Vltava Run 2018

Věřím, že půlka běžecké komunity stále žije (jestli se to tak dá napsat) víkendovým Vltava Runem. A nejinak je tomu u mě. Nevím, jak to ředitelky Květa a Míša dělají, ale každý ročník je lepší a lepší. Nechápu, kde berou tolik energie a netuším, jak to dělají, že jim nemizí úsměv na rtech. Ale prostě umí udělat z krásného štafetového závodu něco, na co nezapomenete a budete to chtít stále znovu. Já sama z každého ročníku odjíždím totálně zničená, ale šťastná. 

Letošní ročník nebyl výjimkou. Jen jsem letos jela s trochu jiným týmem. Týmem lidí, kteří neběhají, ale lítají. Nápad na to, že takový tým vznikne, se zrodil po loňském ročníku. A právě tenhle tým byl jeden z důvodů, proč jsem chtěla zrychlit. Proč jsem během sezóny v sobě znovu objevila chuť běžecky makat a zase našla motivaci. A přes to všechno, co jsem za poslední rok naběhala, jsem tušila, že budu v týmu tou brzdou, pravděpodobně tím nejslabším článkem. Všichni dojednoho běhají o minutu až minutu třicet rychleji než já a bylo to znát. A v tomhle složení – gazely a já, jsme se chtěli pokusit bojovat o ty nejvyšší příčky.

Nebudu lhát, že hrát roli outsidera pro mě bylo jednoduché. Nikdy jsem nebyla běžec s velkým B, ale nikdy jsem se taky nedostala do týmu, kde bych až takhle zaostávala. Nicméně věděla jsem to dopředu a řekla si, že udělám to nejlepší, co budu moct.

Vzhledem k tomu, že moc týmů po 9 nebylo, bylo velmi pravděpodobné, že pokud zvolíme dobrou taktiku, tak si opravdu na tu vytouženou bednu stoupneme. Já asi poprvé a naposledy. 🙂 A tak začalo 26 hodinové počítání časů našich, ale i ostatních týmů. Bylo opravdu deprimující pozorovat, jak to, co tým naběhá, já ztratím. Dokonale jsem pochopila, jak se cítí lidi z naší běžecké skupiny, kteří chodí s tím, že se mnou běhat podobné závody nechtějí, protože by mi zdržovali. A to i v případech, že řeknu, že jedeme na pohodu a že čas nehraje roli.

Úseky byly rozděleny opravdu podle běžeckých zkušeností a já si poprvé za celou dobu, co Vltava Run běhám, sáhla na ty nejlehčí. I tak jsem ale na čtvrtém úseku měla problém s nohama, které mi tvrdly snad s každým krokem a velebila Matúše, kterému byl přiřazen úsek 36, na který bych, kdybychom šli trasy po 9 (9,18, 27 a 36), musela nastoupit. Naštěstí našli před odevzdáním soupisky geniální nápad a naše úseky nám prohodili. A tak jsem doběhla. A vlastně doběhli i ostatní. Se skoro dvouhodinovou ztrátou na první tým Alman-ach Kadla Kadla Ladies (nenechte se zmást názvem, nebyly to ženy, ale byli to páni), jsme se stali druhými.

Musím říct, že moje první zkušenost být v týmu nejpomalejší nebyla vůbec příjemná. Člověk se cítí dost sám a pod tlakem. Tímhle jsem si uvědomila, že o to víc se chci i nadále soustředit na podporu běžců, kteří s ním začínají nebo nemají takovou genetickou výbavu a vůli. A samozřejmě chci makat i na sobě.

Gratuluji všem, kteří jste doběhli a věřte, že všichni máte být na co pyšní. Běžet skoro dva dny s velkým spánkovým deficitem, je opravdu těžké a ne každý by do toho šel. Řekla bych, že je to zajímavá zkušenost snažit se dosáhnout na nejvýšší příčky, ale po této zkušenosti se opět vrátím ke starému dobrému modelu běhat Vltava Run na pohodu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
•