Než začnu psát, co všechno bylo na sobotní Run Tour v Prazce na Ladronce skvělé, musím napsat úplně něco jiného. Musím totiž poděkovat Marcovi s Viktorkou, jak tentokrát na mě všude trpělivě čekali a vůbec neremcali. Alespoň ne přede menou. Čekali, než jsem se vykecala s půlkou startovního pole, než jsem doběhla a než jsem natočila všechny insta-stories pro RunTour, i pro mně. Vážím si toho a vím, že to dělají jen kvůli mně a chci, aby věděli, že to nepřehlížím.
Samotný den na Ladronce byl naprosto skvělý. Za rok, co Run Tour běhám, jsem zde našla spoustu přátel, které na startu pravidelně potkávám a postupně se přidávají i další. Nebudu lhát, že, není super, nestát v koridoru sama, ale naopak s někým, s kým si před startem popřejete štěstí a společně zmírníte nervozitu. (Promiň, Edo. To, že bych Ti na startu měla popřát mi tentokrát došlo asi 300m za startem.) 😀
Další velkou zkušeností z letošní série RunTour byla spolupráce s nadací Leontinka. Musím říct, že to, co připravily holky z nadace jako poděkování vám srdcařům v sobotu na Ladronce, mě dojalo. Fotografická stěna s Markem Moflárem (zrakově postiženým běžcem), který byl spolu se mnou součástí kampaně LVPS2017, byla fantastická, občerstvení, které pro vás ve společně se společností Lidl připravili, nad očekávání. A kdo viděl tištěné certifikáty srdcařů, tak musel opravdu sundat klobouk.
Ale k samotnému závodu. Po minulém týdnu v Běchovicích, kde jsem si dala osobáček na mírně kopcovitém terénu, jsem věděla, že tady by mohl padnout další a s tím jsem do toho i šla. Jenže, ať se to zdá nebo ne, tak všechny ty otáčky i velmi mírná stoupání na Ladronce, můžou být zrádné. Zvlášť když asi hodinu před startem zjistíte, že jste nechali doma boty. Ups. Jaká začátečnická chyba. Naštěstí mě zachránili u Salmingu a na samotný závod mi půjčili boty, ve kterých normálně běhám. Díky, díky…
Start byl ve 13. hodin. Já tyhle obědový starty nemám moc ráda, protože pořád řeším, co a kdy budu jíst. Start jsem stihla jen tak tak, protože jsem samozřejmě nemohla chybět ani na křtu nového vydání knížky Evy Fryšarové a Edy Kožušníka „Prostě běž!“ Takže jsem na start běžela totálně nezahřátá a nerozcvičená. Naštěstí i Eda, který asi 5 minut před tím všechny do mikrofónu upozorňoval na nutnost se před během dobře rozcvičovat, na tom nebyl o nic líp.
Stejně jako v Běchovicích, stoupla jsem si do prvního koridoru, abych byla mezi rychlejšími běžci, kteří mě můžou táhnout a neztrácela drahocenné sekundy. Se startovním výstřelem jsem vyběhla jako o život. Začátek byl zase někde kolem tempa 4:11, což je tempo, ve kterém celý závod zatím neuběhnu. Ale řekla jsem si, že prostě pojedu opět pocitově a postupně případně zbrzdím. Plíce to dávaly,tak jsem se nemusela bát brzského konce.
Někde kolem 2. kilometru mi došlo, že jsem kromě bot, doma nechala ještě hrudní pás. Bože, co mě ještě čeká! Ale hlava jako by si toho nevšímala a běžela stále dál. Stejně jako moje nohy. Já to totiž v hlavě měla srovnané Šla jsem si pro osobák, aniž bych si jedinkrát připustila, že by nepadl. Byla jen otázka, o kolik ten z minulého týdne pokořím.
Když jsem tohle minulý týden po závodu v Běchovicích řekla Petru Špánitzovi (zdravím, Petře) 😀 z Go Create Performance (šéfík nás ambasadorů), trochu skepticky mě usadil, ať zase neblbnu a sklidním se. Ale víte, jak to je? Když člověk zná své tělo, nepochybuje. A i tyhle slova byly dost velkou motivací k tomu, abych ze sebe na trati vydala maximum. A tak jsem šlapala první kolo jak parní lokomotiva a ve druhém si už jen hlídala čas. Nebudu tvrdit, že to nebolelo (ale to ta Petrova poznámka taky 😀 ) a taky netvrdím, že jsem se celou dobu pěkně usmívala na lidi kolem. To zase ne. Ale moje nohy vedlo moje srdce a moje přesvědčení. Cílovou pásku jsem tedy proťala v oficiálním čase 45:47 (moje hodinky mi na desítku ukázali ještě o 3 sekundy rychlejší čas). Což je skoro o 40 sekund míň než minulou sobotu v Běchovicích. 😀
Ve finiši už na mě čekal Marco s Viky a když jsem ji řekla, že mám osobák, tak mi Marco říká své klasické: „Aha, já myslel, že běžíš nějak pomalu!“ 😀 Prostě jeho styl. Ale bylo vidět, že je na mě pyšnej a že díky těmhle dvoum osobákům mám zase na pár závodů (a hlavně tréninků) zelenou.
Jak už jsem v nadpisu psala, hattrick nechystám. Příští týden mě čeká půlmaraton v Hradci, což měl být můj poslední velký závod sezóny. Jenže když mi to teď tak krásně běhá, tak třeba jim to ještě doma dokážu dobře politicky vysvětlit a pár závodů ještě odběhnu. 😀 Ale zpátky k Hradci: neříkám, že jsem už nekoukala na tempo, které bych musela mít, a že by se mi osobáček na půlmaratonské trati ke konci sezóny nelíbil. Určitě to není nereálné. Ale nejsem si zcela jistá, že na něj mám 100% natrénováno. Ale uvidíme. Přeci jen časy z RUN Praha Plzeň ukazují, že dokážu máknout. Tak se nechám překvapit a případně si své půlmaratonské ambice nechám na příští rok.
Run Tour v číslech: když jsem si porovnávala své výsledky na 5ku i na 10ku s ostatními, zjistila jsem, že v pětce, kdybych trochu potrénovala, bych se mohla dostat snad i na bednu. Ale jak jsem někde psala, já úplně na ty kratší tratě nejsem, neumím je rozběhnout a dřív než se stačím zahřát, jsem v cíli. Ale ta bedna je lákavá 😀 Na desítce oproti loňsku zlepšení o 16 minut! A tak jsem nakonec mezi ženami skončila 13. z 373. a 175. z 985 závodníků vůbec. Za mě nic, za co bych se musela stydět. Naopak mám radost a těším se, jak to bude pokračovat dál.
Musím říct, že všechny závody v září pro mě byly obrovskou motivací k dalším tréninkům. Mám dost síly a věřím, že se můžu ještě o kus posunout. Po závodě jsem o tom mluvila právě i s Markem Moflarem a oba víme, že to bude bolet, ale že mé cíle na příští rok nejsou vůbec nereálné. Pokud byste si chtěli přečíst, kde se stal ten zlom a v čem tkví moje tajemství tohoto zlepšení, najeďte si na blog už ve středu. Píšu o tom relativně bez zábran.
Každopádně, jestli zvažujete běžet pražskou RunTour příští rok, určitě do toho jdětě. Je to skvělé místo, kde potkáte spoustu známých. Víc než jakémkoliv jiném závodě. A pokud jste dosud moc lidí neznali, tak určitě potkáte a poznáte. To vám garantuju. A pro mě tahle pražská Run Tour byla právě o kamarádech. Jeden střídal druhého a omlouvám se každému, s kým jsem nestihla prohodit víc než jen pár slov. Také mně osobně udělalo nesmírnou radost, vidět své bývalé dětské svěřence v cíli. S medailí na krku a úsměvem na rtech. A o tomhle všem je celá Run Tour. O přátelství, o emocích a o pozitivní energii. Tak zase v Pardubících.