Už jsem psala na facebooku, že na RunTour jsem se chystala už hodně dlouho, ale svojí premiéru jsem zažila až tuhle sobotu. Těch premiér tam bylo víc a mně se ze sobotní Ladronky vůbec nechtělo.
Kdo mě sleduje už delší dobu ví, že od maratonu jsem nemohla najít to správné běžecké tempo a letošní závodní sezóna pro mě tedy skončila již v květnu. Začala jsem se víc věnovat svým Mattoňákům (občas i novým neběžcům) a vlastní tréninky nechala odpočívat. Ale jak to tak bývá, odříkaného chleba největší krajíc a mě se postupně vracela chuť. A tak když jsem dostala možnost běžet RunTour na Ladronce, nebylo nad čím přemýšlet. To, že si zazávodit mohl Marco s Viky byl takový extra bonus! Tratě jsme si rozdělili raz dva – Viky kiláček pro svoji kategorii, Marco 5ku a já se těšila na 10ku.
Sobotní ráno probíhalo klasicky: Marco správně po jižansku rozdmýchával náladu, že přijde o formule, a že ho nebaví tohle celodenní čekání na závodech. Já ho s kudlou v kapse a lexaurinem pod jazykem uklidňovala, že to bude fajn a Viky se snažila držet partu pruděním, že nikam nejede, že chtěla přeci taky běžet tu 5ku.
Na místo jsme dorazili poměrně brzy. Všichni jsme si vyzvedli startovní čísla a čekali na start Viktorky hned vedle hlavního stanu, kde právě probíhal rozhovor s Radkou z nadace Leontinka. Proč to píšu? Protože Radka na konci rozhovoru vyzvala běžící publikum, že by potřebovali pro jednoho svého nevidomého svěřence vodiče na desítku. Asi si dovedete představit, jak dlouho mi trvalo se rozhodnout!
Když byl čas vyslat Viky na start, bylo nutné jí udělit alespoň pár rad jako třeba: hlavně to nepřepal, když nebudeš moct, tak prostě zbrzdi, hlavně doběhni s úsměvem. Kdo má děti, dovede si představit tu vděčnost. 😀 Na startu stála mezi prvníma a bylo vidět, že se nakonec těší a rozcvičku pod vedením Vendulky si užila nejen ona, ale i já. (Pozn.: za rozcvičku Vendulky dávám fakt palce nahoru! Takovou upřímnou energii jsem hodně dlouho neviděla!) Se startovním výstřelem se vyřítila masa dětí a opravdu se běželo na krev. První doběhla holčička v čase 3:41. Jakože cože?!? To nedám ani u intervalů 😀 Viky se přiřítila jako 8. holčička a v cílové rovince bylo vidět, jak ze sebe vymáčkla šťávu a pěkně si zasprintovala. Pyšnější matku jste neviděli!
Start dospělácké 5ky byl naplánovanej na 12 hodinu. Mezi tím jsem si vyslechla všechno od toho, že na bednu to dneska tedy asi nebude až po „víš, já mám unavený nohy z posilovny“. Typickou předzávodní fotku nemám, protože mi prachsprostě utekl do davu s mým křikem za zády. Nemám ani fotku po startu, protože jsem si ho všimla až pozdě! Viky ho neviděla vůbec! Nezbývalo tedy než doufat, že ho potkáme na trati. Palce jsme si v tomhle ohledu asi držely s Viktorkou dobře, protože po necelých 15 minutách se nám ho podařilo chytit a vyfotit. Vždycky, když postnu Marcovu fotku, všichni mi píšou, že Marco vypadá na umření. Nejinak je tomu dneska, ale ubezpečuji vás, že Marco si to užívá a takhle vypadá normálně šťastně 😀 O to šťastnější byl, když doběhl v čase 25:01. Jen ta jediná sekunda ho mrzí. Tady musím vážně vyzdvihnout, že Marco toho moc nenaběhá, narozdíl od zdvihání želez v posilovně. Trochu tréninku a má nás všechny v kapse!
Moje 10ka byla o něčem jiném. O tom, vyzkoušet si poprvé roli vodiče nevidomého běžce Járy. Jára je 16 letej sympaťák, kterej mluvil stejně rychle jako sprintoval po cílové rovince. (Můžete se přesvědčit ve videu níže.) Na startu byl trošku nervózní, ale kdo by v jeho věku nebyl. Navíc nikdy neuběhl víc než 5 km a prý to vždy bylo na krev! Okamžitě jsem tedy zapnula kalkulačku v hlavě a dohodli jsme se, že zprvu dáme tempo kolem 7 min. a podle situace budeme zrychlovat. Naopak já dostala instrukce, co všechno mám hlásit, ale jak se pak ukázalo, Jára si dost vystačil sám.
Byla jsem natěšená, stejně jako nedávno, když jsem vedla prvním závodem svého bratránka po vítězství nad těžkou nemocí. Ale tady jsem stála na startu v úplně jiné roli. Několikrát mnou projela husina po celém těle. A pak jsme vyběhli. První hlášení pro Járu jsem prošvihla – vydlabaný kanál. Naštěstí žádné fatální následky to nemělo, jen malé zaškobrtnutí. Pak už mi to šlo – levá vostrá, pravá mírná, malej rantl, žlutej rantl… 😀 Běželo se nám opravdu dobře. Hlídala jsem tempo a k těm sedmi jsme se ani jednou nedostali. Hodněkrát jsme nevědomky šli naopak hluboko pod 5 minut, ale to jsem okamžitě brzdila. Po první půlce Jára hlásil, že nohy zatím dobrý. Čas také vypadal velmi dobře, ale nechtěla jsem nic zakřiknout. Na 7 kilometru Járovi začly nohy tuhnout. Tempo jsme tedy uklidnili a čekali, jak se to bude vyvíjet. Jára byl neuvěřitelnej, každou chvíli přidával. Když byl cíl na dohled, tak jsme zrychlili. Jára sice říkal něco o tom, že cíl je ještě daleko, že takhle rychle běžet dlouho nevydrží, ale najednou přišel jeho finiš!!! Viděla jsem hodně, ale takovej sprint dlouho ne! Měla jsem, co dělat, abych se ho udržela. Lidi, byl to skvělej závod. Závod, kde snad nebudu mít žádnou fotku, na které bych se šklebila nebo se tvářila kysele!
Několikrát v průběhu závodu jsem měla husinu, až jsem se z ní oklepala a to ve chvílích, kdy jsme běželi kolem lidí stojících při trati, kteří skandovali „Leontinka“ nebo když Jára samovolně zrychloval a já ho chvíli nechávala vždy až do doby, kdy se zeptal na pace time nebo jsem slyšela, že začíná zhluboka vydechovat 😀 Prostě tohle byl závod, který jsem si užívala a nemyslela na čas. I když čas byl pro Járu také důležitý. Nakonec jsme jeho hodinovou a půl představu stáhli skoro o celou půl hodinu ! Náš finálový čas se zastavil na 1:01:32! (Pokračování pod galerií.)
Závěrem
Jestli jsem si kdy představovala rodinný závod, tak jsem si ho určitě představovala takhle. I Marco, věčný pesimista a bručoun přiznal, že ho to ve finále bavilo a prý si na nějaké to čekání ani nevzpomněl, jak to uběhlo. Dokonce jsem od něj zaslechla i něco o super organizaci, s čímž fakt souhlasím 😀 Z čeho já jsem opravdu nadšená a smekám před organizátory, je dětský závod zdarma! V dnešní době, kdy se vydělává právě na dětech, je tohle velmi vstřícný krok a věřím, že spousta rodin právě tohle ocení i za cenu, že do dětské medaile těžko vyrejete výsledný čas.
Když jsme odjížděli, padlo něco o novince RunTour v Pardubicích. Takže je velmi pravděpodobné, že se se spoustou z vás potkáme i tam. Opět jako rodina, akorát teď nebudeme tvořit tandem na 5 km a 10 km, ale dáme si prý 5ku společně!