Každý rok bilancuji a i letos tomu nebude jinak. Letos ale bilancuji s radostí. Když to shrnu: byl to další rok bez zranění a další rok s lidmi, kteří mají z běhu radost stejně jako já. Tenhle rok byl jiný. Uběhla jsem svůj první maraton a zatím i na nějakou dobu poslední. Nejde o to, že by se mi maratonská trať nezalíbila, ale otevřeně přiznávám, že mě odrazuje trénink na něj. Pokud bych se totiž znovu rozhodla na něj natrénovat, určitě bych se chtěla hnout a opět by trpěla rodina. Takže plány na rok 2017 jsou úplně jiné, o to ale smělejší!
Zcela otevřeně přiznávám tolik omílané, že po maratonu kolem maratonského tréninku, jsem potřebovala běžecky vypnout. Dát chvíli oraz a počkat si, až mě to zase chytí. To se stalo tedy až někdy kolem září a zatím mě to drží, a jak se ještě dočtete, dokonce mám nový cíl.
Jak už jsem jednou psala, rok 2017 bude patřit hlavně vám. Vám, kteří máte před sebou svůj první závod a chtěli byste trošku podpořit a třeba si s mojí podporou takovou pětku nebo desítku v rámci RunTour zaběhnout. Pro vás jsme s RunTour přichystali projekt, kam se budete moci již brzy přihlásit.
Zároveň příští rok uvedeme s klukama z OCRA CZ sérii vlastních dětských překážkových závodů. Tam se těším, protože tam se vyřádím 😉 Vojenský dril aplikovaný na cizích dětech je totiž vážně zábava. Nejen pro mě.
Ale pak jsem tu taky já. I přes to, že si opravdu užívám koučování lidí a jsem neuvěřitelně pyšná, když vidím, jak se běžci kolem mě zlepšují a posouvají své limity, o kterých před půl rokem ani nesnili, tak i já potřebuji trochu povzbudit a čas od času nad sebou zapráskat bičem. A tak, aniž bych o tom komukoliv řekla, jsem v listopadu oslovila Honzu Pernicu, výborného atletického trenéra, který stojí i za letošním úspěchem OCR závodníka a šampiona Petra Vinického, aby mi pomohl k dalším běžeckým metám. Mým vrcholem sezony bude půlková trať, kterou bych příští rok chtěla posunout k hranici 1:35. A samozřejmě ruku v ruce s tímto cílem jde dolů i čas na desítku, kde bych se chtěla dostat hodně pod 45 minut.
Ale mám tady i jedno velmi osobní přání. Mít víc času na kamarády. Letošní rok jsem obětovala práci a kamarádi šli stranou. Dala jsem do toho tolik, že letošní svátky usínám u každého rozkoukaného filmu a probouzím se u titulků. Myslím, že i moje antibiotika, která jsem dostala asi tak po 5 letech souvisí s tím stresem, který se v průběhu roku nahromadil. A tak příští rok to vidím trochu jinak. Víc plánovat a odpočívat.
Víc si nepřeju. Všechno, co k životu potřebuji, mám. Mimo rodiny právě i přátele a vás běžce, se kterými si společně plníme naše běžecké sny a v roce 2017 ještě budeme. Přeji si navíc snad jen to, aby se vám blog pořád dobře četl.
