Je to víc než týden, kdy jsem dokončila 50km trať v závodu Lavaredo Ultra Trail by UTMB a celou tu dobu se mnou cloumají emoce. Ne nadarmo se říká, že to je jeden z nejkrásnějších závodů na světě. A tak to vnímám i já.
Kdo sleduje mé sítě, ví, že opět moje příprava nebyla jednoduchá. Nejdřív jsem více než půl roku odkládala problémy s patou, abych cca 2 měsíce před závodem uznala, že už to je neodkladné a musím s tím něco udělat. A dva týdny před závodem jsem nastydla a na 3 dny měla atb. Ufff, to chceš.
Už jsem byla smířená i s tím, že pojedu holkám jen jako support, ale nakonec jsem se cítila dobře a hlavu jsem si nastavila tak, že udělám, co bude v mých silách. Možná mi pomohlo i to, že ani holky nejely tentokrát na 100% výkon a já se tak nemusela trápit, že na mě budou čekat dlouho v cíli.
Vyjely jsme ve čtyřech už ve středu a přespaly v Mnichově. Cestu do Cortiny jsme si tak rozdělily a na místo dorazily svěží. Cestou jsme stihly zastavit v Brenneru v outletu, prostudovat, jak se chovat v horách v případě bouřky, protože počasí nevypadalo zrovna přívětivě, pokochat se výhledy, ze kterých nám padala brada, a probrat spoustu jiných důležitých ženských témat.
Takže nakonec jsme ve čtvrtek stihly už jen lehký výklus, vyzvednout startovní čísla, projít se v expu, které mimochodem bylo moc pěkné a plné vystavovatelů, včetně nabídek na další závody, takže inspirace k dalším závodům nebrala konce, a dát si vydatnou večeři před pátečním závodem. Večer na pokoji jsme si ještě připravily věci na závod a snažily se rychle usnout.
Ráno honička se snídaní, protože v balíčku, který jsme si objednaly nebyla ani skýva chleba, Magdě jsem rychle tejpovala nožku a cesta na parkoviště taky nebyla nejrychlejší. Takže na start jsme dorazily opravdu jen pár minut před startovním výstřelem.
Začátek jsem držela krok s holkama. Ale vzhledem k tomu, jak dopadly mé poslední dva výběhy do hor, jsem zatáhla ruční brzdu a raději se uklidnila a holky nechala jejich tempu. Měla jsem v hlavě pořád Téčkovu (trenér Tomáš Ondráček) radu před loňským maratonem, abych nepřepálila start. A tady bylo už dopředu víc než jasné, že síly se na konci budou hodit.
První hodinka probíhala v krásném slunečném počasí. Vedro bylo na padnutí, ale všechno vynahrazovaly výhledy. Když tedy člověk zdvihl hlavu od země a do kopců nehoubařil. Je pravda, že výhledu jsem ve finále mnoho neviděla, ale krásných bot tolika značek asi milión. Nicméně počasí se začalo postupně měnit a brzy začalo pršet. A pak zase svítit sluníčko a pak zase pršet. No, hory… Takže jsem několikrát nacvičila svlékání a oblékání nepromokavé bundy, kterou jsem nadobro sundala až cca na 36. km, kdy už byly jen seběhy do cíle a já chtěla ve finiši zářit v našem krásném dresu.
Stoupání byla táhlá a výživná. Kolikrát jsem si přišla spíš jak na dálkovém pochodě, než na běžeckém závodě. Ale seběhy ty byly moje. Hlavně ten poslední. Ale o tom až později.
Když jsem se balila na tento závod, hodně jsem spoléhala na suplementy. Ale Magda (ta nejzkušenější z nás) nám dala den předem rady, abychom se raději posilnily na občerstvovačkách, které jsou zde luxusní, a hodily si i něco do kapsy.
První občerstvovačka byla až na 21. km. Vytáhla jsem kelímek, nechala jsem si nalít báječně vychlazenou Coca-Colu, zkusila do sebe dostat pár kousků sýra. Ale s jídlem jsem na tom upřímně u závodů špatně. Hlad nepociťuji a ani mi to nejde v té zátěži dobře polykat. Nicméně rozum samozřejmě ví, že bez toho to nepůjde. Takže jsem vytáhla schovaný pytlík, dala do něj pár kousků výborného sýra a salámu, jednu houstičku a schovala na vhodnou chvíli.
Co byl ale pro mě v tomto závodě obrovský game changer, tak sušené meruňky. Ta sladko kyselá chuť byla to, z čeho byl můj žaludek naprosto nadšenej! A vůbec mu nevadilo, že jsem to zapíjela horkým vývarem. Jo, čtete to dobře. Meruňky jsem zapíjela vývarem. A kdybych měla říct, na co jsem odběhla celý závod, tak to ve finále byla Coca-Cola, meruňky a vývar. Colu jsem si dokonce pak nechala nalívat do soft flasku s sebou místo ioňtáku!
Jak už jsem psala, trasa byla krásná, ale náročná. Nejen nastoupanými výškovými metry, ale i povrchem. Nebyly to cesty jako loni na Mozartově stezce, ale kolikrát dost náročné kamenité terénní traily. Jenže mě strašně to bavilo.
Závody jako tenhle jsou přesně ty, kdy člověk jde sám za sebe a neřeší tolik výkon. Ani jednou jsem o sobě cestou nezapochybovala, i když to nebylo jednoduché a kopce se zdály nekonečné. Domů jsem v jednu chvíli posílala vzkaz, že už chci jít taky aspoň chvíli dolů :)! Ale na tohle jsem se přeci těšila! Kvůli tomuhle jsem do Dolomit přijela.
Tady jsem si taky uvědomila, že cesta je opravdu cíl a že až to skončí, že to sice bude krásný, ale stejně budu vzpomínat na to, co se dělo cestou.
Nedokážu dost dobře popsat, jak se střídala krajina, že černé skály, po kterých padaly vodopády, se najednou změnily v čistě bílé kamenné pole, že suchou část vystřídaly bahnité úseky, že krásné rozkvetlé louky s volně žijícími koňmi se měnily ve sluneční krajinu. Prostě tu jsem viděla krajinu ze Slunečníka, Měsíčníka a Větrníka a hned na to se mi promítl ten začátek se sojkou z Krkonošských pohádek. Tak krásné to bylo a to všechno se mi vrylo pod kůži. Když to teď píšu, tak jsem dojatá a zadržuju slzy, protože ty emoce z celého závodu jsou pořád ve mně.
Někde v půlce jsem domů poslala další vzkaz, že teď už jsem si jistá, že to dám. Byl to vzkaz plný emocí a nadšení a já to v tu chvíli tak cítila. Ale hned za další kilometr jsem za to dostala od Dolomit pěknou facku (kopce a ještě větší kopce) a já se tomu výroku směju ještě teď. Kdo by to chtěl vidět, koukněte na můj Instagram, mám tam vše uložené v highlightech.
Přibližně ve stejné době jsem začala propočítávat svůj cílový čas. Těžko si představujete, že 10 km máte za 2 hodiny a vás čeká třeba ještě 5 hodin. Ale říkala jsem si, že v závěru bych mohla něco nahnat. Přeci jen 12 km seběhu není málo a na těch já se vyžívám. Takže když jsem za sebou nechala poslední kopec, udělala si na něm fotku a vydýchala tu hrůzu, tak jsem se do toho po svém obula.
Trošku jsem v tomto seběhu bojovala s pícháním pravého kolene, ale to jsem nakonec také vyřešila. Byl to 12km dlouhý terénní seběh. Asi jen tak nepochopím, jak jsem to mohla tak dát, protože další den jsme na tom samém místě s holkama byly rády, že jsme část sešly. Prostě adrenalin udělal své.
V tom seběhu jsem dala spoustu lidí a dokonce jsme se tam vzájemně tahali s jedním italským běžcem. Nakonec jsem ho nechala za sebou a on mi přišel v cíli popřát. Naprosto úžasné gesto.
Poslední 2 km běžíte už městem. Slyšíte, jak na cílové rovince všichni fandí a vy se na to duševně připravujete. Ale na to, co se tam děje, se připravit nedá. V běhu jsem napsala holkám, že mám poslední dva km a zařadila vyšší rychlost. A najednou tu byl cíl… Ten dav byl něco, co vás po těch hodinách na trati totálně dostane!
Roztáhla jsem ruce a vlítla mezi ty tleskající a fandící lidi, kteří na vás křičí jménem. V tu chvíli jsem si přišla jako hvězda a takhle šťastná a totálně emočně rozbitá jsem proletěla cílovou bránou. Já to dala! Zase jsem se nenechala zlomit a přes všechno jsem si splnila další sen! Díky, Cortino! Na tohle nezapomenu!
LUT postřehy
Na závod jsem s sebou měla sluchátka SHOKZ. Ale nakonec jsem je ani nezapnula a ani na to nebyla chuť. Na startu jsem si nedovedla představit být sama se sebou celý den, ale nakonec to byla moc hezká společnost a jestli jsem měla něco v hlavě, tak to byla písnička Hej, Sokoly, jejíž refrén mi šel hlavou fakt skoro celých 9 hodin, co jsem to běžela.
Běžet po ATB je samozřejmě riziko. Ale měla jsem vše zkonzultované s lékařem a lékárnicí. Není to tedy návod, jak nastoupit do závodu. Ale je třeba opravdu zhodnotit veškeré dopady.
Probiotika Asi týden před závodem jsem dostala od báječného triatlonisty Pavla Wohla tip na mé střevní potíže. Poradil mi, abych nasadila probiotika, že on to ta dělá pravidelně. A světe div se, společně se stravou ochuzenou o vlákninu, to pomohlo.
Strava cestou
Jak už jsem psala, závod jsem de fakto odběhla na cole, meruňkách a vývaru. Ale mimo to jsem si dala nějaké kofeinové tablety, půlku suku Long Energy Drink od Penca a 2 gely. Jeden před první občerstvovačkou, která byla až na 21. km a druhý na posledním seběhu, kdy jsem cítila, že mi odchází nohy, což mě dostalo až do cíle.