Všichni ho znáte a pokud ne, tak jste o něm alespoň slyšeli. Tomáš Zahálka – běžec, který běhá bos a nosí skoro vlastnoručně ušitý kilt. Kluk, kterého potkáte snad na každém závodě, kluk, který se nikdy nepřestává smát a hlavně kluk, který snad mluví víc než běhá!Moje první setkání s Tomášem, které si vybavuji, bylo při letošním běhu na Blaník. Všichni ho znali, všichni se s ním zdravili a i on s nima. Přišel mi strašně fajn a jeho bosé nohy rozhodně budily mou pozornost. Jenže pak přišla naše rozepře v rámci diskuze na fb nad tehdy nově vzniklým závodem NoMen Run. On a parta dalších tam neuvěřitelně tuhle myšlenku čistě dámského závodu hanili a já to nemohla pochopit. Ale mám ráda lidi, se kterými si můžete říct názor, aniž by to poznamenalo vaše další fungování a stejně tak to bylo s Tomášem. V mnoha dalších diskuzích jsme se později naopak shodli a na mnoha dalších závodech v průběhu roku potkali.
Jednou jsme takhle opět diskutovali a mně najednou došlo, že on je přesně člověk, se kterým bych ráda udělala rozhovor. A to jsem ještě netušila, co se mnou tohle vyprávění udělá. Minulé pondělí jsem mu tedy poslala pár otázek s pozvánkou na náš Mattoni FreeRun ve Stromovce, který jsme kvůli počasí ale asi během následujících 2 hodin zrušili. Tomáš už byl ale na cestě do Prahy a já prostě neměla to svědomí nechat ho jet na otočku z Pardubic do Prahy a zpátky. A tak, ač nerada, jsem vstala a vydala se za ním. Čekala jsem, že s místem setkání mě pošle k šípku, ale překvapil mě a my se setkali na Václaváku v Mc Donald´s. Kdo by to do něj byl řekl. Zahálka a hamburgery!!!
Tomáš tam tak seděl, jak jinak než bos, ve svém kiltu a chroustal hranolky. Smál se na celé kolo a já jsem si poprvé, jako později ten den mnohokrát, uvědomila, že jsem ráda, že jsem dorazila. Od chvíle, co mi řekl, že pod kiltem většinou nic nenosí, jsem si dávala velký pozor, abych mu koukala do očí a to i přes ujištění, že oproti Irům má zlepšovák, který minimalizuje faux pas s tím vidět něco, co bych nechtěla! A tak jsme si začali povídat. I přes to, že jsem hovor měla vést já, brzy jsem pochopila, kdo je tady pánem. Kdo přesně určí, že už bylo řečeno všechno a že můžeme přejít k další otázce! Ale bylo to tak skvělé, že mi to ani nevadilo. Já se bavila a doufám, že alespoň trochu tuhle atmosféru dokážu přenést i na vás.
Tome, jak Tě vůbec napadlo běhat bos a jak jsi se k tomu dostal?
Já jsem vlastně zprvu vůbec neběhal. Já chodil bos. Ale jednou mě takhle hecnul kamarád Petr, jestli bych bos neběžel Běchovickou desítku. (Petr Daubner – Tomův kamarád a dle Toma možná nový kandidát na dalšího českého prezidenta.) Že je to stejné jako doběhnout do hospody do Vysočan. No, 5 stanic metrem, to mi tehdy přišla docela dálka, když si vezmu, že tehdy jsem opravdu neuběhl vůbec nic!!! Teda jednou jsem v rámci charitativního běhu na Ladronce uběhl asi 4 kilometry, ale to bylo asi jediný. A když už jsme se takhle hecli, tak jsem si sehnal číslo (startovní) a vyběhnul jsem.
Ale pořád jsi mi neřekl, proč jsi začal vůbec chodit bos? Měl jsi problémy s nohama, s hlavou? 😀
Haha, s hlavou mají spíš problémy někteří „botaři“. Mně teda bolely kyčle nebo kotník. Jsem se kolikrát nemohl nikde ani zout, s bolestí jsem došel tam, kam jsem musel. A pak mě napadlo zkusit to bos. Ze začátku jsem to střídal. Boty, jiný boty, bez bot… Tehdy jsem už chodil ve svém kiltu a vlastně mě paradoxně napadlo, co ty lidi asi řeknou, když půjdu v tom kiltu ještě bos?!? A pak už to bylo tak blbý, že jsem tak zůstal až do dnes..
Tome, co vidíš na bosé chůzi za výhodu, kromě ušetřených peněz za běžeckou obuv?
U mně je hlavní výhoda, že tím hecem se mi podařilo vůbec takhle rozběhat. A řekl bych, že po silnici takhle bos běhám rychlejc. Když jsem to totiž zkusil v botách, tak jsem běžel hrozně pomalu 😀 Jako samozřejmě v terénu by boty mohly bejt hrozná výhoda a dokonce teď o víkendu, jak byla hrozná kosa, tak jsem obul normální trailovou obuv. Ale jinak je prostě nenosím. (ANO, ČTETE DOBŘE! I TOMÁŠ JE VLASTNÍKEM NĚKOLIKA BOT. Lámala jsem z něj jakou značku a má prý historicky jedny Adidasky od Michala Vítů,pak nějaký Nike a pár dalších.) Další výhoda je i to, že na ťapkách je spousta reflexních bodů. Je to tedy zdarma masáž všech orgánů v těle, zejména když se běží po štěrku.
My ženy jsme marnivé a spousta mužů již dnes také, tak by mě zajímalo, jestli Ti není aspoň trochu líto, když vidíš to nepřeberné množství nových bot, nových kolekcí a tu spoustu rozličných barev, že ty Tvoje nohy jsou pořád stejné! Nepřemýšlel jsi někdy nad tím, že by sis je třeba nechal aspoň pomalovat v barvách sponzorů, kdyby se nějací našli?
To si udělal kamarád a měl tam takový pěkný tygří tlapy. Takže to bych si mohl udělat. To by se mi líbilo. Nebo kdybych si namaloval ty tři proužky… To by možná byla větší reklama, než kdybych skutečně běžel v Adidaskách. Jak říkám, u mně to není až tak o výkonu (ale je Tome!), ale aspoň jsem na tom závodě vidět, když občas běžím za Světlo pro svět!
Tak teď trochu zvážníme. Jak moc je složitý začít běhat bos? Jak dlouho jsi si na to zvykal a bolí Tě ještě dneska vůbec něco?
Co Ti mám říct. Jako štěrk mi bolí pořád. Díky tomu volím i trasy. Když běhám sám, tak si trasy snažím vybrat, případně přecházím do rychlejší chůze. (U Toma je rychlejší chůze něco kolem 6 km/hod.) Co se týče času, jak dlouho trvá si na bosoběh zvyknout: já jsem měl obrovskou výhodu, že jsem fakt nejdřív chodil. Ono totiž nejde jen tak zout boty a vyběhnout.
Tím, jak takhle běháš mě napadá otázka: staráš se o ty nohy nějak, nebo jsou ty nohy už tak otupělý, že žádnou péči nepotřebují?
Jako cejtím všechno. Dokonce i každého překvapí, že ta noha vypadá vcelku normálně až na tu špínu. I když dneska jsou docela čistý, jak tady prší. Jinak je mám z Prahy po každé solidně špinavý! Jinak co se péče týče, já si to vždycky trochu odrhnu kartáčem a zastřihnu nehty. Naopak od botařů mám výhodu, že moje nehty vypadají normálně, zatímco jejich jsou dost často černé nebo žádné!
No, a jak to tedy s tím bosoběhem je? Jsou to jen samá ortopedická pozitiva a sociální jistoty?
Tak nebudu tvrdit, že to je jen dobré, to bych zase kecal. Třeba takhle jednou jsem běžel, byl tam takovej kořen a já ho levou nohou nakopnul a naštípnul jsem si malíček. Takže jsem se vyřadil na tři týdny z běhu.
Co zima? Nazuješ občas boty nebo jsi prostě tvrďák a běháš bos za každého počasí?
Ja Ti to asi řeknu takhle. Jako když je někdo z Prahy, tak zamachruje, že bosky se dá chodit celý rok, že jo. Ale jako kdyby třeba vyjel do Špindlu, tak si myslím, že by ho to za chvíli přešlo. Neříkám, že bych to nezkusil, ale boty bych si vzal rozhodně s sebou. Ale třeba, když jsem nedávno běžel bos na Ještěd, tak jsem nohy zahřejval vysokou kadencí. Ono je to jasný, vidina té teplé hospody, kde rozmrznu, mě prostě hnala vpřed. Dokonce mě samotného překvapilo, že jsem rozmrznul už za nějakých 15, 20 minut. To už je taky rozdíl oproti dřívějšku.
O Tobě se ví a koluje dost známá historka, jak Tě kvůli bosým nohoum vyhodili z jednoho pardubického obchoďáku. Ale mě spíš zajímá, jestli pracuješ a jestli chodíš do práce taky bos?
Jasně, že pracuju. Ale dělám počítačovýho programátora, tak nikoho nezajímá, jestli někam přijdu bos. Prostě jsem si vytvořil takový vlastní dresscode. A k tomu obchoďáku. Turistika naboso teď 19.12. budou zase dělat nějakou akci, tak se tam půjdeme zase tak trochu ukázat. (Jo, vyhoďte Tomáše oknem, přileze Vám komínem.) Ale ono těch historek je víc. Další byla v Kolíně, kde mi zase napsali, že je to z legislativních důvodů. Jenže ono, jak se později podle mýho kamaráda právníka z Bosé turistiky ukázalo, vůbec v zákoně není. Tak ať tohle píšou někomu jinýmu! Tohle se mi na tom opravdu nelíbí, ať si ty legislativní kecy nachají. Tohle se mi na tom opravdu nelíbí, napsat z legislativních důvodů a pak nejsou schopni uvést nic konkrétního.
Tome, kromě bosoběhu jsi známý právě tím, že nosíš kilt, což mě trochu znervózňuje. Obzvlášť po tom, když jsi mi řekl, že pod ním chodíš bos. (Ano, řekla jsem bos a myslela jsem na něco úplně jiného!) Jak jsi přišel k němu?
Myslíš na vostro, viď? 😀 K tomu jsem přišel ještě dřív než k bosoběhu. Prostě jsem si tak řekl, že když v létě chodí holky tak lehce oděný, proč bych nemohl i já. Ty kilty vyrábíme společně se ségrou: ona šije a já je doladil k dokonalosti, aby moc často nedocházelo k nějakým nepříjemným situacím. Vymyslel jsem takové sepnutí vrstev knoflíčky, což kromě toho, aby se mi sukně při každém větru nezvedla, funguje dobře i při sezení. Teď se mi sukně zvedne maximálně někde v průvanu na eskalátorech. 😀 A taky je to dobrý z hygienických důvodů… Abych řekl pravdu, oni ty kilty začínají jít i do módy. Miloš Škorpil v nich dokonce běžel asi tři závody, aby si ho pak i reálně koupil.
A pomalu se blížíme do finále. Co bys tedy poradil někomu, kdo se právě rozhodl, že začne běhat bos! Nechci slyšet ty řeči typu, zuj boty a běž, ale reálnou radu.
Já bych to právě nejdřív rozchodil. Ono to ani fyzicky nejde, zout boty a uběhnout maraton. To by ten člověk měl asi brzy dost. Ale každopádně bych běh na boso doporučil. Ale je to stejné, jako když si koupíte nové boty. Taky s nima zítra nevyrazíte na start maratonu. Jak jsem na začátku říkal, že jsem dřív měl problémy s kyčlí a kotníkem, tak to už v podstatě dneska neznám. Ale nemyslete, že zase bolest vůbec neznám. Samozřejmě, že když běhám v zimě v kiltu, tak se objevují bolesti spojené s prochladnutím svalů, což se mi stalo teď na Františkolázeňské 24 hodinovce.
Když už mluvíš o tomhle vytrvaleckém závodě? Kolik jsi kdy nejvíc uběhl bos?
Nejvíc jsem asi uběhl na Jizerským ultra 68 km. Tam jsem ale musel tak trochu „podvádět“ a mít tyhle mý milimetrový ťapky, protože asi 2/3 trati tam je právě ten štěrk.
Poslední dotaz: co plánuješ na příští rok? Budeš běhat stejně jako letos nebo plánuješ nějaké omezení? Jediný závod, na kterém jsem Tě nepotkala je Spartan Race, neplánuješ ho?
No, na Spartan bych si asi musel vzít kraťasy, protože bych si nechtěl zabahnit kilt. Boty bych ještě zvážil. Já sám bych do toho nešel, ale na běžeckých závodech dělám vodiče slabozraké Evě Lesové a ta říkala, že by tam možná šla. Ale je otázka, jestli s ní nepoběží můj kamarád Martin Blažek z ostravské spartanské tréninkové skupiny.
Jinak, co se týče plánů na rok 2016, tak já vlastně ani nevím. Já si vždycky řeknu, že to omezím. Třeba s tou Evou je to tak, že jsem s ní šel pár závodů. Ale tím, jak se jmenuje Lesová, tak byla právě kvůli svému jménu pozvaná na sérii závodů Běhej lesy. A takhle je to se vším. Ono to ve výsledku vyšlo, že jsem v letošním roce běžel průměrně jeden závod za 10 dní. A možná i víc, protože u některých závodů jsem běžel třeba pětku a hned na to desítku!
Příští rok bych ale rád dal míň veřejných závodů, ale víc osobních výzev jako jsem běžel na Lysou horu. Nebo třeba uběhnout sám 100 km. Když se mi to povede, tak to prostě jen tak vyvěsím na facebook, a když ne, tak si prostě někde v klidu umřu a nic se zveřejňovat nebude.
Jinak ještě uvidím, jak to dopadne, ale rád bych si zkusil maraton ve Vídni. Ale uvidím, jestli ty strašný prachy zaplatím (nebo se najde sponzor, který bude rád za mé „boty“ ve firemních barvách -pozn. autora). Tam bych rád. Ale samotný závod stojí dost peněz a to nemluvím o 3 hodinové cestě s ČD, která taky nestojí pár korun. Ale už je tak trochu lámu, tak uvidíme, třeba se jednou k opravdovému jednání dostaneme.
No, maraton v Praze si příští rok dám určitě. Tam se asi budeme společně honit. Právě jak máš tu výzvu, tak mě se ten Tvůj záměr pravidelného tréninku líbí. Ale já mám zase styl, že netrénuju a pak to napálím, tak uvidím, jestli Tě předběhnu. Když si vezmu Běchovickou desítku, tak by odpovídalo času kolem 3 hodin, s ohledem na čas u půlmaratonu jsem už někde na čase 3.10, ale když si vezmu, jakej jsem lempl, tak to bude ten čas 3.30 s odřenejma ušima! (Na základě téhle informace začínám OPRAVDU běhat a Tomovi jsem řekla, že klidně ať běží na čas 3.30, ale vystartuje v poslední skupině, aby jsem ho na cestě nepotkala!) 😀
Víš, já u toho maratonu dělám vždycky stejnou chybu. Poprvé jsem běžel s kámošem Rendou Kujanem na čas 4.15, kdy jsem mu po 8 km utekl. Po druhý jsem běžel právě s výše zmiňovaným Michalem Vítů na 3.45. Na 8. km jsem jeho a dalšího kamaráda hecoval, že je to pomalý tempo. On mně teda schladil, ať počkám na 30.km, že v tuhle chvíli machruje každý. Jenže já mám svou hlavu, a tak jsem jim zase utekl a čekal červený koberec. Ale na 30. km mě opravdu dohnali a na 34. km jsem byl hotovej a tam mi utekli. Takže nakonec to bylo za 3.53. Ale je to tak, že nejdřív nemůžu, ale od 39. km zase můžu. Oni jsou totiž nejdřív ty blbý kostky, ale pak je ta Pařížská a tam už zase rozdávám úsměvy a užívám si to a opticky to vypadá, jako bych to běžel tak na 3 hodiny. 😀 Sice to tedy není nikdy na výkon, ale je zase pravda, že ten maraton dokážu doběhnout s úsměvem. Prostě můj jediný OPRAVDOVÝ plán na příští rok je porazit na maratonu TEBE!!! 😀 😀 😀
Poznámka pod čarou: Své bosé kilometry věnuji Sportovnímu klubu vozíčkářů Praha a přidat se můžete i Vy.