Ještě nemám za sebou všechny závody této sezóny a už nyní můžu s klidným svědomím říct, že RUN PRAHA-PLZEŇ bude patřit letos k těm nejlepším a k těm, na které budu hodně dlouhou vzpomínat s úsměvem na tváři.
Když jsem před cca 2 měsíci slíbila Davidovi (mému běžeckému parťákovi), že s ním poběžím RUN PRAHA-PLZEŇ, vůbec jsem si nedovedla představit, jak moc si tenhle závod užiju. Že uběhnout 50 km v jeden den může být taková sranda.
Davida jsem v sobotu brzy ráno vyzvedla u něj doma a jeli jsme za Petrem Špánitzem, který nám celý den dělal naprosto skvělý support a hlavně také řidiče. Peter stojí za společností Go Create Perfomance, která mimo jiné dováží exkluzivní běžecké vybavení a zároveň se stará o několik svých ambasadorů, mezi které patřím i já.
Už cestou do Radotína bylo zjevné, že tenhle náš tým bude dost našlapaný. 😀 A teď se nebavím o výkonech. 😀 Ale všechny ty zážitky, které si chci uchovat co nejdýl, začaly právě na startu, když jsme si šli vyzvednout náš startovní balíček. Holky na registracích byly ještě zjevně rozespalé a tak se o zábavu postaraly nejen nám. Vysvětlit jim, že pan Štefl, běžící místo pana Ulmana, se opravdu jmenuje Štefl, se zdálo větší výzvou než samotných 100 km z Prahy do Plzně. Završeno to bylo tím, když se zeptala Davida při prezentaci našeho dvoučlenného týmu, jestli se jmenuje Kočí nebo Šimáčková. To už jsme se opravdu řehtali a nešlo to zastavit.
Po první startovní vlně, ve které startovali běžci, kteří celou trasu z Prahy do Plzně běželi sami, byl čas na to, aby se připravil i David, který běžel první dva úseky. Já jsem začala být mírně nervózní, protože 18 minut před startem zevloval ještě u registrací v Crocsech. Nevím, jestli byl opravdu tak klidný nebo to byla jen póza, ale každopádně na startu byl včas. Zazněl výstřel, všichni se rozběhli, ale David nikde… Asi 5 sekund na to křik: „Kde jsou klíče vod auta, nemám čip!“ Bože! Rozsekalo mě to na maděru a moje nohy povolily. Smíchy jsem s sebou sekla do trávy, která byla ještě orosená a já nebyla schopná ani slova. Nakonec David vyrazil s asi dvou minutovým zpožděním, ale s o to větší slávou. Tímto jsme byli zapsáni do análů prvního ročníku RUN PRAHA-PLZEŇ.
Davide, co tam hledáš? 😉
Další takovou atrakcí byla moje první etapa, tedy úsek 3 a 4. Nevím, co to se mnou v sobotu bylo, ale já byla jak sjetá. Začala jsem se převlíkat, nasadila boty a raději si ještě odběhla. Stáhla jsem si kalhoty, přidřepla si a najednou koukám, že mám každou botu jinou a tím začal další několika minutový záchvat smíchu. Peter už nevěřil. Hlavně už mi ani nevěřil, že doběhnu správně na předávku.
Trailovky anebo silničky. Já jsem připravená na vše.
K samotnému běhu jen pár slov. Tedy ono jich bude víc než pár. Vzhledem k tomu, že jsem nikdy neběžela delší trasu než je maraton, a i ten jen jednou, tak jsem nevěděla, jak moc náročné to pro mě bude a nechtěla jsem se odrovnat. Takže jsem šla do závodu s tím, že půjdu tempo 6:00/km a taky jsem to všude nahlásila. Jenže mě se tak dobře běželo, že jsem prvních 19 km dala s lehkostí s průměrným tempem 4:52/km a i tady se záchvaty smíchu. Netuším na kolikátem kilometru mě totiž dojeli kluci v autě, aby několik kilometrů jeli při mně a neuvěřitelně mě bavili. V duchu jsem jim nadávala, ale reálně jsem se hrozně a nahlas smála. Byla jsem neskutečně šťastná, že tam jsou, i když mně ten smích dával pěkně zabrat. Ale ten týmový duch byl prostě k nezaplacení…
-
-
Nebudu se smát a nebudu 😀
-
Vám říkám, že běh je vážná věc! 😉
Svojí první pauzu jsem začala převlíkáním do suchého a opět jsem se vyznamenala. Tentokrát jsem si nandala obráceně mikinu. No, žádný učený z nebe nespadl, že a na to, že jsem blond se můžu vždycky vymluvit. 😀
Můj druhý úsek, trasa 7 a 8, byl už o poznání těžší, ale stále to běželo. Na rozdíl od předchozích úseků Davida vedla cesta víc dolů než nahoru, a tak jsem si pořád mohla držet slušné tempo. Byla jsem v euforii. Kluci mě podporovali, kde se dalo a o to víc jsem se snažila, abych nezklamala. Dalších 18 kiláčků bylo doma.
Prý výraz pitbulla. Zakousnout a nepustit!
Před posledním úsekem jsem už byla rozsekaná jak cikánský hračky a to jsem se ještě dozvěděla, že můj poslední úsek má 13,4km a 300m převýšení! (Nečtu propozice, stejně jako návody, a rozdělení úseků jsme si řekli s Davidem v pátek večer, takže překvapení bylo na místě.) Ale co, byl to poslední úsek a ten už nějak doklepu. Lehla jsem si na vibrační válec Vyper 2.0 a snažila se co nejvíc uvolnit již ztuhlé nohy. Tentokrát už jen necelá hodinka odpočinku mi na klidu nepřidávala. Co mě ale naopak vlilo krev do žil byl vzkaz od Tomáše Sladkýho (jeden z organizátorů) psaný vlastní krví rukou na mém startovním čísle*, který jsem úplnou náhodou objevila. Tohle bylo velké gesto, které jsem nečekala a o to víc si ho vážím.
-
-
Veroniko, děkuji za spolupráci na RUN PRAHA-PLZEŇ a těším se na další. Přeji skvělé běžecké zážitky. Tomáš (Kdyby tušil, když to psal, jak skvělé ty zážitky byly.)
Nástup na poslední úsek byl rozpačitý. Věděla jsem, na kterém kilometru bude stoupání (víceméně všude), na kterém klesání, a tak jsem se rozhodla běžet už opravdu pomalu. Na 7,5 km, kde jsem už opravdu plivala krev, mě ale opět čekalo milé překvapení. Kde se vzali tu se vzali zase moji kluci! Nedovedete si nikdo představit, jak ráda jsem je viděla. Během pár společných metrů mě vytáhli z letargie a já se znovu pořádně rozběhla. Sice už ne s takovým úsměvem jako na předchozích úsecích, ale zase s elánem a vědomím, že tenhle tým byl fakt jedno tělo a jedna duše. Doběh do cíle byl pak epický. David na mě čekal pár metrů před cílovou rovinkou a společně jsme si doběhli pro medaile i s Petrem. Šťastná jako blecha jsem poděkovala všem, kteří stáli kolem a byla na sebe pyšná. Ať se to totiž zdá nebo ne, ještě v sobotu ráno jsem si sama sebou nebyla jistá. Teď jsem stála v cíli, nevěřícně koukala na své průměrné časy jednotlivých úseků a s pocitem, že jsem odvedla dobrou práci a že jsem ze sebe dostala maximum.
Podtrženo sečteno: jako smíšený pár jsme s Davidem skončili 3. ze 4. 😀 Na první jsme ztratili necelou hodinu, na poslední cca 1,5 hodiny. Náš výsledný čas byl 9:21:13.
Za mě tedy závod RUN PRAHA-PLZEŇ jeden z nejemotivnějších závodů sezóny. Závod, kde jsem prověřila svojí hlavu a kde jsem zjistila, že fyzicky na tom tak špatně nejsem. A taky jsem si zde uvědomila, že pro podobné štafetové závody, kde se potkám se spoustou známých, jsem se snad narodila.
Plzeňáci – mám ty lidi moc ráda.
Díky tedy organizátorům za skvělou organizaci dalšího skvělého štafetového běhu a doufám, že se potkáme i příští rok. A samozřejmě mé díky patří partnerům – Penco, že mě zásobuje doplňky stravy, které mi pomáhají v mých výkonech, Go Create Performance za podporu přímo na trati a za elasťáky CW-X, které opravdu pomohly, aby nohy tenhle nápor vydržely a samozřejmě Protrénink.cz, který se stará o to, aby mi to slušelo nejen na závodech. (U všech tří partnerů můžete čerpat výhodné slevy po zadání kódu „JMB“.)
*. – Aby bylo jasno: RUN PRAHA-PLZEŇ jsem si zaplatila jako každý jiný závodník a až později mě napadlo napsat organizátorům, jestli by mi pro vás čtenáře, nevěnovali jedno startovné do soutěže. Tomáš Sladký se ozval víceméně obratem a domluva byla vstřícná a velmi rychlá. Každopádně až do soboty jsme se nikdy neviděli, a proto ten vzkaz na startovním čísle byl tak překvapivý a víc než milý. A tohle jsou ty momenty, kdy si člověk uvědomí, že i závody se dají dělat v osobní rovině. Jen chtít. Díky Tome ještě jednou.