Zážitky ze závodů, rozhovory s jejich organizátory, moje doporučení a další zajímavosti ze světa organizace závodů.
Už v sobotu se postaví na start největšího a nejkrásnějšího štafetového závodu cca 3500 nadšených běžců. Mnozí do toho jdou poprvé a řeší, co si s sebou vzít. A tak jsem připravila takový ČPZ (článek poslední záchrany).
Když jsem loni stála na startu v Běchovicích, tušila jsem, že to půjde a ve finále z toho byl i osobák. A to na závodě, kde prý osobáky nepadají. Ale letos to bylo jiné. Letos jsem šla do závodu velmi opatrně. Koleno po RUN PRAHA – PLZEŇ stále nebylo v pořádku, a tak jsem chtěla doběhnout hlavně bez bolesti a až do konce.
Pamatujete si ještě na loňský článek o závodu RUN PRAHA – PLZEŇ, kdy jsme se smáli od začátku do konce? Tak letos jsme se smáli tak max. na začátku a na konci. I tak to ale byl zase zážitek, na který budu vzpomínat zase až do příštího roku.
Stála jsem na startu a přemýšlela, jaké to bude být 5 hodin na trati. Běžet 5 hodin je sakra dlouhá doba a já tak dlouho ještě nikdy neběžela. Hlavou mi probíhaly myšlenky, jak moc to asi bude bolet. Ale nebála jsem se. Byla jsem spíš napjatá a hlavně zvědavá, jaké to je běžet ten ultra. A tak obklopená Přemkem, který se měujal jako vodič coby ultra lamy a Davida, se kterým mám naběháno tolik, jako s nikým jiným.
Mám to jak na houpačce – jeden závod jak z pohádky, další jako z hororu. Naštěstí v souvislosti se sobotním závodem mluvím o první možnosti. Na Běhej lesy Bílá prostě sedělo všechno do posledního puntíku.
Někdy si myslíte, že všechno víte, že už své závodní rituály máte dotaženy k dokonalosti a že není v závodě nic, co by vás mohlo překvapit. Jenže pak přijde den, kdy máte chuť totálně všechno změnit a jdete do závodu naprosto klidní. A najednou zjistíte že rituály jsou na „houby“ a že skutečně BĚHÁTE lesy.
Je to až neuvěřitelné, jak týdny utíkají a JIZ50 RUN, která bude mým letošním vrcholem, se nezadržitelně blíží. A víra, že stihnu dobře natrénovat se v mých myšlenkách houpe nahoru a dolů, podle aktuální pracovní situace. A jak to se mnou vypadalo v květnu?
Když jsem na začátku roku dávala dohromady seznam témat, která by se mi líbila zpracovat, bylo mezi nimi i jedno přání. Zkusit si roli dobrovolníka na závodě RunCzechu. Proč zrovna tam? Asi největším lákadlem bylo se podívat do zákulisí. Ale byl tam ještě jeden důvod. Když se řekne RunCzech, všichni si představíme obrovský kolos – představíme si závody s tisíci závodníky, na kterých je právě i nemalé množství dobrovolníků. A nebudu lhát, byla jsem zvědavá, kdo dobrovolníci jsou, jak moc jsou dobrovolní a jak se s nima zachází. Předem jsem se domluvila, že stanoviště budu střídat, abych těch zážitků měla co nejvíc.
Možná s tímhle reportem ze závodu jdu s křížkem po funuse, ale věřte mi, že já ho mám v hlavě pořád. Tenhle závod mám totiž za humny, ale zatím jsem se na něj ještě nedostala. Až do letošního roku. A že je na co vzpomínat.
Věřím, že půlka běžecké komunity stále žije (jestli se to tak dá napsat) víkendovým Vltava Runem. A nejinak je tomu u mě. Nevím, jak to ředitelky Květa a Míša dělají, ale každý ročník je lepší a lepší. Nechápu, kde berou tolik energie a netuším, jak to dělají, že jim nemizí úsměv na rtech. Ale prostě umí udělat z krásného štafetového závodu něco, na co nezapomenete a budete to chtít stále znovu. Já sama z každého ročníku odjíždím totálně zničená, ale šťastná.
Běžíte Vltava Run poprvé a nevíte na co se připravit a co si vzít s sebou? Mám pro vás takový malý manuál, na co nezapomenout, co si přibalit pro strýčka příhodu a zároveň, co si beru prostě jen jako ženská. Mám za sebou již 3 ročníky, tak snad mohu i něco málo poradit.
Kdyby mě holky z NoMen Runu neměly tak rády, tak jsem letošní ročník jela jenom fotit. Jenže to by tam nesměla být Květa Látalová, hlavní Bosska, která mi poslední den registrací napsala, že nemám zapsaný tým a že mám posledních pár hodin na doplnění. Ano, neměla jsem, protože letos poprvé jsem měla chuť závodit a ne si to jen užívat a tak bylo složitější ho sestavit. Ale díky téhle zprávě jsem si uvědomila, že NoMen Run je v tomto ohledu jiný. Že je to závod, kde víc nežo výsledek, jde o zážitek a společný prožitek. A tak jsem prostě za 5 minut dvanáct přestala hledat závodnice, ale oslovila srdcařky.
