Jak už jsem někde psala, bylo pro mě opravdu velkou výzvou přihlásit celou rodinu do letošních závodů RunTour. Kdo zná mého muže, ví, o čem mluvím, kdo nezná, napíšu jen tolik, že je Ital s horkou krví a dostat ho z jeho komfortní zóny, je jako jít po minovém poli. Ale všechno zlé je pro něco dobré a jak se dočtete na konci článku, někdy je lepší nad výsledkem nepřemýšlet a jednat.
Do Českých Budějovic, na první RunTour letošního roku, jsme se vydali všichni. Jen Marco věděl, že na pětku nenastoupí, protože už byla vyprodaná. Jako vždycky jsem balila ráno na poslední chvíli, i přes to, že strašně ráda radím běžcům, jak mají mít vše připraveno dopředu. K mé obhajobě ale musím říct, že za ta léta už mám zvládnuté, na co nesmím zapomenout a to podstatné opravdu nezapomínám. Oblečení, boty, kamera, foťák, telefon, power banka, prostě mraky věcí, které NUTNĚ na závod potřebuji.
Nutno také podotknout, že naše cesty většinou začínají mírným stresíkem, kdy nám Marco už půl hodiny předem neustále opakuje, že za chvíli jedem. Proto jsem dopředu avizovala, že nebudu řešit, jestli vyrazíme v 6:30 nebo v 7:10, že chci vyjet na pohodu a berz nervů. Nakonec se nám opravdu podařilo po dlouhé době vyjet bez toho, aniž bychom se pohádali. A nebýt policejní hlídky, která nás pokutovala za rychlou jízdu, tak jsme dojeli v klidu až na start závodu.
Viky je prostě závodník a já jsem na ní pyšná za každé situace. Je mi jedno, jestli doběhne první nebo poslední. Ale důležité je její odhodlání.
Tím ale pohoda skončila a mě na místě začal pěkný fofr – najít produkci, která natáčela klip #buttchallenge, o které jsem už zmiňovala na mých InstaStories a více se dozvíte později, zařídit mně a Viky startovní číslo, protože na startovní listině jsme nebyly. Mezitím natočit první část zmiňované #buttchallenge, pozdravit všechny známé i neznámé, postarat se, aby Marco s Viky byli v klidu. A samozřejmě nezapomenout nasát závodní atmosféru, která byla i v Budějovicích skvělá.
Viky startovala v 11.25. Já tam z natáčení doběhla na poslední chvíli, jen tak tak, abych stihla natočit start. Po prvním kole byla Viky tak v první třetině, ale jak začaly do cíle dobíhat první holčičky, začínala jsem se bát, co se stalo. Najednou se ze zatáčky řítila jako střela – ten finiš najdete později ve videu a já byla opravdu neuvěřitelně pyšná. Upřímně viděla jsem sebe samu! Prostě si to metelila na plný koule, a to i přes to, že si někde cestou natáhla lýtko, kvůli kterému doběhla tak pozdě a po doběhnutí s tím nemohla ani chodit. Prostě přes všechno je to moje malá bojovnice.
Zleva – Terezka, já s Bibi a vedle mě čtenářka Zdenka. (Snad si její jméno pamatuji dobře. Pokud ne, klidně se ozvi a opravím to.)
V rámci RunTour spolupracuji s dvěma běžkyněmi, kterým se snažím pomoci k jejich běžeckému snu. Tohle je Káťa – jak se v Budějovicích ukázalo, běžkyně už bez mé pomoci.
Pak jsem přišla na řadu já se svým úkolem dovést nevidomou Terezku do cíle na jejích 5 km. Dopředu jsem věděla, že Terezka je docela závodnice a tak jsem měla trochu pochybnosti, abych spíš mojí vodičkou nakonec nebyla ona. Ale jak to tak bývá, s výstřelem házím všechno za hlavu a já si to užívala. Do cíle jsme doběhly v čase o něco delším než 25 min. Kdo v Českých Budějovicích neběžel, určitě si tam někdy zajeďte. Trať je tam nádherná a teplé počasí to celé jen podtrhlo.
Tuhle slečnu asi není nutno moc představovat – Evča Fryšarová z blogu Zabehu.cz a šéfredaktorka časopisu Run. Ještě nám do trojice chybí Eda Kožušník a měli byste tu komplet duo #prostěběž. A i právě o tom jsou akce, jako je RunTour. Setkávání s těmi, které většinu roku potkáváte jen na sítích.
A kde je ta moje desítka?
Kdo mě sledoval před závodem, věděl, že tratě máme doma rozdělené jasně: Viky dětskou trať, Marco běhá 5ky a já desítky. Jenže já jsem nakonec ke své desítce nenastoupila, a to je i důvod, proč mě nenajdete ve výsledkové listině. V hlavě se mi honilo, jestli nejít desítku aspoň na pohodu a s čipem, který jsem si na tu pětku nevzala. Ale nakonec jsem se rozhodla zůstat s Marcem a Viky. Závodní atmosféru jsem si díky vodičství užila po boku někoho, kdo mě „potřeboval“, asi mnohem víc. Fanoušci kolem trati nám s Terezkou dávali křídla a když bude třeba, půjdu do toho zase znovu. Závod v Budějovicích byl pro mě druhou absolvovanou RunTour jako takovou a já se těším na další – tentokrát až v Brně.
Podtrženo sečteno: před začátkem sezóny, kdy jsem přihlašovala Marca s Viky, jsem měla strach, jestli to byl dobrý nápad. Jestli to pro nás nebude náročné psychicky, protože nebudeme si nic nalhávat, každý občas chceme mít klid a necestovat pořád přes celou republiku. Ale právě po tomhle závodě vím, že to byl skvělý nápad. Není totiž moc závodů, kam se můžete vydat celá rodina a odjíždět všichni s medailí na krku. A co je na tom ještě lepší, díky RunTour poznáme víc z naší kotliny, protože z každého závodu si uděláme rovnou i rodinný výlet.
Co by byla návštěva jižních Čech bez návštěvy zámku v Hluboké nad Vltavou. Byla jsem tam poprvé a byla jsem naprosto unešená.
Jsem tuuuu takyyyy! Moc často se to nestává, abych měla možnost vyfotit i Viky. Ale ten den jsme si to užily obě. <3
A tohle je další historická fotka. Kdo sleduje můj Instagram (veronika_simackova), tak už jednu fotku Marca viděl. Každopádně si všimněte, že Marco se opravdu umí smát.
No, nemilujte jí.