Autor: Naďa Boukalová

Nikdy jsem nebyla sportovní typ a ani nevím, jestli jsem kdy vlastně měla potřebu stát se jím. Rozhodně ne v takové míře. Bylo mi asi 32 let, když se něco změnilo. Nepřišlo to jako velké rozhodnutí, ale spíš lehká chuť začít se sebou něco dělat. Bylo to v době, kdy moje hlavní aktivita (popravdě i veškerá) byla projít se s kočárkem na zákusek a kávu. A tehdy, nejspíš někde na cestě mezi kavárnou na rohu ulice a bytem, jsem si řekla, že bych se mohla začít víc hýbat. Bylo to po první – nutno podotknout po velmi úspěšné vlně covidu a přeživší jako kdyby nabrali druhou mízu. Ani já nebyla výjimkou. Chystali jsme se stěhovat do domku pod lesem a já chtěla trávit čas venku. Logicky z toho vyšel nejlíp běh. Koupila jsem si svoje první běžecké boty-trailovky! A dávalo to sakra smysl, protože na mém oblíbeném úseku byl celý kilometr šotoliny a zbytek asfaltu.

A tak jsem začala běhat. Začátky byly… no, upřímně dost tragický. Moje tempo tehdy bylo smrtelné někdy i okolo 7:40 min/km, ale spíš pomalejší. Tepovka neslezla pod 170 a pocit, že každou chvilkou musí přijít smrt. Často jsem měla mžitky před očima a viděla i to pomyslné světlo na konci tunelu.  Já ale i tak věděla, že tohle je “moje”. Tím myslím běh-ne umírání v přímém přenosu při rychlejším pohybu. Ale bavilo mě to. A to stačilo, abych pokračovala.

Jak se z chaosu stal trénink

O dva roky později jsem začala jezdit na závody. Pořád jsem se spíš trápila ideálně někde na půlmaratonu. Věděla jsem, že krátké a rychlé běhy nejsou nic pro mě. Běhala jsem dál. Hledala jsem informace a postupně dávala svému chaotickému pobíhání nějaký systém. Vyplatilo se. Časem to vypadalo víc jako trénink.  V roce 2024 už jsem měla víc jasno v tom, co to vlastně potřebuju. První tréninkové měsíce jsem absolvovala pod vedením Veroniky Preti. Naučila mě, jak budovat vytrvalostní základ, a mým běhům dávala potřebnou strukturu. A najednou to začalo fungovat. V roce 2025 jsem byla součástí Verčina týmu na Vltava run a tam jsem potkala svou současnou trenérku Veroniku Macháčkovou. Když jsme mluvily o mých snech a přáních, bylo celkem rychle jasno, kdo mě na ně připraví. Verča je zkušená ultra běžkyně i trenérka.

Není to závod, je to trénink

Přípravy začaly na podzim 2025 a věděla jsem, co budou mé hlavní cíle pro rok 2026. Když mi vyšel los na UTMB Lavaredo, tak jsme si řekly, že by nebylo odvěci zkusit si nějaký opravdový horský běh, než se vydám do světa. Co si ale v zimě chceš zkoušet? Nejlogičtější volbou byla LH 24. Registrovat se, zaplatit startovný a sdílet na socky, že sem si udělala radost, tak to bylo to nejmenší. Druhým krokem bylo nastavit si hlavu. „Není to závod, ale trénink. Půjdeš sbírat kilometry a výškové metry.  S cílem užít si to!”. Trenérka mě ujistila, že pro tři kola není nutný si dávat ani přihlášku do závodu. Že si jdu pro víc. A tady začíná výuka důležité věci: Důvěry! Důvěra ve své schopnosti. Důvěra v tělo. Důvěra v sílu mysli.

Trénink byl vlastně jednoduchý. Běhej dlouho. Běhej pomalu. Běhej nahoru. Běhej dolu. Běhej! V Brdech úplně tolik kopečků není, ale najdou se. S nadšením jsem jezdila v sobotu ráno vlakem za Jince a několik hodin jsem tam trávila „hoblovačkou“ Plešivce. Učila jsem se používat běžecké hole, sbíhat kopce v trailových podmínkách a s nesmeky na nohách. Letošní zima mi přála. Zkoušela jsem gely a ionťáky, které mi budou chutnat a vyhovovat v tréninku, abych nešla do závodu s něčím, co neznám. Tohle je nesmírně individuální věc, takže rady jsou sice super, ale dost k ničemu. Vlastní zkušenost je v tomhle případě více než nutná. Nakonec jsem běžela na kombinaci gelů a energetické tyčinek. Gely od Iontmax s příchuti kreolského punče vykouzlily na vrcholu Lysé skoro až vánoční atmošku. No…skoro!!! Tyčinky od Penca s příchutí rum a kokos je skvěle doplňovaly. Náhoda? Nemyslím si. Do takové zimy tyhle alko příchutě prostě sedí.

Jak jsem se málem nechala rozhodit

Závod se pomalu ale jistě blížil a já chytala nerva. Ať máš to nastavení hlavy jakékoli, tak je to prostě tvoje poprvé. S oblibou říkám, že první palačinka a první sex se nepočítají. Co se ale říká před prvním ultra?  Moje zkušenosti se závodem v zimě čítaly přesný počet startů: nula. A tak mě nenapadlo nic lepšího než si začít zjišťovat informace z různých zdrojů. Lidí, kteří mají zkušenosti s ultra u nás nebo v rámci UTMB. Vesměs klasické letní závody. Nejzásadnější chybou bylo to, že jsem úplně popřela jakékoli vlastní zkušenosti s běháním v zimě a začala poslouchat rady. Ty si bereš jenom jedny boty? Zmrzneš! Ty nemáš goretexové boty? Zmrzneš! Ty nemáš návleky na nohy do sněhu? Zmrzneš! Ty nemáš merino oblečení? Zmrzneš! Ty jdeš běhat v lednu do hor? Zmrzneš! V zásadě jsem dle těchto predikcí měla umrznout někde mezi druhým seběhem a třetím stoupáním.

Týden do startu

Poslední týden tréninků už byl volnější. Více odpočinku a spíš regenerační pohyb. Už není co dohánět. I tak je potřeba se připravovat a hlídat si jídlo. Všechno jsem si zapisovala až s lehce obsedantní přepečlivostí. A jako bonus přidala extra carbload, aby mělo tělo dostatečné rezervy.

Balení věcí se řídilo dle rad. Je potřeba se převléknout po každém kole do suchého. Jakmile se totiž zažere zima, tak už se nepustí. Což vím, ale dokud se hýbu, tak je mi vždycky teplo. Ale tohle je závod.  A velikej! Co když tam najednou všechno bude fungovat jinak? Složila jsem si hromádky s oblečením do každého kola. Takže jsem posbírala doma veškerý sportovní fusky, trika i podprsenky a doufala, že to bude stačit a že víc než 9 kol nepoběžím. Člověk musí pracovat s tím co má. Samozřejmě jsem brala navíc i kalhotky. S jistotou jsem věděla alespoň to, že se můžu na jednom okruhu klidně posrat, a to hned několikrát…

24 hodin do startu

Registrace na závod probíhaly v pátek od 17:00-21:00. Vyráželi jsme z Příbrami po 14:00. Cesta po D1 ve špičce -to chceš. A já? Nevrlý uzlíček nervů značka: „spolujezdec snů“. Navzdory veškerým přípravám na cestu mi jídlo došlo ještě před Brnem. Cítila jsem zde lehké selhání a rozklad systému. Riskovat fastfood u dálnice jsem rozhodně nehodlala. Na zdržení jinde z mého pohledu nebyl prostor. Takže se má úzkostná agrese jen vylepšovala.

V pátek po dobu registrací a v sobotu ráno ještě jezdí kyvadlová doprava do zázemí. Autem se tam člověk přes zákaz nedostane, takže věci si tam hodíš buď tímto způsobem přes organizátory závodu nebo pěšky. Ale chci povídat o závodech, a ne o tom, z jakých všech situací vznikají hádky, tak to projedu formou long story short – startovní balíček sem měla v pátek večer, zbytek klapnul v sobotu v průběhu dne taky. Prostě jsem věřila supportu.

Den závodu

Snídaně je základ! Věděla sem, že před sebou nemám žádnou rychlou půlku, tak není potřeba tolik opatrnosti v jídle. Na vajíčka se slaninou nemám stavěný žaludek ani před ultra, ale ovesná kaše ve dvou porcích a výborný makový koláč s čokoládkou byl to ráno hodně někde. Měla jsem v batůžku nesmeky, čelovku i termofolii. Zásobu gelů na 3 kola, solné tablety, vaky s pitím, mobil. Tak co dál? Je to tady! 3…2…1 START! Věděla jsem, že není nutné vybíhat a rvát se kamkoli dopředu. Zpětně mě mrzí, že jsem si nestoupla někam blíž startovní čáře a nedala tam svižnější tempo, ale zase mi cesta k chatě a kus prvního kopce utekl rychle díky milé společnosti. Pak už jsem ale chtěla jít vlastním tempem, a tak jsme si s kamarádkou zamávaly a já vyrazila. Z mlhy jsme vylezli ještě kus pod vrcholem Lysé. Slunko svítilo a hřálo a z vrcholu bylo vidět na kilometry daleko. Byla jsem nadšená. Každé jedno kolo bylo něčím nezapomenutelně nádherné. Ať bylo sluncem zalité, nebo se nebe barvilo do oranžových tónů při západu. Nejvíc úchvatné pro mě byly noční výstupy.

Mých 5 kol

Můj plán byl doplňovat energii každou hodinu. Nakonec sem si dávala cestou nahoru Penco tyčinku a před seběhem se dopovala gelem. První dva okruhy jsem zvládla ze zásob v batůžku. Po druhém kole už sem se zastavila v zázemí, ale jen rychle doplnit ionťák, gely a dát si teplý čaj. Po třetím kole jsem se zastavila na svačinovou pauzu a za vrchol gastronomie považovala banán a rohlík s plátkovým sýrem. Gely jsou sice fajn, ale vždycky je dobrý poslat do břicha i nějaký opravdový jídlo. Čtvrté kolo už jsem cítila. Nahoru se šlo pořád dobře, ale seběhy už mi nohy hlásily „nelíbí“. Na to se v Brdech úplně připravit nedá. Po čtvrtém kole nabírám další dávku gelů a tyčinek a jdu na páté kolo. Vím ale, že je to moje poslední. Užívám si každý kousek trasy. Jsem šťastná a vděčná, kam mě hlava a tělo pustily. Dobíhám do depa. Úsměv ve tváři je! Ovšem značně zdevastovaný mrazem. Ale je to přesně ten typ úsměvu, který si budete pamatovat ještě hodně dlouho. Pocity, které nepochopí nikdo, kdo si tohle nezažije. Radost, které nevěří nikdo, kdo nemá ani špetku touhy tohle absolvovat. Pět! Pět naprosto úžasných kol. Neskutečná atmosféra, počasí, lidé kolem.

Aplikace zkušenosti zn. vlastní?

Balím si tašku a z depa se přesouváme do tělocvičny, kde máme svůj spací obdélníček. Hrabu se v tašce plné chaosu a zmatku a už přesně vím, co bych dělala příště jinak. V depu je prostor-regály, kde máte možnost si odložit věci, které chcete mít vyloženě po ruce. Já měla menší tašku, kde bylo něco na převlečení, gely, jídlo, ionťák. I tak byl problém se v tom zorientovat. Vím, že na další podobný závod budu mít sáčky s popisky: jídlo na okruh I, II, III…. Oblečení na okruh I, II, III. Skvělé mi přišlo i mít ionťák namíchaný v petce dopředu a pak ho prostě jenom přelít hotový do vaku.

Skvělé je si i po padesáti kilometrech v mrazech okolo -11 a nespočtu nastoupených metrů pamatovat, že je rozdíl mezi nabíječkou a powerbankou. Dávat supportu jednoznačné pokyny. Nevyvolávat konflikt špatnou terminologií (powerbanka není nabíječka!!!). Ve chvíli, kdy se pak domluvíte, co vlastně chcete, tak není od věci mít s sebou i správné kabely. A obecně pravidlo: Ať běžíte jakkoli dlouho a jakékoli množství kilometrů, buďte stále maximálně při smyslech!“

Ujistila jsem se, že dokud se hýbu, tak mi skutečně stačí jen jeden outfit, jedny boty (bez goretexu), že nepotřebuju návleky. Že tyhle pocity mého tepelného komfortu jsou natolik vžité, že je nemění ani závod. Jistě bych zvládla vyměnit čelenku, ale ani na tu nedošlo. Pojala sem to tak, že jak na start, tak do cíle. Mě osobně baví tenhle typ závodu, kdy je jasně daný okruh a máte k dispozici zázemí a nemusíte tolik řešit co se sebou. Že nějaké malé zapomenutí není tak zásadní, jako když se běží z A do B. Tam i jedno malé „nemám“ může mít veliké následky.

Krutá regenerační realita?

LH24 rozhodně předčilo veškerá má očekávání. Největší „problém“ pro mě nastal až po závodech. Po takové náloži je totiž víc než nutné dopřát tělu opravdu regeneraci. A nebavím se teď jen o tom, že se vyspinkáme, napapkáme a v úterý zase s úsměvem do tréninku. Tady mluvím o regeneraci, která trvá po takovém výkonu a po první zkušenosti týdny.

Týden po závodech jsem nedělala nic. A to se asi dá zvládnout. Chodíte si na procházky, dopřejete si pobyt v lymfatických nohavicích, odpočíváte. Druhý týden už mě nebolelo absolutně nic, ale stále jsem měla od Verči stopku. Ano, chodila sem na procházky, došla sem si zaplavat, protáhla jsem se, ale stále to nebylo ani na volný běh ani na chvilku na kole. Ve třetím týdnu se již objevily první náznaky lehkého tréninku. Mé abstinenční příznaky a jistá forma nepříčetnosti dosahovaly vrcholu. Až od posledního únorového týdne jsme začaly opět pozvolna nastavovat trénink a postupně ho navyšovat do obvyklých tréninkových dávek. A to je za mě jeden velký mračík nad celkovým dojmem z ultra.

Co mi LH 24 dalo

Faktem ale je, že ultra není o super rychlosti, je to o vytrvalosti a o hlavě. Takže není kam spěchat. Vím, co chci a věnuji dostatek času a trpělivosti nejen přípravám a samotnému závodu, ale i kvalitní regeneraci, na které pak budu moc stavět zase o kus lepší verzi sebe samé. Věřím, že postupným sbíráním zkušeností se bude o něco zkracovat i délka regenerace, ale vím že ne o tolik. Svaly jsou poškozené a potřebují se zahojit.

A proč jsem neběžela víc kol? Déle? Líp? Běžela jsem, jak jen nejlíp jsem mohla. Věděla jsem, že šesté kolo bych zvládla, ale bolelo by mě to. A byla by to pro mě zbytečná bolest, která by mi taky dost možná sebrala kus toho krásného zážitku.

Nepotřebovala sem si jakýmkoli způsobem dokazovat, že na něco mám nebo nemám. Byla jsem v tu chvíli maximálně šťastná a spokojená absolutně se vším. A ani zpětně bych to neudělala jinak. Na překonávání sebe samé bude prostor zase příště. Ačkoli bude dost možná zase trošku jiná logistika. Se supportem jsme se po čase domluvili (chápej: když už jsme spolu zase normálně mluvili), že v rámci klidného chodu společné domácnosti, spolu již takové akce páchat rozhodně nebudeme.

Závěrem

Zjistila jsem, že zvládnu víc, než si vůbec myslím, Že nepotřebuji dokonalé podmínky. A že navzdory radám okolí je nejdůležitější důvěra v sebe. A díky psaní tohohle článku jsem si uvědomila, že někdy stačí úplná blbost, třeba cesta z kavárny domů, aby se změnilo úplně všechno. Ale třeba bylo v tom dortu jen víc cukru 😊 

Co s sebou na LH 24

• Boty (ozkoušené), pokud sedí klasika, tak rozhodně není třeba plašit s goretexem
• Běžecké hole, do kopců hodně píchly 😊
• Nesmeky, na sníh i led je to super opora. Někdo preferuje hřebovky, ale tam nemám žádnou zkušenost
• Oblečení ve vrstvách, ať je vždycky co odhodit, rukavice sem si oblíbila z Decathlonu (prstové s tajným úkrytem, kdy z nich pak v jednom tahu vyrobíte palčáky)
• Čelovka (ideálně dvě) + powerbanka/nabíječka
• KPZ: termofolie, léky (já vozím náplasti, proti zvracení a živočišný uhlík, spolu s tou haldou náhradních kalhotek :D).
• Jídlo: gely, které si vyzkoušíte, ionťák (i v zimě se člověk potí a je potřeba hradit ztráty vody a elektrolytů, i když pocit žízně není tak patrný, na což je potřeba dávat pozor) a rozhodně vzít nějaký kus skutečného jídla
• Zradil mě vak na vodu se systémem hadiček, ve kterých zamrzala tekutina. Takže tady proběhne jistě změna.
• Oblečení: nedoporučuju zkoušet novinky ani tady. Staré osvědčené kousky od kalhotek po kulicha
• Karimatka, spacák, muchlánka pod hlavu, hygiena, věci na spaní do zázemí
• Myslet na jídlo jak před závodem, tak i po něm.
• Nemít očekávání, ale jet si to užít s radostí a samozřejmě s pokorou k podmínkám hor a počasí
• Těšit se na známé tváře ze světa ultra (Tomáše Štveráka jsem na trase potkala i 2x v jednom kole-super :D)