RUN PRAHA – PLZEŇ 2018

Pamatujete si ještě na loňský článek o závodu RUN PRAHA – PLZEŇ, kdy jsme se smáli od začátku do konce? Tak letos jsme se smáli tak max. na začátku a na konci. I tak to ale byl zase zážitek, na který budu vzpomínat zase až do příštího roku. 

Že to letos nebude taková pohoda bylo jasné už od začátku, kdy jsme přišli o řidiče. Ale chápeme lidské pudy, a tak jsme se s Davidem, mou běžeckou polovičkou, rozhodli, že si to prostě odřídíme. Ty přesuny jsou ve finále stejně tak rychlý, že si to ani neuvědomíte a jste na předávce. A když znáte půlku startovní listiny a s druhou se seznámíte během cesty, tak nemáte šanci se ani nudit.

Dalším takovým mým prohřeškem, za který bych sama sobě naplácala, bylo to, že moje běžecké září je pětku s mínusem. Jediný můj běh, který jsem před touhle akcí absolvovala, byl charitativní běh pro Hynečka. Takže všeho všudy naběháno 3,14km. Když nad tím tak přemýšlím, písmenko PÍ  mi z toho nevychází asi jen tak náhodou…

I tak jsme si ale s Davidem  v sobotu 15.9. v 7.00 stoupli v Radotíně na start spolu s dívčím týmem a týmem Tomáše Zahálky. Tedy Tom sám se sebou. Nějak nestihl dorazit na svůj start, tak dorazil aspoň na ten náš. Ne, že by se tím nějak nechal rozhodit. Prostě to oznámil a vystartoval.

 

Měli jsme naplánováno opět běžet 20-20-20-20-10-10. První Davidova etapa byla v pohodě. Po trase jsme se povzbuzovali a dělali různý fórky. Pro mě jako pro řidiče bylo dobré, že jsem si pamatovala předávky, protože jsem je dokázala najít… Přijde mi totiž, že můj orientační smysl odchází spolu s mým mládím.

A pak začal můj první 20km úsek. Natěšená jsem vyběhla, abych po pár kiláčkách zjistila, že bez sluchátek to nepůjde. Prostě se to nechtělo rozběhnout samo. A tak jsem čekala na projíždějícího Davida, jak na smilování boží. A se sluchátky to přišlo. Nohy se mi najednou rozpumpovaly a já jela jako fretka. Dokonce 2x mě nachytali členové týmu Přemka Vidy, jak jsem si u toho krásně zpívala :D. Po této zkušenosti pevně věřím, že příští rok znovu obnoví Českého Slavíka. 😉

Bohužel druhý Davidův úsek byl pro nás osudný. David začal nabírat ztrátu a já nevěděla, co se děje. Po skoro 2,5 hodinách, kdy stále nebyl na předávce jsem mu zavolala a zjistila, že si cestou zvrtnul kotník. Chtěla jsem vzdát okamžitě, ale nechala jsem se ukecat na svůj úsek a pak to položíme. Což zase nechtělo akceptovat David. A tak začalo obvolávání druhého JMB týmu, který nás pomalu dobíhal a žádání o pomoc, aby Davidovi tu blbost pokračovat rozmluvili. Bohužel prvních 40 minut jsem fakt v hlavě přemýšlela jen o tom, že léčba podrvrtnutého kotníku je tak na 3 týdny. A když se mu nedá klid, tak to může být klidně až na půl roku. Po 40 minutách jsem znovu zvedla při své etapě telefon a zavolala Davidovi, že doběhnu první polovinu svého úseku a končíme. Že raději půjdu podpořit druhou část. Na druhé straně telefonu se kromě Davida ozvala i Verča z druhého týmu, že je to v pohodě. Že David to zvládne. Chvíli jsme se tedy hádali a já celá naštvaná položila telefon, ale stále přesvědčená, že na 11 km končím.

Nasadila jsem opět sluchátka a zaposlouchala se do hudby. No, a najednou to tam zase bylo. Zklidnil se mi dech, krok se stal zase běžeckým a já věděla, že to prostě nějak doběhneme. V Rokycanech jsem tedy dala poslední předávku Davidovi a šla čekat na tu svoji, aniž bych tušila, co všechno mě na cestě čeká.

Poslední trasa byla z hlediska převýšení nejnáročnější. A i přes to, že jsem si ji pamatovala z loňska, moc mi to nepomohlo, protože byla částečně změněná. Bohužel hned na prvním kilometru jsem zjistila, že jsem podcenila hydrataci. A tak mě na druhém kilometru dojel David, abych mu vypila právě zakoupeného Birella. A běželo se dál. Bohužel někde od 5. kilometru se začalo ozývat koleno. A to tak, že když na mě čekal David na 6. km a dělal si legraci, že bychom to tedy mohli zabalit, nebyl daleko od pravdy. Ale zabalte to 6 km před cílem, co?

A tak jsem běžela dál. Bohužel se to nedalo rozběhnout a chvilka běhu byla vykoupena velkými bolestmi. A bylo už jedno, jestli jsem se snažila o běh/chůzi do kopce nebo z kopce. Nejemotivnější chvíle přišla 2 kilometry před cílem, kdy mi předbíhal týpek a křičel na mě nějaký povzbuzovací řeči. Přesně jako to normálně dělám já. Naštěstí neviděl, jak se mi kroutí obličej bolestí. Sebrala jsem poslední zbytky sil, nadechla se a jako nic mu říkám: “ Já vím, už to máme kousek do cíle!“ To byl můj největší hrdinský čin tohoto závodu.

Přísahám, že několikrát jsem sama se sebo bojovala, jestli Davidovi zavolat, jak moc to bolí. Ale sama sobě jsem vysvětlila, co by mi to asi pomohlo. A tak jsem se tím indiánským během nějak doslova doplazila k cílové rovince, kde jsem nasadila ten nejlehčí běžecký krok jakého jsem byla schopná a společně jsme s Davidem přapajdali cílovou páskou. Když se dneska kouknu na cílové video, vůbec nevím, kde jsem ten úsměv vzala.

A když doběhl i náš druhý tým, byla jsem fakt pyšná. Protože ono je sice fajn doběhnout závod, když vám všechno hraje do karet, ale doběhnout, když štěstí stojí na druhé straně plotu, tak si teprve uvědomíte, o čem láska k běhu je.