Ty to dáš!

Blíží se jaro a s ním se stupňují naše představy o tréninku. Tedy spíš o tom, kde jsme si představovali, že budeme. Zima nebyla dlouhá a ani výrazně chladná, a možná právě to je ten důvod, proč mi chodí spoustu povzdechů, že máte pocit, že jste se nestihli dostatečně připravit. A jestli závod, na který jste se připravovali, uběhnete. 

Věřte mi, že pokud jste aspoň s trochou pravidelností běhali, tak UBĚHNETE! Ale přeci jen mám pro vás pár řádků, kterými bych vás všechny ráda povzbudila.

Nemusím chodit daleko. U nás v běžecké skupině je podobná debata na denním pořádku. Někdy ten strach pramení z prodělané nemoci, pracovního vytížení a z nepravidelného tréninku. Je určitě nemilé vypadnout z pravidelné rutiny, ale věřte mi, stále není nic ztraceno. Stále máte dost času ještě něco natrénovat.

Nevzdávejte to!

Každý z nás si určitě vzpomene na chvíli, kdy si myslel, že zrovna tenhle závod nezvládne, ale také nikdy nezapomene na ten pocit, kdy poprvé v životě protnul cílovou pásku. A tak si to promítněte v hlavě, až zase budete propadat trudomyslnosti. A jestli běžíte poprvé, zkuste si tu radost aspoň představit.Je naprosto normální, že každému někdy dojde šťáva a možná je to víc o morální síle, než té fyzické. Ale hlavní je jít dál. Řeknu vám jeden příklad z mého života, který moc ráda vyprávím a ještě se nestalo, aby mi u něj nezvlhly oči.

Jak možná víte, už 5 let trénuju děti. První rok k nám do skupiny chodily i děti z dětského domova. Mezi nimi byl i Míša. Silnější rómský kluk, kterému život asi moc dobrého nepřinesl a který na prvním tréninku nepřeběhl hřiště. Jeho pohyby byly nekoordinované a také kvůli své váze zvládal aktivity mnohem hůř než třeba děti s atletickou postavou. Jednou jsme měli na tréninku slack linu cca 50cm nad zemí. Míša se na mě podíval a řekl, že to nezvládne. Bylo mi ho líto. Ale nenechala jsem ho to vzdát. Podala jsem mu ruku a řekla jsem mu, že když bude chtít, dokáže všechno. Já vím, zní to jako klišé, ale neudržela jsem se a nakonec jsme společně ty 3 metry přešli. Tu radost v jeho očích nedokážu ani popsat.

Ale ta největší a zároveň nejdojemnější satisfakce přišla poslední trénink v roce. To, že Míša tou dobou už přes hřiště běhal s ostatníma dětma, asi zdůrazňovat nemusím, ale v jednu chvíli se zastavil a povídá:

“Verčo, koukej, co jsem se kvůli Tobě naučil!” A on tam střihnul přeskakované výpady, které mu prostě celou dobu nešly. Ale on se rozhodl, že je zvládne.

A stejně tak byste se měli rozhodnout vy.

Možná nad sebou neustále pochybujete a bojíte se, že nemáte dostatečně natrénováno, ale až vám bude nejhůř, vzpomeňte si na Míšu. On to nevzdal. Možná ten den nebudete mít zrovna svůj vysněný čas, ale vždycky kolem vás bude spousta těch, kteří budou připraveni vám tu pomocnou ruku podat. Rozhlédněte se kolem sebe, protože možná někde tam uvidíte i další, kteří bojují  o každý metr stejně jako vy a když je podpoříte třeba jen úsměvem, můžete mi věřit, že pomůžete i vám samotným.

 

 

 

 

Categories:

MOTIVACE

2 komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *