Mám v hlavě spoustu myšlenek, které bych vám v souvislosti se sportováním dětí chtěla předat. Ale kde začít? Jak vás do svého myšlenkového pochodu uvést, abyste se v tom neztratili?
Možná začnu jednodušše a to tím, že vám řeknu, proč jsem se rozhodla o dětském sportu začít psát. Prvním velkým důvodem je to, že o dětském sportu se na internetu moc nedočtete. Kurzů zaměřených na trénování dětí také je jako šafránu. I když od mého posledního fb postu, kdy jsem do tématu závodění dětí ťukla, jsem narazila na dva a na jeden z nich se v půlce listopdu chystám.
Dalším důvodem je, že letos je to již 5. sezóna, co vedu v Kladně dětskou tréninkovou skupinu OCRA JUNIOR a myslím, že za tu dobu jsem nasbírala dost zkušeností, abych mohla psát o dětské duši, dětském světě vnímání sportu a jejich rodičích. Nutno předem podotknout, že naše skupina je velmi specifická. Ani ne tak dětmi, ty jsou všude stejné. Jednou dřou jako koně, jindy je musíte k jakékoliv činnosti vyburcovat. Ale naše skupina je specifická v tom, že má skvělé rodiče, kteří sympatizují s mou myšlenku nedělat z dětí od malička naspeedované závodící figurky. Možná mám obrovské štěstí, možná je to jen mým přístupem k nim, ale za celou dobu fungování jsem se v tréninkové skupině nesetkala s tatínkem nebo maminkou, kteří by jakkoliv své dítě tlačili k nadlidským výkonům.
V naší skupině je jasně dané, že děti učíme, aby sport braly hlavně jako zábavu, aby se naučily jej mít rády. Já osobně nechci, aby se tyhle děti hnaly za úspěchem za každou cenu, čímž neříkám, že si nepřeji, aby nebyly dobré, nebo se nezlepšovaly. Ale raději vedeme děti k fair-play. Možná to zní jako klišé, ale zkušenosti mluví jasně.
Ve skupině mám pár dětí, které chodí již od začátku, co jsme skupinu založili, a tak mohu vidět, jak se vyvíjí. Kromě toho, že z toho prťouse je dneska docela slušný čahoun před pubertou, vnímám i jejich mentální vývoj a rozvoj. Děti, které zprvu bylo nutné každou chvíli okřikovat a určovat jim hranice, jsou dnes ty, které neváhají a jdou pomoc mladšímu a méně zdatnému kamarádovi.
Abych to upřesnila. Ve skupině mám děti ve věku 5 – 12 let. Což je v tomto věku opravdu velký fyzický rozdíl. To, co s přehledem zvládne sedmileté dítě, už pro pětiletého caparta může být nadlidský výkon. A tady nastupuje role trenéra. Nicméně trenérům se budu věnovat v dalším díle seriálu, a proto teď tuhle část vynechám.
Aby sport děti bavil, je nutné aktivity střídat. Jednou víc posilovat, jindy běhat a jindy si třeba zase víc hrát. Děti neumí udržet pozornost dlouho a obzvlášť ti nejmenší nemusí ani vydržet celou hodinu. Nechte je tedy chvíli odpočinout a pak je opět zapojte do aktivit.
Disciplína
Nejsem zrovna typ, co by dětem jakkoliv ulevil, ale netlačím na ně. Když vidím, že jim opravdu něco nejde, tak je nechám a zkusíme daný cvik třeba příště. Věřím, že sport děti vede kromě jiného i k disciplíně. Postupně díky tréninkům zjišťují, že malými krůčky mohou posouvat své hranice. Sami a s chutí. Samozřejmě, že každé dítě má hranice jinde, ale je důležité je chválit i za menší pokroky. Děti samy poznají, že jim něco nejde, ale když je dobře nasměrujeme, tak se budou alespoň snažit.
Kolikrát se mi stalo, že mi přišlo dítě na první trénink a prostě řeklo, že cvičit nebude. A stejně tolikrát (opravdu nekecám) byly tyhle děti později nejvěrnějšími členy skupiny. Prostě chce to dětem dávat šance se předvést. Každé dítě v sobě má kus sportovce, ale jen někdo toho vrcholového.
Pamatujete si někdo na film Metráček? Prostě těžko bude ve 13 letech 50 kilová holčička ladně skákat přes bednu a stejně tak 30 kilový chlapeček s propadlým hrudníčkem nebude dobře vrhat koule. Když se vrátím k Metráčkovi – myslím, že nemá cenu v tomhle ohledu dětem způsobovat jakkákoliv traumata, ale naopak má velký význam je posunout jinam, kde je jim dobře, kde budou mít z pohybu radost. Asi každý měl takového metráčka ve třídě a dovede si představit, jak mu bylo, když učitelka před celou třídou zahlásila něco v lepším případě o nešikovnosti, v horším případě o prdeli.
A právě tady vnímám obrovský problém. Tedy v samotném školství. Děti tělocvik nebaví, hodiny jsou nudné! Nic se nezměnilo od té doby, co jsem chodila do školy já. Víte, chápu, že děti se musí naučit matematiku, češtinu a že tady by měl být určitý standard nastaven. Ale u předmětů jako je tělesná výchova by se měl brát ohled na genetické předpoklady jednotlivých dětí. Musím se přiznat, že i já sportovec tělem i duší, jsem jako malá toužila po uvolnění z tělesné výchovy, protože tělocvik nebyl o pohybu, ale o pitomostech ve stylu: „Paní učitelko, třída 6.A je připravena k hodině tělesné výchovy. Počet žáků 26, 3 chybí a 2 se omlouvají!“ A tohle se má dětem na sportu líbit?
Rozhlédněte se kolem sebe a zjistíte, že spousta lidí znovu začíná sportovat až v dospělosti. Proč? Protože v nich ve škole probudili pocit, že jsou sportovní nemehla a že sport je sprosté slovo. A teprve v dospělosti zjistí, že to může být i zábava. Pěkným příkladem je náš milovaný běh, který z gauče zvedá stále více lidí.
NOVATEK CAMERA
Já sama se snažím k dětem přistupovat individuálně. Občas vidím, že prostě nejsou ve své kůži a tak je nechám. Naopak, když jsou jen rozjívené, tak to samozřejmě slíznou. Pár angličáků je nezabije. Zároveň si myslím, že ani mantinely nejsou na škodu. A to jak ve sportu, tak i ve výchově.
Co se týče zátěže, i tady je nutné brát ohledy. Malým dětem do rukou činky nepatří. Je spíš vhodné rozvíjet jejich motoriku a „posilovat“ s vlastní vahou těla. Je důležité všeobecně rozhýbat jejich těla a připravit je na případnou budoucí specializaci. Osobně stále hledám hranici věku, kdy je vhodné dítěti ze sportu udělat „práci“. Kdy dítě začít připravovat na to, že sport může i bolet a že už by se mohlo orientovat na výsledek.
Dle názorů odborníků nastává ta správná chvíle mezi 10 a 12 lety. A to se dostáváme k tomu, že valná většina dětí se sportem končí kolem 14. roku. Dá se tedy říct, že děti končí se sportem tehdy, kdy už sport přestává být jen hrou a začíná být povinností. Nicméně pojďme se zamyslet, jestli problém ukončení sportovní činnosti není někde jinde. Jestli problém spíš vznikne u samotného dítěte, protože ho sport přestane v tu chvíli bavit, nebo u trenérů, kteří dítě začnou přetěžovat, až dítěti sport zoškliví anebo jestli své ambice neukočírují rodiče.
Ráda bych tady napsala nějaké konkrétní rozuzlení, ale to si sama netroufám. Jen ze své vlastní zkušenosti vím, že děti se dají ke sportu přivést různými způsoby a že láska k němu sice nemusí vzniknout na první dobrou, ale dá se vybudovat. Pohyb je hlavně dětem přirozený, a tak je škoda jim ho v dostatečné míře nedopřát. Hlavní je vybrat něco, co děti bude bavit bez ohledu na naše ambice.
Co si o to myslíte vy?