Velká změna

Běhounci, vím, že v poslední době to vypadá, že pořád brečím a s mým tréninkem to jde od desíti k pěti. Ale jak si během tohoto článku přečtete, je to všechno úplně jinak. 

Ti z Vás, kdo mě sledují už od začátku, pojali podezření, že se mnou v posledních týdnech není něco v pořádku. Že mé statusy, kdy jsem s každým tréninkem jásala nad každým spolknutým kilometrem, se změnily v kupu nářků a horu nespokojenosti. I přes to, že na papíře to tak může vypadat, já sama to tak necítíla, ale ke spokojenosti mi chybělo opravdu moc. Mám pocit, že v poslední době je můj život naprosto vyrovnaný a to, že mi tréninky, včetně závodů nevychází, byla jen shoda okolností. Ale i to je jen subjektivní pocit, který si člověk musí srovnat sám v hlavě.

Víte, když začnete běhat, máte pocit, že prostě nic není nemožné. Že každý Vámi pokořený kilometr je vytesaný do kamene a máte  z něj radost. Jenže ať chcete nebo ne, jednou přijde čas, kdy místo dalšího zdolaného kilometru začnete usilovat o lepší čas. A začnete řešit poctivý systematický trénink. Nevím, co jsem si myslela, když jsem začala spolupracovat s Terčou. Ale co mi určitě nedošlo, že trénink je trénink a ať chci nebo nechci, když se chci zlepšovat, rozuměj zrychlovat, nebude to jen o tom, že ráno s radostí vyběhnu. Že budu muset radost vyměnit za systematickou dřinu. A jak to tak u mě bývá, když se něco stane rutinou, vyprchává ten opojný pocit. Ale jen do té doby, než uvidíte ty pravé výsledky.

Jenže, pokud máte povahu jako já, někdy trvá hodně dlouho, než prozřete a než si uvědomíte, že výsledky Vám byly naservírované až pod nos.

Takže, když jsem včera běžela na Ladronce Winter Run, už jsem si v hlavě dávala pomalu dohromady další článek na téma, jaký jsem looser. První 2 km byly fakt skvělé. Tempo 4:20 a já zažívala pocit euforie. Jak je možný, že se mi běží tak lehce i při takovém tempu?! Jenže pak přišla otočka o 180°a hroznej protivítr. V tu ránu tempo o minutu pomalejší a já si začala říkat, že vlastně nevadí, kolikátá doběhnu, ale důležitý je doběhnout. (Haha, pěkný kulový. Chci běhat líp a všichni to víme!!!) Ale dobře, chvíli jsem dělala, že tomu věřím. Později jsem tedy začala přemýšlet nad taktikou, na kolikátém km zase přidám. První okruh jsem relativně zvládla, ale běželo se dál. Pak přišel asi 5,5 km a moji věrní parťáci z Ameriky, Karolína s Patrikem, mě předběhli. Vůbec jsem netušila, jak je to možný, ale já jim najednou koukala na paty. V tu chvíli mi došlo, že i ty závody si jdu na pohodu. Karolína tažená Patrikem totálně zapálená do závodu a já i přes relativně dobré tempo si užívala pohodového běhu. Takhle se ale nezávodí. A v tu chvíli přišel zlom. V tu chvíli pro mě teprve začal ten pořádný závod. Ne s nimi, ale v mojí hlavě. Rozpohybovala jsem nohy a soustředila se na běh. Začala jsem vnímat tempo a kadenci dopadajících bot! Pravá, levá a to samé pořád dokola. Po několika desítkách metrech jsem měla srovnaný dech a věděla, že ztrácím lidské vědomí a získávám svůj instintk běžce. A už jsem opět vyhlížela člověka za člověkem, kterého si strčím do kapsy. Jeden, druhý, hlavně, aby mě už nikdo nepředběhl. Když jsem vyčerpaná doběhla do cíle, na hodinkách se mi objevilo: „Rekord na 5km!“ Dámy a pánové, přísahám, já to vypnula a naštvaně odešla z cílového prostoru!!! První pozitivní dojmy jsem začala vnímat teprve tehdy, kdy jsem na výsledkové listině viděla, že jsem 8. mezi ženami. V tu chvíli jsem začala sama sebe přesvědčovat, že možná je důvod k radosti. Ale i tak jsem se s Marcem a Viktorkou sebrala, a bez sebemenší radosti odjela domů.

Jenže přišla chvíle, kdy jsem seděla na záchodě a přemýtala, co se stalo. A najednou mi to došlo. Hele, neměla jsi Ty náhodou dneska nový rekord na pětku? Vzala jsem hodinky a on tam byl. A moje hlava mi říkala: „Tak se ještě podívej, na kolik ten čas je rozdílnej od rekordu na desítku z loňského půlmaratonu v Olomouci!“ Věřte nebo nevěřte, žádnej rekord na desítku z loňského roku tam nebyl. Můj nový rekord na desítku jsem si dala minulý týden v Plzni!!! Ano, v tom závodu, na který jsem psala ty šílený depresivní statusy! Lidi, já od včera zažívám euforii a říkám si, jak naše podvědomí ovlivňuje naše vnímání reality!!! A to jsem ještě nemluvila s Terčou.

Volala jsem jí (trenérce) a tuhle historku jí s úsměvem od ucha k uchu vyprávěla. Směju se a děkuju jí za to, že se mnou má trpělivost, za to, že mi trénuje a tak. A ona mi s naprostým klidem říká: „Ale já Ti minulý týden přeci říkala, že jsi lepší na desítku o 27 sekund!!!“ A mě to najednou došlo! Najednou jsem slyšela tyhle slova zcela zřetelně, ale já je minulý týden slyšet nechtěla! Chtěla jsem politovat. Jenže stejně tak, jako je fakt, že trénink není od slova „bavit se“, tak to samé už nemůžu čekat od závodů. Pokud chci být lepší a umísťovat se na předních příčkách závodních listin, tak se musím totálně odprostit od pocitu, že to bude s úsměvem. Musím si totiž uvědomit, že úspěch bolí! A že jestli chci závodit, tak jedině s vypětím všech sil!

A s tímhle bych chtěla tenhle článek ukončit. Ano, pokud začínáte, určitě budete mít radost z každého zapsaného kilometru. A ano, můžete se spolehnout, že Vám za každý kilometr složím poklonu, protože si to zasloužíte. Ale jestli jednou budete chtít běhat líp, musíte si předem uvědomit, že rozdíl mezi běháním a trénováním je opravdu markantní. A i když to bude bolet, i když si budete myslet, že ta systematičnost je na nic, tak na mém příkladu reálně vidíte, že není. Dva závody v prvním roce a dva osobáky! I o tom je Jeden měsíc běžce!!!


Máte-li chuť si popovídat o běhu a trénincích, přijměte mé pozvání do kavárny Perfect World dne 24.3.2016 v Plzni. Budu se na Vás těšit.

 

 

Kategorie:

TRÉNINKOVÉ PLÁNY, ZÁVODY

10 komentářů

  • Milan Novák

    22.2.201618:48 Reply to Milan

    Ahoj, nehci být kverulant, ale myslím, že závody rozbíháš zbytečně rychle 🙂 Měl jsem to stejně, až mě trenér spucoval, kam pořád ženu. Proč neběžím první půlku klidněji a druhou nezrychlím (a to platí i v trénincích). Pamatuji si, kdy jsem se přesně na desítku (RunTour) rozbíhal 4:10, že to urvu. Ó jak jsem se byl bláhový 🙂 Byl jsem rád, když jsem to dobíhal na 4:30, přitom stačilo první půlku běžet o 10s pomaleji a pošetřit síly. To samé na půlmaratony. Docela to funguje 🙂 Ale nezoufej, zlepšování je dlouhodobý proces. Ono zrychlit z roku na rok na maratonu ze 4 hodin pod 3:30 není jen tak. Takové zrychlení je pak vykoupeno problémem a co si budeme povídat chceme přeci hlavně běhat. Tak maje a běhu zdar.

    • mm
      Veronika Šimáčková

      23.2.20166:34 Reply to Veronika

      Ahoj Milane, jsem strašně ráda, když mi napíšou i lidi, kteří už mají něco za sebou. U mě je asi největší průšvih v tom, že já ještě maraton neběžela a možná nemám reálnou představu, jak to bude probíhat. I když mám za sebou i několikahodinové tréninky a závody typu Spartan Race, kdy se „běží“ několik hodin. Nicméně jen k tomu přepálení: tam si myslím, že není zakopaný pes. Já začínám relativně na pohodu a postupně přidávám dle sil. Možná to vyznělo z toho příspěvku, když jsem psala, že jsem najednou ze 4:20 měla 5:20. Tam ani nešlo o mé síly, ale silný protivítr 😀 A při závodech mám právě po tomhle posledním pocit, že se dost šetřím. Já se toho přepálení naopak bojím, a tak dle mého soudu neběžím tak, jak bych mohla 🙂 Na tohle bys něco nenašel? 😀

      • Milan Novák

        23.2.201614:01 Reply to Milan

        Je to o hledání optimálního rytmu. Tabulky něco říkají, ale realita může být jiná. Pokud bereš závody jako součást přípravy na maraton, tak se tam může projevovat únava, kterou zdánlivě nevnímáš v přívalu adrenalinu a pak vystartuješ rychleji. Jenomže ten rychlý start, kdy se běží „na pohodu“ spálí všechny rezervy. Dlouho jsem ignoroval rady, běž pomalu, 2x týdně kvalitativní trénink a pak si vyklusávej na pohodu, užívej si to, měj radost z běhu. Za boha jsem se nemohl dostat na odpovídající časy, pořád jsem to hnal a říkal si jak jsem dobrej, když intervaly běžím o 5 vteřin rychleji než mám předpis, 35km o něco málo pomaleji než tempo maratonu. No a pak mě to vždycky dohnalo na závodech. Moc jsem chtěl, ale tělo nemohlo. Až vlastně nedávno jsem si řekl, tak já to zkusím dodržet. Utvrdil mě i David Vaš, se kterým bývám na ovále, který měl tu možnost trénovat v Keni. Jeho jasná zkušenost je ta, že Keňani mají vždy kvalitu (pro nás říše snů – 2:50/km) a pak výběh na pohodu (6:30/km). A ještě jedna věc. Pokud jede člověk na zlepšení, tak musí mít čas na trénink, který může i trochu bolet :). Pokud ovšem člověk absolvovuje každých 14 dní závod a co si budeme povídat ono starost o rodinu, práci a o vše s tím spojené dokáže taky pěkně vysosat, tak to může vést k rychlému úbytku energie a pokud nedáme tělu čas na odpovídající regeneraci, časy se dolů moc hýbat nebudou. Ale to ty určitě všechno víš 🙂 Pokud chceš maraton pod 3:30, tak je to v tempu 4:50/km. Zdánlivě brnkačka, ale je to 42km :). Takže pokud je cílem hlavně maraton, tak šetři síly. Myslím, že pro cílový čas 3:30, by mohli být tréninkové časy: volný běh 5:55-6:10, obecná vytvrvalost 5:25-5:45, tempová vytrvalost 4:55-5:10. To není z mojí hlavy někde jsem to kdysi našel. Když nic jiného, tak tě to mohlo hodit do pohody, protože tyhle časy ty hravě zvládáš :). Ono říci si po závodě mohla jsem to běžet rychleji je hloupost. Dáváš tomu aktuální maximum a jak to je, tak to mělo být. Taky si to říkám, ale pak po maratonu kolikrát vidím lidi na nosítkách, kteří doběhli o 2 minuty dříve než já a vidím to hned jinak. Je to prostě tak, jak to má být. Fuj to jsem se rozkecal 🙂

        • mm
          Veronika Šimáčková

          23.2.201616:38 Reply to Veronika

          Milane, jsi skvělej a strašně děkuju. Abych se přiznala, docela jsem se bála Ti odepsat, abys nemyslel, že Tvoje rady beru s rezervou. Ono je hrozně těžké někomu napsat, že to tak není, že to vnímám jinak, aby to nevyznělo arogantně. Naštěstí jsi to pochopil zcela správně a já se můžu Tvých rad opravdu chytit. Díky moc a pokud budeš mít další tipy, budu jen ráda.

  • Misak Barva

    22.2.201614:48 Reply to Misak

    Ahoj Veru. Hezkej článek a super výkon. Já to mám tak nějak podobně. Jen jiné v tom, že závody neberu jako závody, ale společenskou událost… A… Většinou jsem lepší a lepší a lepší 😀
    Druhá dobrá věc, vybíhám jako poslední 😀 jednak mě nemá kdo predbehnout a druhak je fajn pocit, když pak vidím, že jsem strčil do kapsy 300 lidí 😀
    Ale jinak… Už se pomalu dostávám do stádia, kdy vím, že kilak pod 5 minut není nic hrozného a umím to 😉
    Tak zase někdy někde, Misak.

    • mm
      Veronika Šimáčková

      23.2.201617:04 Reply to Veronika

      😀 Taky si říkám, že některé limity jsou je v hlavě!

  • Deni

    22.2.201611:33 Reply to Deni

    Super, moc gratuluju k novému rekordu! Znám ten pocit, když přijde zlepšení, člověk hned vidí, že to má cenu. Mně se o tempu pod 5 minut může nechat jen zdát, ale běhání mám pro radost, mým prvotním sportem je squash, kde je to spíš o sprintech než o vytrvalosti…. ale tomu pocitu zlepšení se nic nevyrovná a když je venku o něco lepší počasí, než bylo v sobotu, hned si to člověk i víc užije 🙂
    Přeju hodně úspěchů a další osobní rekordy.
    http://www.getmovincz.blogspot.com

    • mm
      Veronika Šimáčková

      23.2.201617:05 Reply to Veronika

      Deni, neboj. Ono to přijde. Dřív jsem si taky nemyslela, že budu chtít běhat delší tratě než 10ku 😀

  • Petr Vinický

    22.2.201611:07 Reply to Petr

    Přesně tohle znám Verčo. Převážnou část loňského roku jsem měl takový ten pocit, kdy jsem měl pocit bolesti přimeřený a nešel jsem za hranu. Změna přišla na ME v Lomnici a pokračovala dále. A přesně v tomhle období jsem udělal největší úspěchy. Dá se říci, že to přišlo včas, resp. že to vůbec přišlo. Ze závodu zmizely vzpomínky co kde bylo v okolí, ale vystřídalo je startovní číslo závodníka předemnou. Při závodech mi pomáhá jedna hláška z olympiády kdy se jela štafeta běhu na lyžích a byla z toho medaile. Na jednom úseku běžel Jirka Magál a komentátor říkal: „Jirka Magál není tak úplně dobrý tempař, ale co umí perfektně je se zakousnout a nepustit“ A od té doby se prostě zakousnu do závnodníka předemnou a držím se za ním dokud ho neuštvu. Musí mě cítít, vědět že tam jsem dokud ho nezlomím a jdu přes něj. Takže jen tak dál….ten pohodový pocit při závodu vystřídá ještě lepší pocit za cílovou čárou a věřmi, že to stojí za to!! GO GO

    • mm
      Veronika Šimáčková

      22.2.201611:16 Reply to Veronika

      Petře, díky. Už jsem si myslela, že hrát v mém věku o čas je možná malicherné. Ale pak přesně vidím lidi jako jsi Ty, nebo jako jsou i ženy mnohem starší než já, a říkám si, že není nic špatného chtít víc i po 30ce 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *