Každý běžec to zná. Není nad to mít sestavený tréninkový plán, kdy už týden dopředu víte, že trénink bude. Ale odsud podsud. Proto vždy, když plánuju trénink na Connectu, moc to neřeším. V tréninku mám napsané tempo 4:15, tak snad ten, kdo ho psal, ví co dělá, ne? Neřeším, jestli je to hodně nebo málo. Jenže pak si k tréninkům přizvete parťáka analytického typu a v tu chvíli začnou krušné časy… 😀
Je přirozené, že na některé tréninky se těšíte víc, na některé míň. A samozřejmě, že intervaly a tempové běhy opravdu nepatří k těm, kvůli kterým bych nemohla dospat a již od večera měla připravené boty u postele. Ale jsou to tréninky, které prostě musíte jít, pokud se chcete zlepšovat.
Každou neděli večer si zadávám trénink do hodinek, kdy si udělám představu, kdy mám intervaly, tempové běhy, atp. a teprve až večer před samotným tréninkem zjišťuji, co mě vlastně čeká. Prostě se jednodušše snažím ho sama před sebou skrývat do poslední chvíle, abych se zbytečně nestresovala.
Když jsme se s Davidem domluvili, že pojedeme tréninky společně, zjistila jsem, že je to vlastně super. Prostě nepřemýšlíte a šlapete. Nehledáte ráno výmluvy, proč jít o 30 minut později nebo vůbec. Ale má to taky svá úskalí. David (spolukouč Mattoni FreeRun) všechno strašně studuje a dopředu mi hlásí, co za hrůzy nás čeká. Já na to většinou řeknu, že je to pohoda, čemuž on se zasměje a zeptá se, jestli jsem to viděla. Tím, jak matně vím, co mě čeká, začnu o nadcházejícím tréninku přemýšlet a dojdu k názoru, že to bude teda si peklo, když to říká David. A tak se týden dopředu už bojím, jestli to dám. 😀
Stejně jako dneska ráno! A teď nastupují ty moje fáze. Jdu na trénink a vlastně ani moc nemluvím. Dopředu trenérce hlásím, že to moc dobře nevidím, ale pokusím se. V hlavě mám výbuch a zjišťuji, přičemž všechny tyhle pochody sdílím s Davidem, co všechno mě začíná bolet. Autosugesce jako vyšitá. David už je zvyklej a tak něco pronese v tom smyslu, že se těší, jak zase půjdeme z tréninku a budu halekat, jak to byl super trénink. Hodím po něm zabijáckým pohledem a tvrdím něco, že tentokrát tedy určitě ne 😀
A pak to přijde, rozklus, u kterého se trochu uvolním. Při abecedě už ale zase propadám panice a s každým krokem mi v hlavě svítí červená kontrolka, že jsem právě o ten krok blíž tomu utrpení. 🙂
Při pípnutí intervalu sbírám všechen morál a pouštím se do toho. A ejhle! Ono držet tempo 4:15 a nížší zas takovej průser není! 😀 Dobrá, možná to půjde. Za půlkou intervalů už mám trošku víc endorfinů v krvi a už vím, že to nějak dám. U výklusu jsem sice červená jak barva na semaforu, ale šťastná jako blecha. Mám to za sebou a s velmi slušným výsledkem!!! 😀
Poslední fáze nastává, když jdeme zpátky k autu 🙂 a mně z pusy pravidelně vylítne: „Ty krááááso, to byl super trénink!“
Jak to máte Vy, taky máte z některých tréninků větší vítr, aniž by k tomu byl zřejmý důvod?
Foto: Romana Marie Jokelová
