RISE & RUN

Kdyby mi někdo před měsícem řekl, že své narozeniny oslavím vodou s citrónem, klepala bych si na hlavu. Ale kde je vůle, tam jsou výsledky a tam vzniká obrovská motivace. A když vaše snažení vyjde, pak všechno, co se ostatním lidem může zdát jako velká “oběť”, pro vás nemusí znamenat vůbec nic.  Takže v čem tkví tajemství mých zářijových osobáčků? 

Když jsem na konci srpna poprvé řešila s Marcelem Mataninem můj nový tréninkový plán, začala jsem i přemýšlet, co bych mohla i já udělat jinak a líp. Nestravuju se zásadně špatně, ale určitě by se dalo na spoustě věcí zamakat. A tak jsem se rozhodla, že v září se vzdám alkoholu a zároveň opět najedu na bezlepkovou dietu. Co se týče cukrů, ty jsem pro dobro rodiny zatím nechala, tak jak mi přijdou pod ruku, ale během října se podívám i na ně.

Ale je tu víno. Alkohol je takovej plíživej zabiják všeho vašeho snažení. Nedávno jsem na tohle téma vedla debatu s kamarádem Martinem, který i přesto, že ve svém sklepě míval velmi slušnou zásobu vín, tak se alkoholu vzdal. Osobně tvrdil, že mu ten další týden, kdy s alkoholem jeho tělo bojuje, nestojí. A tohle bylo asi první nakopnutí k tomu, abych se nad sebou zamyslela. Jenže znáte ty pochyby a říkáte si: “Vždyť jedna sklenička, co to je?”

Jenže kromě toho, že spolu s vínem do sebe cpete velké množství zbytečných cukrů a prázdných kalorií, tak alkohol zpomaluje regenerační procesy. A to je to, co by si člověk, který se chce zlepšovat, měl uvědomit. Takže večerní sklenička vína se změnila na večerní skleničku Crodina, případně zázvorového čaje. První tři dny byly takové divné, přeci jen zvyk je železná košile. Ale po měsíci můžu říct, že si na víno ani nevzpomenu. A vlastně už ani na Crodino.

Se stravou jsem nijak nebojovala. Jsem zvyklá pravidelně vařit a tak vím, co kam dávám. Prostě u stravy se víceméně držím pořád stejně, i když je pravda, že letní měsíce jsem toho lepku snědla víc než je zdrávo.  Co je totiž nejrychlejší? Jasně, plácnout na chleba sýr nebo šunku. Jenže i tu šunku si můžete dát na papriku a chuťově je to možná ještě lepší. Jediné, co jsem tedy změnila, že si každý večer nakrájím krabici zeleniny, kterou s sebou vozím. V Lidlu nakoupím oříšky na jedno použití (jak těm malým směsím, které většinou najdete až u pokladny, říkám) a i ty nosím stále u sebe pro případ, že by mi přepadl vlčí hlad.

Již po prvním týdnu jsem cítila obrovskou změnu. Břicho šlo dolů a víceméně se přestalo nafukovat. Nemluvím o větrech, ale opravdu o tom viditelném vystouplém břichu. Pomalu ale jistě se díky absenci alkoholu začalo pomalu splošťovat. Pomalu šly dolů i centimetry a s tím ruku v ruce kila. Naopak, co šlo nahoru dle mého subjektivního pocitu (a i reakcí okolí), byla fyzička. A poprvé jsem si to uvědomila na RUN PRAHA – PLZEŇ, kde jsem běžela v součtu 50 km a i poslední úsek ve slušném tempu. No, a pak jsem si to už jen potvrzovala jak na Běchovicích, tak v sobotu na Ladronce.

Za měsíc jsem tedy víceméně jen díky naprostému vysazení vína dala dolů skoro 3 kila a zlepšila se na desítku skoro o 2 minuty. A ty mi jsou obrovskou motivací nepřestat. Proto pro mě nebyl ani žádný problém, sedět na své narozeninové oslavě se sklenicí vody. Já si totiž za ten měsíc reálně vyzkoušela, jak alkohol na tělo (ne)funguje.

Bezlepková strava mi vyhovuje dlouhodobě. Již jsem to několikrát zmiňovala, že díky ní nemusím řešit mé impulsivní rozhodování ohledně tréninků. Víceméně jsem schopná vyrazit kdykoliv během dne, kdy se mi to nejvíc hodí. Ale abych vám ukázala i trochu té lidskosti, že hřešit je lidské, přiznám se. Prostě tím, že nejsem celiak a lepek mi jinak nevadí, tak mám samozřejmě chvíle, kdy se mu prostě záměrně nevyhýbám a jdu na něj, jak slepice po flusu. Kromě jídla samotného, miluju i indické. Takže když jsme si zašli do indické restaurace, bez jediné výčitky jsem si objednala tu jejich výtečnou česnekovou placku. A taky jsem nedávno zpráskala tatarák s topinkama. Neberu to jako hřích. Prostě takovej je život. Nemá smysl se trápit. I jídlo se musí umět vychtnat, ať už je jakékoliv. A když se vždy člověk vrátí do starých kolejí, tak mu takovej úlet určitě neublíží.

Podrtženo sečteno: všechno je v hlavě. Když budete chtít, dokážete všechno, co si zamanete. A pokud se vymlouváte na nepřízeň osudu, tak kecáte sami sobě. Hlavní je pozitivní přístup a věřit si.

Foto: Lukáš Oujeský

 

Categories:

VÝŽIVA

1 komentář

  • Annie

    12.10.201712:20 Reply to Annie

    Tohle opravdu obdivuji, ale zatím si to u sebe nedokážu představit, asi každý musí dospět svým tempem. 🙂 navíc nejsem závodní nýbrž rekreační běžec, takže i když bych se ráda zlepšovala, tak na tom nic nezávisí..každopádně díky za nápad, v čem by stagnace mimo jiné mohla být.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *