Nezdá se to, ale letos v září jsme s Martinem (spolutrenér a spoluzakladatel) začali třetí sezónu trénování dětí. Říkáme si OCRA KIDS a kdyby nám někdo na začátku tvrdil, že to spolu vydržíme tak dlouho, myslím, že bychom tomu ani jeden z nás nevěřil. Nevím jak Martin, ale já jsem si z toho udělala velkou srdcovku.
Když jsme v září 2014 zakládali skupinu, ani jeden z nás netušil, co obnáší trénink dětí. Měli jsme zkušenosti s dospělýma, ale děti?
Na první neveřejný trénink jsme pozvali děti našich kamarádů a myslím, že tehdy to vypadalo jako výcvikový tábor URNA. Byla to sranda. Děti udělaly mraky kotrmelců, výskoků, angličáků a všeho možného. I přes to, že je to bavilo, tak než se o naší aktivitě dozvědělo dostatek dětí, všechno jsme dotovali ze svého. Pronájem tělocvičny, banány, které do dneška dáváme dětem po tréninku místo sladkostí a případné kurzy včetně kurzu první pomoci.
Postupem času jsme získali silné jádro, které čas od času přivedlo svého kamaráda nebo kamarádku, které už pak nebylo těžké udržet. A tak jsme se postupně rozrůstali. Najednou jsme měli kolem sebe děti, které chtěli s námi dřít, jezdit na závody a patřit mezi nás. A vy tam pak jen tak stojíte a pozorujete, jak ten malej kluk, kterej se na první hodině nehnul od maminky a nechal si utírat slzy, přijde po měsíci na trénink a po mamince ani neštěkne. Vidíte, jak holčička, která byla dle babičky neprůbojná, je pěkný číslo a cvičí, jako by jí nikdy nikdo neřekl, že není sportovně nadaná. Prostě trénování dětí přináší do mého života krásné věci.
Za uplynulé dva roky jsme se potkali se spoustou charakterů a s většinou jsme si dokázali poradit, i když někdy to bylo vážně těžké. 😀 Víc než kdy jindy si na trénincích uvědomuji, že děti jsou odrazem svých rodičů. A ano, vidím i sebe! Máme tam velmi extrovertní děti, ale i ty zakřiknuté. Ty druhé je důležité zapojit a dát jim trochu sebedůvěry. Oni to hrozně ocení a časem se otevřou jako kukla motýla. Občas se dočkáme i pěkných klukovin, kterým se opravdu ráda směju, i když to dělám tak, aby mě neviděli. Ale samozřejmě občas přijdou chvíle, kdy se ze „starších kamarádů“ musí stát autority. Naštěstí je to málokdy a děti samy rychle pochopí, kdy přestává sranda.
Hodně mi na tom všem baví vidět ty osobnosti růst. Je hodně dětí, které nás provázejí již od začátku a to jsou samozřejmě „miláčkové“. Tyhle děti často používám jako vzor nebo oporu v různých situacích. Jelikož máme na tréninku hodně rozdílné věkové skupiny (5-12 let), je nutné děti učit, aby k sobě měly navzájem respekt. A je jedno, jestli je to ten malej piňda, nebo ten ostřílenej páťák. Prostě vzájemný respekt musí mít. V každém případě se musím smát, když vidím, jak se z malých kluků a holčiček stávají puberťáci. Je nádherný pozorovat, jak i ty nejmenší holčičky loupají očima po Martinovi a kluci mi na venkovních trénincích trhají kytky. No, nestojí tohle za všechny prachy?
Já osobně v tomhle vidím své poslání a bohužel si k dětem dělám větší vztah než bych asi měla. Jsem hodně vnímavá a dokážu vycítit, když s dítětem není něco v pořádku. Pak jsem ochotná jít i za rodičem. Hodně si všímám, jaké jsou děti povahově a přemýšlím nad jejich osudy. Právě jeden z nich mě přiměl napsat tenhle článek. Díky jednomu z těch dětí jsem si začala říkat, jestli mi je osud neposílá do cesty schválně, abych si uvědomila, že není všechno zlato, co se třpytí a abych si vážila toho, co máme my doma.
Víte, jak říká Martin: prací s dětma si na nový auto nevyděláte, ale mě je to asi tak nějak jedno. Nedávno jsem slyšela takovou krásnou větu, že charitou si člověk čistí karmu a já věřím, že to platí i pro práci s dětma. Okamžiků, kdy mě hřálo na srdci a oči dojetím plakaly, jsem za tu dobu už taky pár zažila a pokud mi bude přáno, ještě určitě zažiju!
O autorce