V sobotu jsem si střihla první a poslední trénink na maratón v rámci Mozartovy 100. Závod, na který jsme se Soňou, mojí kamarádkou a parťačkou, měly zálusk už od loňska a na který jsme si slibovaly, že přes zimu natrénujeme. Jooo, zima utekla a ty výškový metry taky. Ale to nevadí. Bude to první podobný závod, tak si to vyzkoušíme a příště budeme chytřejší.

No, ale přeci jen, abych nešla úplně na blind, tak mi Téčko naplánoval krásnou tréninkovou trasu na 33 km s cca 1400 výškovými metry. Nešlo jen o to, aby si kvadricepsy zažily dlouhé seběhy ještě před ostrým startem, ale abych zkusila stravu, doplňky, hůlky, které už máme se Soňou taky doma od loňského ledna, a teprve včera zažily svou premiéru, a taky abych vyzkoušela nové boty. Ty nakonec zůstaly doma, protože mi nesedělo číslo.

Ale tak, vezmu to od začátku, Největší problém byl, jak to říct doma, že se zase na jeden den zdejchnu. Červen totiž bude naprosto šílenej a já doma nestrávím jediný víkend a to se doma samozřejmě moc nelíbí. Tedy Viktorce je to v jejím věku úplně jedno, ale Marco se občas kousne a chtěl by, abych s ním trávila víc času. Ale asi každá ženská po tolika letech společného soužití ví, jak udělat atmosféru a podobný požadavek ve správnou chvíli vznést. 😉

Jsem hroznej pankáč a dost věcí dopředu neřeším. Ale tady jsem se docela připravila. Rozuměj, v pátek večer jsem si udělala seznam, na co ráno nesmím zapomenout a na co se připravit, jelikož jsem jela úplně sama. Kromě jiného jsem zkontrolovala, jestli mám aktivní aplikaci Záchranka. Přeci jen mít krytý záda je nejdůležitější.

V sobotu jsem nakonec nemusela pospíchat. I Marco byl pro, abych se vyspala a vyrazila odpočatá. Takže na místo jsem se dostala kolem 10. hodiny. Počasí vypadalo krásně, i když byla zima. Ale jak se později ukázalo, na horách si člověk nemůže být ničím jistý, a tak je důležité být připraven. A to já jsem byla.

Dle výškového profilu na Garminech na mě čekaly 2 stoupáky. První jsem zvládla docela dobře, i když jsem občas přecházela do chůze. A pak přišel první seběh a s ním první sněhovo – kroupová přeháňka. Jo, Verčo, vítej na horách. Rychle jsem převlíkla větrovku za nepromokavou bundu a běžela dál. V hlavě jsem pořád přemýšlela, jestli nemám někde zastavit aspoň na polívku, ale taky jsem si říkala, že za 3 týdny v Rakousku asi taky nepůjdu do hospody. A taky jsem chtěla mít čisté svědomí, že jsem to nikde nevzdala. A tak jsem běžela dál, i když spousta lidí si klepalo na hlavu.

Kdo sledoval na Instagramu moje stories (když tak je tam máte stále uložené v highlightech), tak ví, že jsem si to docela užívala a strašně těm změnám smála. Počasí bylo to poslední, co by mě mohlo včera zastavit. Po strašně dlouhé době jsem měla z běhu čistou radost a hlavu bez jakýchkoliv starostí. Běžela jsem a byla jsem šťastná! Po tom, co přešla první vánice a vysvitlo sluníčko, jsem doběhla do Pece pod Sněžkou a normálně se dojala, což uslyšíte na videu.

V průběhu cesty pršelo, zase svítilo sluníčko a pořád dokola. Prostě jsem během několika hodin zažila na vlastní kůži několikrát čtvero ročních období.

U Výrovky začalo znovu sněžit. Už potřetí. Tam se mi i němečtí turisti zeptali, jestli nechci půjčit něco na sebe. 🙂 Asi jim šortky a nepromoková bunda nepřišly dost. 🙂 S díky jsem odmítla a na oplátku je poprosila, jestli by mě vyfotili. Do včera jsem totiž netušila, že Výrovka je ta chata, kterou mám celý život spojený s výpravama na hory s babičkou a takovou tou typickou vůní čaje na horách z našeho dětství.

Co se týče běhu, nemůžu říct, že bych si nepřála běhat do kopců rychleji. Ale účelem téhle výpravy byly spíš seběhy. A v těch jsem držela. Taky jsem potřebovala zjistit, kde ještě v následujících týdnech zkusit zabojovat.  Cestou mě bolelo snad všechno. Začalo to patou a kotníkem, pokračovalo lýtkem a končilo u kolen. Ale všechno postupně odeznívalo a zase se vracelo. Naopak tříslo, které mě zlobilo v minulosti, bylo úplně v pohodě. Za to fakt děkuju mé fyzio Lucce Machové z Rehaspiro, která se mnou dělá zázraky.

Jinak jsem si tedy udělala cestou pár poznatků, co a na čem mě do závodu ještě čeká za práci:

  • hamstringy – ty mě bolely už v prvním kopci. Ale narozdíl od kvadricepsů jsou dneska docela v pohodě.
  • ruce – vůbec bych neřekla, že běh s hůlkama je tak náročný na ruce. Takže bicáčky a tricáčky, těště se. Příští tři týdny vás trošku potrápím.
  • strava – jíst housky v kopcích není až tak hrozný. Ale trošku to zamává s dechem. Na žádnou rychlochůzi to není, ale dá se. Dále musím víc doplňovat soli a minerály, abych předešla otokům rukou. A samozřejmě bych měla víc pít. Doběhla jsem po 4 hodinách a měla skoro všechno pití s sebou. Víceméně jsem zapíjela jen gely. Celou cestu jsem tedy absolvovala na 2 gelech a 1 Jelly baru od Penco (kód JMB = -20 % pro všechny stále platí), v soft flaskách jsem měla vodu a Ionogen (taky od Penca) a jedné housce s borůvkovou marmeládou.

Jak jsem psala výše, celých 33 km by bylo fajn, ale cca 4 km před cílem jsem začala kufrovat. Navigace v hodinkách mi hlásila pořád špatnou cestu a já nastoupala dalších pár výškových. Kvůli tomu jsem asi vyděsila pár lesních zvířat nejen sílou mého hlasu, ale i slovníkem. Nejhorší ale přišlo, když jsem věděla, že už jsem cca kilometr od auta, ale navigace zahlásila konec. Bohužel ani Mapy.cz ani Google Maps nenašly chatu, kde jsem parkovala a ukazovala cestu o dalších 23 km dál. Nakonec pomohl skvělý zaměstnanec ze Stezky korunami stromů v Krkonoších a největší službu pak udělala navigace Waze. 🙂 Ta tam má snad úplně všechno.

Doběhla jsem šťastná jako blecha, i když chudší o levou rukavici na hole Leki, a zažívala pocit euforie. Vyhráno na Mozartovu 100 nemám. Ale vím, že si ji dokážu užít a já se na to strašně těším. Vím, kde by mohly nastat potíže, ale taky vím, že to bude fakt zážitek. Možná se budu muset zamyslet víc nad oblečením, protože byly chvíle, kdy mi bylo trošku zima a já věděla, že se nesmím zastavit, abych neprochladla.

Dneska je mi krásně. Tedy moje nohy vám to asi neřeknou, ale já jsem šťastná. Po týdnech, kdy jsem měla pocit, že tma je ještě temnější než normálně, začíná opět skvělé období. Těším se na všechny výzvy, které mi letošek ještě chystá a těším se, že se Soňou toho letos ještě hodně proběháme.

Trasa od Téčka: https://1url.cz/qrukD

 

 

 

 

Sdílet na Facebooku

Dej o tomhle článku vědět i svým přátelům na Facebooku.