Dnes jsem si odbyla svoji letošní závodní premiéru. Byl to krátký závod „Zimní běh Iva Domanského“ na 5,3km a pro mě to byla zkouška ohněm.
Původně jsem tenhle závod měla běžet s Marcem a Martinem, se kterým se věnujeme dětským závodům. Ale Marca bolí pata a Martin byl po noční. Ráno jsem vstala, nasnídala se a pomalu se začala připravovat. Dle instrukcí jsem se dostavila i s rodinou na místo v 9:45, abych se v klidu zaregistrovala. Start v 10.30 nám dodal klidu. Jenže 10:07 se mi začalo chtít na záchod. Naštěstí bydlíme 5 minut autem od startu a tak jsme to vzali rychle na otočku. 🙂 Výhodou tohohle rychlýho přesunu bylo, že jsem na startu nevychladla. Když bylo asi 30 sekund před výstřelem, zjistila jsem, že jsem si nepřipla startovní číslo. Ale i to jsem zvládla!
A pak jsme vystartovali! Já se držela vzadu a bála se, abych nenapálila start. I tak jsem ale zjistila, že po prvních metrech běžím něco přes 3 minuty a ustálila se někde na 4:25. V hlavě mi neustále dokola šrotovalo, že je to jenom 5,3km, ale vůbec jsem nedokázala odhadnout, jestli to tempo dokážu držet celou trasu. Postupně jsem začala zpomalovat. Hlídala jsem si běžce, který předběhli mě a já je, aby to bylo tak nějak vyrovnané 🙂
Další myšlenka, která mi chvíli probíhala hlavou, byla, že nemám sluchátka a jestli by se mi neběželo líp. Jenže právě díky tomu jsem vnímala své dýchání a zjistila, že pomalu si zvykám na tempo a dech se mi uklidňuje. A tak jsem zkusila na chvíli na přidat. Cítila jsem, jak mi nohy tuhnou a byla jsem ráda, když přišlo naopak klesání. To už jsem věděla, že běžíme zpátky. Ale i tak zbývaly pořád 2 km do cíle. V hlavě jsem si řekla, že poslední kilometr zrychlím. Síly na tak úplně nebyly, ale dokázala jsem na posledních 500m předběhnout ještě 2 závodníky. Přesně si pamatuju na to poslední stoupání, kdy jsem si říkala, kašlu na to, vždyť je to jedno, když mě někdo předběhne! Ale pak jsem si uvědomila, jak jsem předevčírem psala článek „Co vlastně chceš?“ a měla jsem jasno! Nepředběhne! Poslední metry tedy byly o tom, jestli si do cíle odnesu všechno, s čím jsem přišla nebo těsně před cílem neomdlím. Ale dala jsem to. Hodinky se mi zastavily 2 sekundy nad 25 minutami.
Co si z prvního závodu odnáším? 100% vím, že musím závody běhat častěji. Nejsem schopná optimálně určit závodní tempo tak, abych si byla jistá, že ho doběhnu. Zároveň vím, že s psychikou problém nemám, že jsem schopná se motivovat i sama, což je důležité. A taky, že krátké tratě mojí dominantou nebudou. Sedím tu, píšu tenhle článek a nohy mi dávají o sobě dost vědět. Zítra tedy lehký výklus a bazén.
Mějte super víkend!
