Říkala jsem již od začátku, že tenhle půlmaraton mi nebyl souzený. Začalo to startovným a končilo obrovským stresem, který jsem před startem prožila. Ale naštěstí moje hlava je paličatá a nevzdává nic bez boje.
Tenhle závod měl být mým vrcholem letošní běžecké sezóny. Přemluvil mě k němu David,můj běžecký parťák, že tady ty osobáky prý padají. Že trať v Hradci je rychlá. Jenže s tím, jak jsem se k poctivému tréninku vrátila až v září, tak jsem s ním moc nepočítala. Ale naopak osobáky na desítkách v minulých dvou týdnech mi daly novou naději. A když jsem ve středu běhala intervaly, které jsem dala levou zadní, začala jsem znovu věřit, že by to mohlo do třetice padnout. Zjistila jsem si, že abych si na osobák šáhla, stačí mi běžet v tempu 4:50, ale právě po intervalech jsem tušila, že bych mohla urvat i tempo 4:40.
Jenže přišla sobota a já se dostala do velkého psychického vypětí díky ne úplně dobře vysvětlitelné situaci. A samozřejmě, jak to v takových případech bývá, tyhle pocity nemizejí mávnutím kouzelného proutku a já šla na start Olfincar Hradeckého půlmaratonu v opravdu šíleném psychickém stavu. Stála jsem tam a vůbec netušila, co poběžím. Jestli to nemám vzdát a dokonce snad ani nevyběhnout. Věděla jsem, že to bude první závod, kde mi bude chybět fotka s úsměvem.
Naštěstí jsem povaha zabejčená a se startovním výstřelem jsem to nejhorší ze sebe shodila, i když sžíravé myšlenky mě provázely celou cestu. Soustředila jsem se jen tempo, abych se nenechala vyhecovat rychlejšími běžci a tím pádem nepřepálila start. Nakonec jsem zvolila taktiku držet se někde kolem 4:40 na kilometr a případně ubrat. Na to, že bych mohla zrychlit jsem ani nepomyslela. 😀
Bylo mi ze všeho smutno, ale myslela jsem na dech. Pořád jsem si hlídala, jestli se nezadýchávám, abych v takovém případě přibrzdila. Jenže ono nic. Ono to běželo… Na 4. kilometru jsem se poprvé usmála a to ve chvíli, kdy jsem probíhala slavobránou s nápisem „Brána do pekel“. Přišlo mi to k okolnostem vážně trefné a fakt směšné! Další taková úsměvná chvíle přišla, když jsem chvíli na to slyšela rozhovor dvou běžců o našich zadečcích. O jaké fantazie jsem přicházela, když jsem běhala se sluchátkama… 😀
A běželo to i dál a já najednou měla v nohách 10 km v čase 44 minut. Bože!!! Ono to fakt snad klapne, říkala jsem si v duchu. Nicméně jistá jsem si byla až na 13. kilometru, které jsem zaběhla v čase jedné hodiny a pár sekund navrch. V hlavě jsem dopočítávala, jak bych musela běžet, aby ten osobák nepadl. Měla jsem totiž stále velkou rezervu a to mě asi uklidňovalo. Věděla jsem totiž, že i kdybych už zbytek běžela v tempu 5:00, že to cinkne. Což bylo o 20 sekund pomalejší tempo, než jsem si do teď držela a zatím jsem necítila žádnou extra úlevu. A 5:00 na kilometr bych už udýchala s přehledem. Ale ono to šlo dál.
Pozn.: Já sama tvrdím, že můj problém je, že neběhám naplno. Že hodně běhám na pocit a na pohodu. Že se neumím vyšťavit. Určitě to pramení z toho, že neznám svoje limity a že se bojím, abych pak vůbec doběhla a i takhle na pohodu jsem běžela včera v Hradci.
Nicméně i přes tenhle již zjevný úspěch se nedostavovala žádná euforie jako jindy. Jen tam byla obrovská vůle a chtíč ze sebe ty všechny pocity vyběhat. A tak jsem běžela konstantně dál – bez jediné občerstvovačky, bez jediného zaškobrtnutí. Tedy jeden zádrhel jsem na trati měla. Někde kolem 5. kilometru si jedna běžkyně začala usurpovat mou trajektorii. Vlítla mi před nohy a ani jí nenapadlo, že její tempo je pomalejší než moje a její chování sobecké. Asi byla velmi silně motivovaná a je mi jedno, ať už to bylo jejím vodičem, kterého se snažila zuby nehty držet nebo čímkoliv jiným. Jo, to jsem těžce rozdejchávala. Naštěstí vztek mi vlil krev do žil, hodila jsem kolem nich výhybku a utekla od nich co nejdál.
Na 20. kilometru přišla panika, že není možné, že už to mám za sebou. Začala jsem kontrolovat počet kilometrů na hodinkách, a to i přes to, že cedule s kilometry byly všude. Nějak se mi nechtělo věřit, že to za chvíli opravdu skončí a já se začala bát, že za rohem mi napíšou, že chybí ještě další kilometr. 😀 Naštěstí nechyběl a já probíhala cílem s časem na hodinkách 1:38:17. Nicméně i tohle nebyl finální čas. 😀
Můj oficiální čas se totiž ještě o pár sekund stáhnul na 1:38:02 a reálný byl dokonce ještě pozitivnější. 1:37:47. Normálně by tady nastoupila euforie a dmula bych se pýchou a opěvovala tenhle svůj výkon jako to bylo u posledních dvou osobáků. Ale díky tomu sledu událostí prostě nepřišlo nic. I fotka z cíle (ta úvodní) dostatečně vypovídá o tom, že má radost má tentokrát hořkou pachuť.
Reálně si ale uvědomuju, že tenhle výsledek je krásným zakončením letošní běžecké sezóny. Teď už mě totiž čeká jen RunTour v Pardubicích a možná Františko – lázeňská 24 hodinovka. Ale ani jedno se určitě na osobáčky už nepůjde. Pozitivní na tom je, že je na čem stavět příští rok a s tím jde ruku v ruce pomalé střádání plánů na rok 2018, které určitě malé nebudou.
Jinak tedy k Olfincar Hradeckému půlmaratonu musím napsat, že trať je sama o sobě nádherná a rozmanitá. A asi právě díky tomu, že chvíli běžíte mezi domy, chvíli lesem, chvíli zase chatovou osadou nebo kolem pole, strašně rychle utíká a vy se ani nerozkoukáte a jste zpátky v cíli.
Máme to doma!