Letos to bylo naše poprvé a když jsme s naším čistě dámským týmem doběhly, tak jsme věděly, že v roce 2023 ho poběžíme znovu. Až tak se nám závod líbil.
Štafetový závod Hory Bory jsem sledovala, už když jsem pracovala pro Vltava Run a moc jsem obdivovala jejich copíka. Vůbec jsem totiž netušila, že copík je pan majitel, ředitel a děvečka pro všechno Marek Dvořák. Jak jsem pak měla možnost Marka poznat, je to přesně moje krevní skupina a organizátorsky závodní srdcař.
Hory Bory se běží z Dolní Lomné, z opravdového konce světa, kam jedete půl dne a kde lišky dávají dobrou noc. My dorazily až večer a byly rády, že jsme dostaly alespoň polívku k večeři, u které jsme teprve začaly řešit logistiku aut, která je na prvních dvou úsecích jiná, než znáte právě z Vltava Runu. Osudným se nám ale nakonec nestalo víno, které jsme si při tomto opravdu náročném úkolu popíjely, ale moje „čtení“ propozic.
Nicméně do análu závodu jsme se zapsaly ještě dávno před tímhle faux pas a to při přebírání startovního balíčku, kdy jsem s naším autem najely až málem do produkčního stanu a za hudby Haničky Zagorové nebo Luneticů, které Johanka z našeho týmu slyšela prý poprvé! Mimochodem v tomto duchu se nesl náš playlist po celou dobu závodu.
Ranní start jsme si užily. Udělaly pár fotek za rozbřesku sluníčka, i když byla pořádná zima a rozjely se na naše další úseky. První předávku jsme daly jako nic. Ale tím mé navigátorské úspěchy skončily a já celou posádku nanavigovala o úsek dál! Sakra! Když jsme tuhle nepříjemnost zjistily a vyhodnotily situaci, že nejsme schopné se dostat na správné místo včas, domluvily jsme se, že trasu převezme druhé auto. No, nebylo to ani o prsa, naše závodnice musela chvíli čekat, ale i o tom tyhle štafeťáky jsou.
Kufrovat se nám podařilo hned několikrát. Danča si dokonce dala rekord a na trati, která měřila asi 12 km, doběhla snad s 5 km navíc. Uups. Já sama jsem na všech svých úsecích v některých částech tápala, ale nic tragického se nekonalo a i tak jsem dobíhala ve slušných časech.
Aby nám Hory Bory ukázaly, že to všechno není jen krásné a zalité sluncem, dostalo se i na bobříka plavání… Z noci ze soboty na neděli totiž začalo neuvěřitelně pršet, což pro některé členky týmu byla velká premiéra. A i když hrozily, že do toho fakt nevylezou, tak nakonec všechny dobíhaly a měly na tváři obrovské úsměvy. Endorfiny dělaly své. A pak zase vysvitlo sluníčko a do Mikulova jsme dobíhaly ve skoro azurovém počasí.
Konec závodu byl ale napínavý i z jiného důvodu. Věděly jsme, že bojujeme o přední příčky. Ale až do vyhlášení jsme opravdu nevěděly, i když jsme trošku tušily, jak na tom jsme. Nakonec jsme celé šťastné braly druhého fleka a příští rok, bychom ho moc rády obhájily a znovu zabojovaly s holkama z Dejvid Tým (tým Davida Vaše), který skončil o pár minut před náma.
Všechny trasy na Hory Bory jsou krásné. Jsou mnohem víc členité, než na zmiňované Vltavě, ale jsou zase víc běhatelné. Jsou delší a vedou nádhernou krajinu. Trasy nebyly špatně značené, ale někde se dalo značení lehce přehlédnout a možná by si některá rozcestí zasloužila obsadit organizátory. Ale upřímně mně nic z toho celkový dojem ze závodu nezkazilo a když tu o tom píšu, znovu se usmívám a je mi krásně. A na příští rok se moc těším .
Závěrem bych chtěla dát jedno malé doporučení. Jak jsem psala, závod končí v Mikulově, a tak je škoda si závodní víkend neprodloužit a nejít se večer projít po místních restauracích a sklípcích. Jen možná si místo neděle přidejte ještě pondělí, protože po závodě toho vína moc neokoštujete…
No, a jestli jsem vás svým malým reportíkem nalákala, tak vám chci napsat, že zítra v 9:00 startují registrace, tak si je nenechte ujít. Stojí to opravdu za to!!!
