…aneb, co mi dneska udělalo radost.
Nejdřív bych měla ale začít tam, kde to začalo. A to v sobotu po závodě Spartan Race v Kutné Hoře, o kterém jsem psala zde.
Na nádraží se nám stala taková věc, kterou nebudu úplně moc rozpitvávat. Prostě vylezeme z auta, Evča si bere věci z kufru a já si všimnu, že je bosa. Tak jsem se jen tak zeptala, kde má boty? Jasně, takovej Tomáš Zahálka by si řekl, konečně někdo, kdo si nemusí zavazovat tkaničky. No, já nevím… Boty, co měla na závodě byly mokré a jiné neměla. Chtělo by se napsat, to známe všichni. Ale ono to tak není.
Tak jsme se rozloučili, já nasedla zpátky k rodině do auta a do neděle se mnou nebyla řeč. Koukla jsem na svůj běžecký botník a bylo mi ouzko. Takže v neděli večer jsem zahájila akci „boty pro Evu“ a zkusila jednou využít svůj IG k něčemu pořádnému. Vložila jsem do stories prosbu, jestli by se mezi mými sledujícími nenašel klient, který by Evče jedny boty prostě dal… Ozvalo se mi několik jednotlivců, ze 100% žen, které chtěly darovat buď své testovací kousky, nebo navrhovaly, že se složíme. Byly to varianty brod, ale stále varianty. Nicméně já čekala, jestli nepřijde někdo s tou krabicí. A on přišel.
Hned ráno se mi ozvali ze Sportisima, ať jim napíšu velikost bot a velikost oblečení. No, co vám budu povídat. Normálně růžová knihovna a doják. A to jsem ale ještě neměla ponětí, jak bude reagovat Evča. Nejradši bych jí to hned vyzvonila, ale přeci jen jsem chtěla tu reakci vidět naživo.
Takže dneska jsem jela na schůzku do Prahy a domluvila se s Evčou, že jí přijedu vrátit vodičské triko, které u mě nechala. Kamufláž, jasně. Když jsem jí předávala tašku s věcma, nevěřila a já vám nedokážu popsat, jakou měla radost. Hrozně mě to dojímalo, a vlastně dojímá ještě teď! Její radost nad Spartanským trikem a mikinou, byla neskutečná a u bot se opravdu ještě ptala, jestli si je může opravdu nechat. Řeknu vám, tohle jsou nejkrásnější momenty, které s blogem zažívám. Nekecám, mám radost, když něco dostanu sama, ale tohle je milionkrát víc. Takovou radost prostě nikdo nemůže mít.
A teď vám k tomu řeknu ještě jeden pidi příběh, proč jsem se rozhodla Evině takhle pomoct. Když jsme dávali s OCRA CZ dohromady projekt „Vidina trifekty„, tedy projekt, jak splnit Evče sen o spartanské trifectě, původně jsme chtěli vybírat peníze na její sportovní aktivity. Jenže než k tomu došlo, tak mě Eva poprosila, jestli by lidé nemohli přispět na někoho jiného. Na její 13 letou a samozřejmě zrakově hendikepovanou kamarádku Ivu. Ve spojitosti s výše uvedeným jsem nad vším začala přemýšlet, za čím se my ostatní ženeme a kolik z nás by se takové příležitosti vzdalo. Proto bych chtěla všechny mé čtenáře poprosit, jestli by se kvůli Evče, nemohli podívat na příběh Ivanky a třeba jí aspoň poslat 120,- Kč na hodinu na horolezecké stěně. Myslím, že Ivance uděláte podobnou radost, jako jsem dneska udělala já Evče a vy z toho budete mít tak silnej zážitek jako já.
Závěrem bych chtěla tedy moc poděkovat Sportisimu, že jsem mohla Evče udělat tak obrovskou radost a sobě tím udělat naprosto úžasnej den. A děkuju vám všem, kteří pomáháte kdekoliv.
„Nebul, Evino! Já taky nebrečím!“