Každý to znáte. Ráno vstanete a už myslíte na to, jak vyběhnete. Jenže přímo úměrně s přibývajícími hodinami, ubývá i naše motivace a naše ranní odhodlání. Hledáme aspoň jednu „pořádnou“ výmluvu, proč nevyběhnout. Jenže jsou mezi námi i lidé, kteří jsou naopak vděční, že mohou vyběhnout i dnes. A mezi tyhle lidi patří má kamarádka Eliška.
Když jsem Elišku poznala letos v květnu v rámci týmového běhu Vltava Run, vůbec by mě nenapadlo, co má za sebou a hlavně, co chce mít ještě před sebou. Až teprve v předvečer závodu, kdy probíhal lehčí teambuilding, jsem jedním uchem zaslechla něco o nemoci a operaci mozku. Nicméně vzhledem k tomu, že Eliška vůbec nemocně nevypadala, jsem to brala jako starou záležitost a dál se o to nezajímala. Jak moc jsem se ohledně jejího stavu mýlila, jsem se dozvěděla až teprve nedávno.
Ale začněme od začátku. Elišce je 38 let a je sportovec tělem i duší . Celý život hrála fotbal a později přidala i vysokohorskou turistiku. Jenže, co čert nechtěl, před dvěma lety jí, díky jejímu kolapsu, doktoři diagnostikovali herpetickou encefalitidu. Vzhledem k závažnosti stavu, ve kterém v tu chvíli byla, došlo k okamžité operaci, kde šance na přežití byla 50 na 50. Elišce byla odstraněna část mozkové hmoty, což zapříčinilo i ztrátu paměti.
Možná si někdy řeknete, že některé věci je lepší si nepamatovat, ale když mi Eliška vyprávěla, že po operaci nepoznávala spoluhráčky, se kterými strávila podstatnou část života, bylo mi opravdu ouzko. Hrozně mi bylo a vlastně ještě pořád je, když mi řekla, že se s naší společnou kamarádkou Radkou, zná ASI hodně let. Ale zrovna „vzpomenout si na vzpomínky“ byl jeden z motorů, co jí hnal k tomu, aby se vzchopila.
Nicméně po operaci se Eliška k překvapení všech, včetně lékařů, probudila velice brzy. To značilo, že se s následky popere líp než kdokoliv jiný. Za 3 dny už vstávala z lůžka a vůbec nechápala, proč by měla i nadále ležet. Vždyť jí bylo přeci fajn. Dokonce chtěla chodit tak moc, že ji museli k lůžku připoutat.
Eliška se uzdravovala docela rychle, ale samozřejmě k fotbalu se už vrátit nesměla. Nicméně sport jako takový jí nikdo nezakázal. A tak právě s Radkou, která jí byla obrovskou oporou, hledaly nějakou alternativu. Tou se stal právě běh, i když doktoři samozřejmě kroutili hlavou.
Radka mi jednou vyprávěla, že obě doma běhaly na pásech a říkaly tomu, že společně běhají.
Jenže Eliška zvyklá celý život sportovat a soupeřit nechtěla „jen běhat“. Chtěla pro něco žít. A jak sama říká, když už nemá vzpomínky na dobu před operací, chce mít aspoň zážitky z doby „po“. Tak se jednoho dne s Radkou dohodly, že sestaví tým a poběží závod Vltava Run. Ze začátku to asi vypadalo jako nesmysl, i vzhledem k Eliščinu zdravotnímu stavu, ale když běháte doslova o život, tak přestáváte koukat nalevo i napravo a na nějaké výmluvy nezbývá čas.
Eliška začala běhat nejdřív kratší závody, pak delší a pak prostě začala běhat rychleji. A tak jsme se v květnu poznaly – 2 roky po její operaci. Již několikrát jsem o tom závodě psala, jak moc je náročný pro zdravého člověka, natož pro někoho s takovou zdravotní historií. Ale ona to zvládla. A co víc, za 3 měsíce běžela podobný závod znovu.
Nicméně nic není tak růžové a Eliška se teď srovnává s komplikacemi, které ji nastaly v září, po dvou letech relativně spokojeného života.
Ale ani to jí nebrzdí. Její plány jsou stále smělé a o běhu říká: „Je pro mně naprosto nesrovnatelný pocit, když jsem vybíhala před nemocí a po ní. Dnes si běh víc užívám, běhám pro radost a jsem vděčná, když doběhnu domů celá a hlavně v pořádku. Není to klišé, když napíšu, že si dnes vážím všeho mnohem víc a jsem vděčná za každý nový zážitek, který si pamatuju. Fotky, které mám, jsou totiž to jediné, co mi z mé minulosti zbylo. A kam směřuji nyní? Mým cílem je dostat se znovu do formy, abych se příští rok mohla se svým týmem opět vrátit na start Vltava Runu, a abych se někdy mohla podívat na Mont Blanc, jehož vrchol mi o pár metrů utekl.
A vám všem přeji, ať vám běhání dělá radost stejně, jako mě žene kupředu a všem vzkazuji, že výmluvy jsou pouze jen ve vaší hlavě!“
Tým v čele s Eliškou po dokončení závodu v Praze |
Za mně bych chtěla pouze dodat, že Eliška je pro mě obrovský bojovník a vzor toho, že když se chce, všechno jde. Nechci vám tady říkat, že nemáte právo na to být líní, nebo si prostě užít v klidu odpočinku, jen jsem chtěla, abyste se zamysleli sami nad sebou, až budete lidem kolem sebe zase tvrdit: „ONO TO NEJDE!“