První týden bez pšenice jsem končila vývarovým dnem. Miluju vývar, ale zase ne tolik, abych ho musela mít k snídani, svačině, obědu, svačině a večeři!!! Ale i to jsem v křeči zvládla a tím jsem se přehoupla do týdne č. 2.
Vývarový den byl dost zlomový. Byl to den, kdy jsem se poprvé na celý život bez pšenice chtěla vykašlat. Nejvíc asi večer, kdy se zbytek rodiny rozhodl dát si pizzu. Viděla jsem, jak jí vyndavají z trouby, jak se rozpečený sýr táhne při každém soustu a vůně se linula po celém domě. Prostě žroutské peklo!
Jenže pak přišlo pondělí. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem zase měla plný žaludek a mohla jsem potravu kousat, ale jako mávnutím kouzelného proutku jsem byla opět plná sil a odhodlání. Někdy ve středu jsem si dokonce uvědomila, že mi přešly ty šílený výkyvy nálad. Hurááá!!! V tomhle týdnu jsem najela i na zeleninové freshe, kterými jsem doplňovala energii na dlouhých trénincích. Tyhle šťávy jsou super a moc mi chutnají. Je to i dobrý psychologický efekt, kdy se jimi přesvědčuju, že jsem najezená! Mimo jiné jsem ale zjistila, že můj starý odšťavňovač bych měla vyměnit, protože zbytky jsou víc mokré než bych si představovala. A tak jsem si z Kauflandu přinesla nový. A za skvělou cenu! (Jaká náhoda!) 😀
No, nekupte ho! <3
Co mi tedy druhý týden přinesl a vzal? V tomhle týdnu jsem se sice zbavila svých nálad, ale začaly si se mnou hrát chutě na sladké. Někdy je zaženu lžící tvarohu, jindy hrstkou ořechů. Ale zatím jsem nehřešila. Nejhorší byla asi sobota, kdy jsem připravovala grilování pro kamarády. Kromě masa jsem se pustila do panna cotty, kterou jsem ochucovala podle toho, jak říkala Viktorka. Přísahám, ani prst jsem si neolízla. 🙂
Vydržela jsem, ale bylo to peklo! Kdybych měla sníst o cheat day všechno, na co mám teď chuť, tak prasknu!
Dalším obrovský lákadlem bylo Prossecco. Měla jsem tu pro hosty připravený celý karton a dvě láhve jsem rovnou dala chladit do mrazáku. Já sama si udělala čaj, do sítka nakrájela citron a jahody. Vychladila ho, naházela do něj dostatečné množství ledu a lebedila si, že konečně nepiju vodu. Jestli namítnete, že čaj není pití a je jen močopudný, nezbývá mi, než s vámi souhlasit. Ale v dané chvíli to bylo jediné východisko.
Jinak, co se jídla týče, tak druhý týden byl mnohem pestřejší než ten první. Díky životu bez pšenice totiž poznávám nové chutě a jídla, o kterých jsem před tím neměla tušení. Hrozně mě baví hledat recepty, kochat se pohledem na barevné fotografie těchto pokrmů a ještě víc mě baví zkoušet, které jídlo projde i pšeničnou pusou Marca. On sám určitě není přesvědčen o životě bez pšenice, ale jednotlivá jídla mu nevadí. Hlavně, že mu několikrát týdně nějaké těstoviny přistanou na talíři. (Ještě o tom neví, ale v Tescu jsem objevila rýžové gnocchi, tak si myslím, že další experiment je na řadě.)
Na závěr tedy pár tipů, jak to přežít své chutě a proč jsem to ještě nevzdala:
- Po dvou týdnech jsou viditelné změny na mé postavě. A já prostě chci vidět, co to udělá za měsíc, za dva. Prostě mne žene touha vidět, kam až jsem schopná se dostat vlastní vůlí. A nejlepší na tom je, že většina kamarádů mi v tom podporuje. Nemají hloupé řeči „pro jednou se nic nestane“… Naopak mi drží palce a nenechají sníst, co nemám psané!
- Když mě chytnou chutě, otevírám Instagram a koukám na oblíbené fanpage, ať už fitnessek nebo realných lidí. Je super vědět, že v tom nejsem sama a že stejnými peripetiemi si prošli i jiní a na mně je prostě to jen vydržet. Protože ono to jednou přejde a pak už se nebudu chtít vrátit zpátky.
