to jsem se necítila. Přeci jen, to má patřit těm opravdu blízkým. A tak jsem vyrazila znovu na trať.

Running2 – Hodně štěstí při společné cestě! A to i mimo běžecké trasy.

A to byl začátek konce. S vědomím, že oficiální čas už nebude žádná hitpárada, jsem hledala nějaké vodiče, abych zjistila, kde se nacházím, s jakým časem můžu tedy počítat a kde asi tak můžou být lidé z naší běžecké skupiny. Chtěla jsem aspoň někomu pomoct zlepšit jeho čas. Jenže vodiči nikde. A tak jsem prostě běžela a čekala, jestli někoho náhodou nepotkám. Rozptýlení přišlo kousek před Holešovicema, ale ani to nestačilo k tomu, abych chytila pověstnou slinu. A tak jsem prostě jen běžela.

Na 16. kilometru jsem se začala těšit na 18. kilometr, kde mají již své stálé místo Bájenky, které mi dopředu slibovaly namíchat nějaký zázračný elixír. Bohužel tam jsem se pozdravila jen se Zuzkou Jarošovou a mojí zlatou Olgou Dondovou. Prostě na víc nebyl čas. Dál z tohohle reportu nebudu dělat drama. Poslední tři kilometry byly jako sypání soli do rány. Když jsem na Husákově tichu viděla ten štrůdl přes most ke Kyvadlu a pak si představila Jiráskův most zpátky, přišlo mi to nekonečný. Tentokrát jsem vzdala i svůj pověstný závěrečný sprint, který si dávám vždy, když chybí 500m do cíle. Nechyběla mi síla fyzická, té bylo dost, ale tady chyběla chuť.

Oficiální čas se tedy nakonec zastavil na 2:08:42, hodinky mi ukázaly 1:45:33.

To, že jsem se trápila v hlavě, neznamenalo, že jsem ztratila úsměv. 😀

David, můj běžecký parťák se mi pak ptal, jestli nelituju toho osobáku. Nebudu lhát. Samozřejmě mi to trochu mrzí, ale nelituju ho. Já jsem prostě pro, aby se přátelé podporovali. Už několikrát jsem osobní výkony hodila za hlavu kvůli pomoci zraněnému (např. viz loňská Palestra Kbelská) nebo kvůli pomoci splnit běžecké cíle někoho jiného. Jsem ale opravdu ráda, že jsem mohla popřát Soničce s Michalem k jejich životnímu kroku a že jsem díky této zástavce mohla povzbudit na 21. kilometru slovenského reprezentanta a snad můžu říct i kamaráda Jožiho Urbana. Nakonec se stal celkově 10. mužem a svým výkonem dotáhl do cíle 3. ženu, keňskou běžkyni Worknesh Degefu.

Když to srhnu. Včerejšek mi ukázal, že sílu na další osobák mám a že tohle byl jen začátek.  Že mého letošního cíle, pokořit čas na půlmararon pod 1:30, sice možná nemusím dosáhnout, ale určitě se mu hodně přiblížím. Takže nehroutím se, běhám dál!

Mějte hezkou neděli

Vím, že spoustu lidí tuhle možnost nemá. Ale díky svým známostem jsem mohla napsat Jožimu Urbanovi napsat “tajný vzkaz” na jeho startovní číslo. Těšila jsem se celý pátek na to, až to najde. 😀 Hrozně mě tyhle blbiny, které lidem udělají radost baví. Takže když můžu, jsem pro každou špatnost.

 

Každý běžec z naší skupiny ode mě dostal náramek s cílovým časem a osobním věnováním. Škoda, že si to chtěli přečíst až po doběhu 😀

 

Mezi námi běžci… A teď hybaj do svého koridoru. Sem nepatřím. Jozef Urban

 

Nejlepší okmažiky ze včerejška? Tohle setkání a ranní společná fotka se skupinou. 😀

 

 

 

 

Categories:

ZÁVODY

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *