Kdybych napsala, že Mattoni Olomouc Half Marathon 2015 byl skvělý, mohla bych skončit a vystihlo by to celou podstatu mého sobotního dne. Ale já nechci. Chci vám to napsat všechno, protože Olomouc byl vážně zážitek v každém slova smyslu.
V sobotu ráno jsme vyráželi někdy kolem desáté. Nevím, jak se nám to podařilo, ale snad poprvé v životě jsme vyjeli na pohodu bez jediné hádky. Nepočítám můj kyselý obličej, když jsem v 9.30 lezla do sprchy s úmyslem si umýt vlasy, a můj muž mi oznamoval, že v 10.00 jedeme… V 10.15 jsem stála na značkách před domem. S úsměvem a voňavými vlasy!
Cesta do Olomouce proběhla s neplánovanou zastávkou v motorestu v Pávově, kde jsme si nakonec dali oběd. Jestli čekáte něco zdravého, tak tenhle odstavec vynechte. Vzhledem k tomu, že jsem věděla, že to je asi jediné mé opravdové jídlo ten den, dala jsem si smažák s brambory a tatarkou. (Ještě byla varianta tatarák, ale ten jsem se bála, že nestrávím. Ale v nejbližších dnech to napravím.) 😀
V Olomouci jsme šli rovnou k registracím. Původně jsem chtěla vynechat téma registrace, ale bohužel pro vás čtenáře nevynechám. Pro nás závodníky řeknu, bohudík za to, jak registrace probíhala. Klídek, pohoda, jazz… Organizátorům za tohle fakt dávám palec nahoru. Takovou klidnou registraci vážně nepamatuju. A pak už zbývalo jen čekání na večerní start. Přiznám se, moc ty večerní starty nemusím. Celý den čekáte s nervy napnutými jak nudle cezené přes kanál. S jídlem to bylo taky na nic. Od oběda jsem jedla jen to, co jsem věděla, že se mi nebude vracet. Takže skoro nic. Jen cukry – zmrzlina a připravená müsli tyčinka. Můj muž si dal pivo, já vodu. A najednou bylo 17.55. Čas na setkání s dalšími ambasadory Mattoni FreeRun. Můj křest ohněm proběhl díky Petře Heřman na výbornou.
A najednou byl čas závodu – rodina a přátelé. A do toho přišla otázka: „Tak co, jak se cítíš? Na kolik to vidíš?“ Zhodnotila jsem svůj trénink za poslední týdny a s jistým despektem jsem ze sebe vydolovala, že bych chtěla zlepšit čas z Prahy (přeci nepřiznám, že jsem na tom bídně). To znamená zaběhnout jej pod 1.49. Ještě jsem ze sebe dostala, že pokud to dám, za 1.47 budu ráda, ale pod 1.45 budu šťastná. Zcela objektivně jsem nevěřila ani v jedno.
A s tím jsem se v 18.45 vydala na start. Poslední pusy, poslední objetí a poslední společné fotky. Před vstupem do svého koridoru mi ještě můj muž zahlásil, že někdy to jde bez tréninku líp. Chacha, škoda, že neví, o čem mluví… Nandala jsem si sluchátka a poslouchala hudbu, abych zahnala myšlenky na to, že jsem na startu sama. Žádný techno, žádný virvál, ale tenhle pocit jsem zaháněla Marii Rottrovou 😀 A pak to přišlo…
S prvními tóny Vltavy prostoupila mým tělem husí kůže. V tu chvíli jsem Marii přeladila na nový seznam stop nahraný pro tuto příležitost. Znovu jsem byla v závodním transu a věděla jsem, že teď už „jen“ poběžím, že teď už je to dobrý. Na rozdíl od Prahy jsem startem proběhla rychle, ale o to víc mi dalo zabrat se prosadit mezi neustále se motajícími lidmi, které jsem od začátku chtěla předběhnout. A pak to najednou šlo všechno tak nějak samo.
První kilometry jsem běžela v tempu kolem 4.50 na kilometr. Když jsem to viděla na hodinkách, snažila jsem se přinutit nohy, aby zpomalily. Ale běželo se mi lehce a bohudík hlava mi zpomalit nedovolila. Po deseti kilometrech jsem si říkala, že kdyby bylo nejhůř, zpomalím konec. Jenže krize, která mě v Praze trápila už od 9. kilometru, stále nepřicházela a já byla stále blíž svému osobáčku. I přes to, že jsem dýchala hlouběji, tak můj dech byl klidnější a pravidelnější. Prostě závodní tempo. Nohy pravidelně ťukaly o zem a já věděla, že dneska to jde. Ať se to dneska zdá jakkoliv absurdní, od prvního uběhnutého metru jsem to vlastně cítila.
Lidi kolem trati byly famózní. Prohlížela jsem si je se zájmem a s dětmi, které o to stály, jsem si plácala a několikrát s nima prohodila i pár slov. Prostě pokud nejste totální ignoratn, tak vás ta atmosféra v Olomouci musela dostat.
A tak to šlo až do 19. kilometru. Na něm jsem začala pociťovat tuhnutí nohou, ale čas na hodinkách velel nezpomalit. Vždyť já to opravdu můžu dát po 1.45. Byl to boj hlava versus nohy a pro mně to naštěstí opět vyhrála hlava! Poslední metry jsem dosprintovala, abych si doběhla pro osobáček 1.42.30 a pro osobní gratulaci od Carla Capalbiho. Když jsme mu italsky poděkovala, koukal víc vykuleně on na mně než já na něho! 🙂
Podtrženo sečteno – Olomouc byl skvělý! Atmosférou a trasou strčil Prahu s přehledem do kapsy. Co se osobáčku týče, prostě to šlo samo a dle reakcí ostatních to šlo stejně dobře i jim. Možná to bylo počasím, možná trasou. Ale možná to bylo úplně něčím jiným. Každopádně já na Olomouc budu vzpomínat jako na nejhezčí půlku, kterou jsem kdy běžela!
Maso a víno – to bylo to první, co jsem po doběhu do sebe dostala! Proteiňák a bcaa přišly na řadu až cestou domů 😀
