Po zimních naběhaných kilometrech byla únorová výzva výzvou pro mně samotnou. Najednou jsem musela vystoupit ze své komfortní zóny, ze svého běžeckého stereotypu. Ze začátku to nebylo nijak příjemné, ale ke konci měsíce jsem zjistila, že běhám rychleji tak nějak sama od sebe. Jen stačilo se toho nebát!
Je to pohoda si běžet, nepřemýšlet a poslouchat hudbu, případně zvuky okolí. Je krásný, když běží a tu vidí srnky, veverky a potkává příjemné běžce. A v neposlední řadě se už u takového běhu necítí jako zoufalec, který funí a těžce zdolává metr po metru. Ale pokud se chceme zlepšovat a nebýt poslední ve výsledkových listinách závodů, na které jsme se v lednu přihlásili, je nutné trénink čas od času pozměnit. Udělat něco jinak než ostatní, protože těch, co běhají, už je hodně. Víte, když jsem loni běhala Spartany, přišlo mi, že mám šanci se dostat skoro až na čelo. Letos, kdy v každém větším městě vznikla tréninková skupina, se moje šance snižují, ale i tak mám ambice se umístit co nejlíp. I proto únorová výzva byla taková, jaká byla.
Nepřihlásilo se vás tolik a už jen minimum z přihlášených výzvu dokončilo. Proto nebylo těžké vybrat vítěze. Vítěz poctivě zapisoval naběhané časy a běhal skoro denně. A čas se mu také s ubývajícími únorovými dny zlepšoval. Ráda bych tedy pogratulovala Liboru Krayzelovi ke skvělému výkonu a chtěla bych ho poprosit, jestli by mi do zprávy nebo na email poslal svou adresu, kam mu mohu poslat knihu Běhání:
Gratuluji a doufám, že s námi budeš běhat dál!
