Mám to jak na houpačce – jeden závod jak z pohádky, další jako z hororu. Naštěstí v souvislosti se sobotním závodem mluvím o první možnosti. Na Běhej lesy Bílá prostě sedělo všechno do posledního puntíku.
Po Běhej lesy Vysočina jsem si jela na Bílou zpravit chuť. Možná by stálo za to shrnout, co se na Vysočině vlastně stalo. Abych se přiznala, ani sama pořádně nevím. Prostě na Vysočině se sešlo několik okolností: ať už nevhodně zvolená strava před závodem, doplňky, ale i počasí. Bylo strašné dusno a možná byl i blbý tlak. A tohle všechno mělo za následek, že jsem na prvním kilometru musela poprvé v životě uhnout do lesíčka na hříbeček… Když jsem se po několika minutách vrátila stále s křečemi v břiše na trať, narazila jsem na klučinu, který se na mě usmál a říká:
„Nejsi Ty náhodou ta, co dělala rozcvičky? To jsem tak rád, že nejsem poslední!„
Humorná historka, za kterou jsem tuhle konverzaci po pár minutách pokládala, byla ale v tu chvíli pěknou fackou. Ale nemohla jsem mu to vyčítat, když asi netušil, co se ve mně odehrává. No, a když jsem na 2,5 km do lesíčka odbíhala po druhé, tentokrát žaludku ulevit vrchem, věděla jsem, že je konec. Že tohle by bylo trápení. A tak jsem se rozhodla skončit. Vtipně jsem doma hlásila, že jsem si najela 100 km na každý odběhnutý kilometr. Ale zas tak směšné mi to uvnitř nepřišlo.
Ale vraťmě se opět k Běhej lesy Bílá. Už od začátku to byla jízda! I spolujízda. Již po druhé jsem využila možnost svézt několik běžců na závod. Nikdo neznal nikoho a jelikož jsem spolujezdce sháněla na poslední chvíli, nemohla jsem tušit, co se mi v autě sejde za lidi. Představa, že si nesedneme a já budu min. 9 hodin zavřená v MINI autě s někým, kdo mi nevoní, byla děsivá. Naštěstí to bylo právě naopak. Ve Valmezu už jsem brečela smíchy a prosila, ať už mlčí, nebo nedojedeme.
Stejně dobře z mého pohledu dopadly rozcvičky. Užít si je tak jako v Bílé, se mi ještě zatím nepodařilo. A ve chvíli, kdy celý dav dospěláků procvičoval zápěstí a nebylo vidět kousek trávy, jsem měla husinu snad všude. Děkuji tedy všem, kteří na tu rozcvičku dojdou. Pro mě to je opravdu něco překrásného.
Na start závodu jsem šla opravdu klidná. Nevím jak, ale poslední týdny jsem si dokázala velmi dobře srovnat zase hlavu a běh si zase užívat. Našla jsem ztracenou motivaci se překonávat. A v tomhle přesvědčení jsem stála na startu. Lanovka, která vás na Bílé vyveze na reálný start závodu, vás příjemné rozechvěje. A pak to přijde. START, na který se můžete v klidu připravit a rozmyslet se, kdy jste připraveni.
Jako vždycky nebudu popisovat každý kamínek, který jsem proběhla. Jen napíšu pár poznatků k trati. Ta byla krásná: pořád bylo na co koukat a kopec nahoru, střídal kopec dolů. Tak jak to mám ráda. U prvního kopce jsem přešla na chvíli do chůze, abych pak najela na auto pilota a všechno ostatní si s přehledem, i když pomalu, vyběhla. Seběhy byly kolikrát tak strmé, až jsem se bála, jak budu druhý den chodit. Naštěstí už teď můžu říct, že jsou jako nový!
Co se týče jídla, tak víte, že jsem od pondělí omezila cukry a to skoro na nulu, abych jim povolila v pátek před závodem uzdu. Pár z vás mi psalo, nebo jste se dokonce ptali na závodě osobně, jak to tedy s tou super kompenzací dopadlo. Já myslím, že líp, než jsem si dovedla představit. Nejen, že mi energie nedošla až do konce závodu, ale poprvé jsem po závodě do sebe nelila Birell a nesháněla se rychle po vychlazené Coca Cole, kterou kompenzuju vyběhané kalorie. Jinak jsem s jídlem neexperimentovala. Před závodem jsem si dala naprosto luxusní kuřecí křidýlka z místního cateringu, který byl tentokrát opravdu skvělý a všechny karty vsadila na gely a doplňky od Penca.
Jediné, co jsem tentokrát podcenila, byl výběr obuvi. Po předchozích zkušenostech s Běhej lesy jsem nechala doma trailovky a vzala si s sebou jen univerzálky. Což byla vzhledem k noční bouřce, chyba. Věřím, že kdyby noc před závodem právě nelilo jako z konve, že by o botech nepadlo ani slovo. Ale takhle jsem v některých úsecích klouzala v bahně. Ale to jsou zkušenosti.
Z konečného času 1:49 jsem tedy měla radost a mám takový pocit, že na Jizerkou 50 RUN jsem jakž takž připravená a už se na ní začínám těšit.