Cukrovkářem ze dne na den

Když jsem před dvěma lety psala rozhovor s Evou Jablonskou o tom, jaké je to běhat s cukrovkou, ani ve snu by mě nenapadlo, že se to jednou bude týkat i mé rodiny. Při tom, kdybych si tento rozhovor pamatovala detailněji, mohla jsem diagnósu tušit mnohem dřív. Ale jak v něm sama Evička říká, i přes vystudovanou biochemii, je cukrovka to poslední, co vás napadne, když se tahle nemoc začne projevovat.

Je to už tři měsíce od data, kdy Viktorce tuhle mrchu diagnostikovali a od vás chodí čas od času dotazy, jak to zvládáme. A abych nemusela všem sáhodlouze vypisovat detaily, můžete si tu takové shrnutí přečíst.

Viktorka byla normálně zdravé dítě. Možná bych řekla až moc. Narozdíl od kamarádek jsem neznala vleklé chřipky nebo jiné nemoci. Spíš takové pod/zimní kašlíčky. A jelikož v rodině cukrovku nemáme, tak nás opravdu ani nenapadlo, že se na nás pomalu blíží pohroma. A bohužel tím tentokrát nemyslím pubertu.

Začlo to opravdu velmi nevinně. Viky přijela na přelomu července a srpna ze soustředění celá pohublá (později jsme zjistili, že to bylo celých 6 kg), což jsme přikládali tomu, že jí moc nechutnalo a hlavně zvýšené tělesné námaze. Zároveň začala dost pít. Vodu. I nad tím jsem ale mávla rukou a říkala si, jaká youtuberka to zase kde radila. Ale pořád to bylo lepší, než kdyby jí někdo radil pít alkhohol.

Jak se začala blížit škola, Viky si začala čím dál tím víc stěžovat na slabost a únavu. Marco vyhrožoval, že jestli má anorexii, že uvidí. 🙂 Někteří členové rodiny a kamarádi to přikládali strachu ze školy, který já jsem naprosto odmítala. Viky nikdy nebyla ten typ, co by se školy bál a neměla k tomu nikdy jediný důvod.

A tak si prvního září vydala do školy. Poprvé sama autobusem a tím se měla i vrátit. Jenže přišel telefon, jestli bych pro ní nepřijela, že jí zase není dobře. Já jako správná “spartanská matka” jsem pro ní jela, ale s výhružkou, že když tedy není schopná jezdit sama, že jedeme k doktorce. Možná mě mělo varovat, že neodmítla, možná jsem měla prostě šestý smysl, protože kvůli podobným věcem s ní k doktorce nejezdím. Paní doktorka jí poslala na krev a obě jsme se ujišťovaly v tom, že to bude nedostatek železa či nedostatek jiných základních živin související s aktivním životním stylem.

I přes návrh paní doktorky, abych Viky po krvi nechala doma, jsem řekla, že krev nic není, že školu zvládne. No, nezvládla. Sekla s sebou ještě v Lidlu, než ji Marco stihl do školy vůbec odvézt. Jenže i tak jsme měli počkat na výsledky krve na druhý den. Když se mi v 8 ráno následujícího dne rozdrnčel telefon, věděla jsem, že je zle a přišel šok! Okamžitý odvoz do nemocnice na příjem. Na 90% cukrovka!

Když vám tohle řeknou jako člověku, který nikdy cukrovku neměl, napadá vás, i přes tu hrůzu, že se to dá léčit. Bohužel na diabetes 1. typu v tuto chvíli žádná léčba není. Ale po těch 3 měsících mohu v klidu napsat, že i když si to v první chvíli nedokážete představit, dá se s tím v klidu žít. Hlavně nepropadat panice.

Když Viky ležela první den v nemocnici na kapačkách, bylo nám všem zle. Ptali jsme se sami sebe, proč my. Co jsme mohli udělat jinak, nebo co jsme udělali špatně. Odpověď už dneska známe! Nemohli jsme udělat vůbec nic. Cukrovka 1. typu je autoimunní onemocnění, které neovlivníte žádnou stravou, žádnými restrikcemi, ničím. Není to dvojka, za kterou si většina lidí může sama nebo ji prostě dostanete s přibývajícím věkem. A tak po jediných slzičkách, které jsme společně s Viky uronily, jsem si řekla, že kvůli ní bychom měli být silní. Že  buď se můžeme začít hroutit, nebo se s tím popereme. Samozřejmě jsme zvolili variantu číslo dvě a spolu s tímto rozhodnutím jsem začala zjišťovat, co můžu pro Viky udělat, aby se jí žilo co nejlépe.

Díky kamarádce nás ještě ke konci týdne přijmuli do Motola, kde je speciální dětské diabetologické oddělení. S tímto přesunem se mi neuvěřitelně ulevilo. Nemohu říct, že by se o nás v Kladně špatně starali, nebo nám jakkoliv ubližovali, ale zde bylo naprosto evidentní, že s cukrovkou se setkávají denně a mají obrovské zkušenosti. A tak začal náš společný týdenní “teambuilding”, na kterém jsme se měly naučit fungovat – píchat inzulin, počítat jednotky sacharidů, měřit glykémii, vybrat senzor. Málo toho nebylo a domů jsme odcházeli s tím, že v nejhorších případech můžeme zavolat, ale všichni jsme věřili, že to zvládneme.

Viky zase měla krásnou barvu, přibrala skoro na původní váhu a začala prudit. Což je u dětí vždy dobré znamení. 😉 Během pár dní nastoupila do školy a do týdne byla zpátky na atletickém tréninku. Sice pod naším dozorem, ale vracela se do normálního života.

S tím návratem ale přišly mé slabé chvíle. Po tom, co jsem se před Viky držela a myslela, že slzy už nepřijdou, že to zvládám, to najednou na mě celé dopadlo a já, když byla Viky ve škole, dva dny bulela a valila to na Marca. Naštěstí stejně tak jako to přišlo, tak to celé odešlo. Když se na to tak zpětně kouknu, tak nejsilnější z nás byla sama Viky, která ty slzičky pustila opravdu jen v té nemocnici.

Jak ubíhaly dny, zvykali jsme si všichni. Viky začala neuvěřitelně fungovat. Do té doby jsem ji měla za takovou držtičku, co je nesamostatná, ale najednou přede mnou stála 13 letá slečna, která si večer co večer přijde udělat jídlo na celý další den, o píchání inzulínu ani nemluvím. Sama za sebe tedy říkám, že o Viktorčině cukrovce ani nevím.

Takže co se u nás změnilo? 

Víceméně nic. Dnes už se cukrovka 1. typu neléčí dietou. Naopak se preferuje to, aby člověk jedl co nejpestřeji. Na to nejpestřeji trošku narážíme, protože když Viky zjistila, že ke svačině může různé Kinder Milch Schnitte a jiné Kinder “něco”, tak jí těžko vysvětlíte, ať sní třeba půlku jablka. Jinak musí jíst dost sacharidů, které bych já osobně částečně raději nahradila bílkovinami, ale vysvětlujte puberťákovi, že maso do zdraveého jídelníčku patří a že místo sacharidů jí dostatečně a na dýl zasytí právě bílkoviny nebo i tuky.

Co se sportu týče, tak tam se nezměnilo vůbec nic. Naopak se sport doporučuje. V prvních dnech měla Viky sníženou zátěž, ale i díky její trenérce Hance Větrovcové se brzy zařadila zpátky do normálu. Hanka nám od začátku dodávala strašného optimismu a předávala kontakty na ostatní vrcholově sportující děti, respektive na jejich rodiče, abych viděla, že s diagnostikovanou cukrovkou sport nekončí.

Jediné, co nám trošku zkomplikovalo situaci, byl výběr sensoru, který hlídá celou noc a celý den hladinu cukru v krvi. Stabilní hladina cukru je pro diabetika důležitá z hlediska dlouhodobého zdraví. Lidé, kteří na to kašlou můžou díky hypoglykémii (nízké hladině cukru) dojít až ke kolapsu a při dlouhodobé hyperglykémii (tedy vysoké hladině cukru) může dojít k oslepnutí nebo i amputaci končetin.

Aby si tedy diabetici nemuseli několikrát denně měřit hladinu cukru přes glukometr (pícháním jehličky do prstu), existují tyhle sensory. My si vybrali FreeStyle Libre, který pohužel ale neměl českou verzi aplikace, která by automaticky hlídala správnou hladinu cukru a přenášela to do telefonu jak Viktorce, tak i nám. A tak jsme po první aplikaci Libre přešli na sensor Dexcom G5, který nám ale absolutně nevyhovoval. Neustále neměřil, nebo hodnoty neodpovídaly měření přes kapku krve, která je mnohem přesnější. Čekat na leden, kdy má být na trhu Dexcom G6 se nám nechtělo,  a tak v současné chvíli čekáme na původní sensor, ke kterému se budeme snažit získat i vysílač, který by nám právě s kontinuálním měřením měl pomoci.

Existuje i pumpa, která dodává inzulín víc automaticky. O té ale zatím Viky nechce slyšet. A vzhledem k tomu, že s Viky není, co se píchání inzulínu týče, žádný problém, ani ji do toho nenutíme. Necháváme ji rozhodnout samotnou.

Po třech měsících s cukrovkou máme za sebou i skoro 14 denní dovolenou v Itálii a všechno bez problémů. Pomalu zjišťujeme, na které potraviny jak hladina cukru funguje a jak se mění Viktorčino chování v závislosti na hladině cukru v krvi. Obě sledujeme na Instagramu profily cukrovkářů, abychom viděly, jak se s tím perou jiná dospívající děvčata a že to jde.

Nebudu vám tady tvrdit, že život s cukrovkou je zcela normální. Není. Ale věřím, že s rozumným přísptupem se to dá zvládnout. V tuhle chvíli možná líp než plížící se puberta.


Poznámka pod čarou: Když vám někdo řekne, že mu byla diagnostikována cukrovka, nemusíte krabatit čelo a nasadit smutný výraz. Tedy pokud mu to neřekli právě před 5 minutama. S cukrovkou se dá normálně žít a normální člověk se brzy přizpůsobí. Vzpomeňte si na tenhle článek, ve kterém jsem vám chtěla hlavně ukázat, že je to sice komplikace, ale se správným přístupem se to dá velmi dobře zvládnout.

Categories:

NA TALÍŘI, VÝŽIVA, ZDRAVÍ

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *