Už je to skoro měsíc po mém startu na maratonu v Benátkách. Kdo jste sledovali mou cestu, tak víte, že to nebylo jednoduché, ale nakonec to dopadlo asi nejlíp jak mohlo. Tak jaké to bylo?
Vezmu to pěkně od začátku. Na začátku sezóny jsem určitě o podobném maratonu nesnila. A vlastně ani o žádném jiném. Ale když jsme s holkama doběhly Mozartovu 100 (42 km), neměla jsem žádnou motivaci, ani vidinu závodu na podzim. Naštěstí mám Téčka (trenéra Tomáše Ondráčka) a jeho napadly právě Benátky, na které mě dost dlouho lákala parťáčka Soňa Nosková. Zbývalo tedy jediné. Vhodně to nadhodit doma, což už za ty léta společného soužití mám natrénované. A tak to prošlo docela brzy…
Přípravu na maraton jsem začala v srpnu. Necelé 3 měsíce před závodem a já si po vzoru kamarádky Magdy Novákové dala do hlavy, že odběhám všechny tréninky, ať se děje, co se děje. Ale víte, jak to s tím plánováním bývá a mně asi tak 1,5 měsícem před startem skolila chřipka. Ta mě vyřadila na týden z tréninku. Uuups… No, nic jelo se dál.
Tři týdny před závodem ale přišla další rána. Svojí blbostí jsem si vyvrkla palec na noze a bylo skoro vymalováno. Pan doktor na pohotovosti chtěl, abych na 2 týdny vynechala pohyb. Ale naštěstí byl sporťák a asi i běžec, tak mi řekl, ať dám aspoň pár dní oraz a uvidím, co s tím bude. Že běžet takovýhle maraton MUSÍM. 🙂
Pár dní to trvalo, než jsem se narvala do nejširších bot, které jsem měla (PUMA Run XX) a pomalu jsem začala běhat. Ale hlava začala trošku bojovat. Na jednu stranu jsem pořád přemýšlela, jestli nedostávám znamení, abych nikam nejela a co dalšího by se mi ještě může stát, a na druhou stranu jsem si zase říkala, co když je to jen zkouška vůle.
Taková poslední zkouška vůle přišla právě v den odletu, kdy nám ve 2 ráno přišla zpráva, že náš let byl zrušen. Zkusili jsme dojet i na letiště a tam společně s leteckým personálem přebookovat let . Ale právě kvůli italské stávce se prostě nedalo letecky dostat na start závodu včas. A tak jsme nakonec vyrazili hned po návratu z letiště autem.
Cesta byla dobrá a tak za necelých 10 hodin jsme dorazili do hotelu a vydali se do Expa vyzvednout číslo a tam odtud do Benátek. Benátky známe poměrně dobře za denního světla, ale nikdy jsme v nich nebyli večer, což byla obrovská chyba. Už dlouho tvrdíme, že víc než Benátky se nám líbí Verona, ale s pohledem na osvícené okolí Ponte Rialto a San Marco Piazza skoro bez turistů, jsem opět podlehla jejich kouzlu.
V sobotu jsme Benátky prochodili znovu, tentokrát s Marcovou rodinou. Je to vždycky sranda, když se společně sejdeme a teď se míchají povahy všech členů naší mezinárodní rodiny. Nachodili jsme víc než 10 km a já se pak už těšila na hotel. Unavená jsem padla večer do postele, abych se vyspala aspoň na závod.
Z Mestre, kde jsme měli hotel, bylo možné se nechat na start odvézt společným shuttle busem. Naštěstí Marco navrhl, že mě odveze sám, abych nemusela brzy vstávat a nebyla bez snídaně. Start byl u krásného zámečku Villa Pisani. Tam jsem se setkala se Soňou a Petrou z našeho týmu Běháme na krásu a dalšími kamarády, které jsem viděla v pátek na společné večeři. S Marcem jsem si dala poslední pusu, rozloučila se a vyrazila s ostatními na start.
Od Toma jsem měla jasně danou strategii, které jsem se hodlala držet – nepřepálit start a běžet v klidném v tempu 5:15. Jenže jsem holka chytrá, která ostatním poradí, ale u sebe experimentuje… Takže tempo jsem sice držela, ale to aktuální. Já chytračka, i když jsem si to věděla, že je to blbost, jsem nepřepla na hodinkách na režim tempo okruhu, a tak jsem skoro první půlku běžela o cca 5 – 10 sekund na km rychleji. A to se pak všechno na konci sečetlo.
Nicméně vraťme se na start. Na startu krásná atmosféra, počasí ideální, až trochu teplé. Stejně jako jsme měla od Toma strategii na tempo, pomohl mi i se strategií na dodávání energie. Gel vždy po 1,5 hod. Tu jsem si ale nakonec trošku upravila. Ještě než jsem se přes dav běžců dostala pod startovní bránu, lupla jsem do sebe první gel. Pro sichr! S ostatními jsme si zamávali a tak nějak jsme se rozutekli, abychom se mohli soustředit na své výkony.
Tempo 5:15 (ale reálně o něco rychlejší) bylo skvělý a mně se běželo parádně. Na každém 5. km jsme si udělala video a pokaždé někoho pozdravila. Vesničky, kterými jsme probíhali, byly nádherné a atmosféra v nich ještě krásnější. Cestou jsem se dokonce seznámila i s Čechem Radkem a chvíli jsme cestou kecali. A abych nezapomněla, na 3. km byla neoficiální občerstvovačka, kde se tankovalo chlazené prossecco. Chvíli jsem zvažovala se pro ten kelímek vrátit, ale přeci jen jsem běžela na čas… Tak třeba jindy.
Na 7. km jsem volala Marcovi, aby mi do cíle vzal masážní tyč a flossband, což jsem mu zapomněla říct a na 21. km, že žiju a že je to skvělý. 🙂 (Já vím, kdybych raději běžela rychlejc!) Na 18. km jsem dohnala Soňu, která trošku ztratila tempo, ale já věřila, že mě dožene.
Podle výpočtu Viktorky, která měla narozdíl ode mně nastudovanou trasu, jsem měla od 25. km přebíhat most, který spojuje právě předměstí se samotnými Benátkami. Ale na 25. km nic takového nebylo. Tak jsem běžela dál a prostě čekala, kde se co objeví. A pořád se běželo docela dobře.
Závod jako takový pro mě začal někde na 30. km. Tam jsem poprvé nahrála, že to už začíná trošku bolet, ale pořád všechno s úsměvem. Na 32. km začínal výše zmiňovaný most aka Via della Liberta, který nechal postavit Mussolini. Jak jsem se ale na něj před závodem těšila a věděla jsem, že Benátky jsou už na dosah, tak v závodě byl nekonečný. 4 km, které se neskutečně táhly a vy jste už jen střídaly jednu nohu s druhou… Naštěstí i tady jsme prohodili pár slov s dalším italským běžcem a to mě trošku povzbudilo. Ale měla jsem pocit, že dochází síly a že do smíchu mi už moc není, což mi ale později vyvrátil Marco, který mě shodou okolností viděl z vlaku, který kolem v tu chvíli projížděl. Náhoda?!? Nemyslím si.
Každopádně naše dohady o tom, že na zmiňovaném 35. km jsem se už nesmála, jsem pak utnula videem, kde jsem si sice stěžovala, že už to bolí a síly dochází, ale já se opravdu smála i skoro v samém závěru. 🙂 Na 39. km jsme doběhli konečně do Benátek. Upřímně ale říkám, že jsem od této části trasy čekala víc. Atmosféru zachránilo jen fandění na San Marco Piazza, ale jinak poslední 3 km byly jako za trest. Jeden most za druhým, běžci, kteří přecházeli už pravidelně do chůze se motali pod nohama. Já sama si řekla, že klidně můžu zpomalit, ale nepřejdu do chůze. A tak jsem taky udělala.
Zároveň na 39. km, u poslední občerstvovačky, jsem potkala našeho dalšího kamaráda Káju, který dojel na starý boty, který po maratonu chtěl vyhodit. A to to měl fakt krásně rozběhnutý. To píšu jen proto, abyste příště taky neudělali stejnou chybu a raději staré boty vyhodili dřív, než později.
A přesně na téhle občerstvovačce jsem udělala i já jednu chybu, která mě sice nestála čas, ale v cíli jsem si jí vyžrala. Jelikož jsem nechtěla čekat až se uvolní místo u vody, vzala jsem si ioňták. Sice jsem nevypila ani celý kelímek, ale i to stačilo, aby se mi po doběhnutí rozbouřil žaludek a já tuhle parádu vyhodila přesně před zdravotníkem, který mě okřiknul, že v cíli se zvracet nesmí… 🙂
Poslední 3 km po Benátkách byly těžké. Jak už jsem psala, přebíháte spoustu mostů, které jsou tam postavené právě kvůli maratonu, abyste neběhali ze schodů a do schodů, ale běžíte po nábřeží a ze samotných Benátek vlastně skoro nic nevidíte. Do cíle jsem doběhla v osobním rekordu 3:46:57. Je to hluboko pod tím, na co jsme s Tomem původně trénovali. Ale takový je život a já jsem opravdu spokojená a tenhle cíl si tedy nechávám na příští rok.
Za mě tedy Venice Marathon byl jedna velká výzva s úspěšným koncem. Určitě bych ho doporučila všem, protože ta atmosféra ve všech vesničkách byla boží. Opět jsem si potvrdila, že i když o sobě dost často pochybuji a hlava před závodem kolikrát stávkuje, v závodě funguje skvěle. Jsem strašně ráda, že jsme tím autem odjeli, i když se mi vážně už ani nechtělo a ze srdce, bez jakýchkoliv klišé, děkuju rodině a hlavně Marcovi, že tohle všechno se mnou pořád podstupují. A jak jsem Marcovi už před Benátkama řekla, teď je řada zase plnit sny někomu dalšímu. Díky všem, co jste na mě mysleli, co jste mi psali a fandili a příští rok zase na nějakém pěkném maratonu naviděnou.
Pozn.: Maratonská strategie – Tempo 5:15 jsem se sice snažila držet, ale reálně jsem první půlku odběhla rychleji. Bohužel jsem ale na rychlejší tempo neměla natrénováno, a tak jsem v závěrečných km propadla o cca 20 sekund. Strava – Pít na všech občerstvovačkách jsem splnila. Díky tomu jsem ani po doběhu neměla šílenou žízeň, která mě většinou dožene. Stačilo opravdu vždycky pár loků a běžet dál. Energie – 3 gely – jeden těsně před startem, 2 vždy po 1,5 hodině. Ty jsem prokládala kofeinovými tabletami a musím říct, že vše skvěle sedlo a energie mi nechyběla. Fyzička ano 🙂 Boty – Puma Deviate Nitro Elite Racer – Úplně nové, dodané ve středu před závodem. Ideální volba na tvrdou silniční trať.