Když jsem dostala možnost zúčastnit se závodu NoMen Run a vybrat si vlastní tým, okamžitě jsem věděla, po kom sáhnu. První a jasnou volbou byly spoluběžkyně z týmu Jinej Gang, pod kterým běháme Vltava Run. A neméně jsem se rozmýšlela, když se mi tehdy ještě trochu s ostychem zeptala Nikča Bartáková, jestli by mohla běžet s náma! Jasně, že mohla!Všechno bylo krásně naplánovaný, jen mi do toho vlezl rodinný výlet do Anglie. Páteční půlnoční návrat nedával zrovna možnost odpočinku před závodem, ale cca 24 km, které mě ve dvou úsecích čekalo, nebylo nic, čeho bych se bála. Nicméně když mi ve 4.30 v sobotu ráno zazvonil budík, štěstím jsem neskákala a na první zazvonění vylezla z postele jen proto, protože jsem věděla, že půlhodina bude na všechnu přípravu včetně snídaně, tak akorát. Chtělo se mi zůstat doma, a jak se ukázalo později v autě, nebyla jsem sama, kdo chtěl téhle výzvě dát vale.
Předstartovní! Jeden tým – jedna myšlenka! Ve zdraví doběhnout 88 km!
V 5.45 jsem ale i tak nabrala Nikču a Elišku, a po 6 hodině i Ivet. Nikča měla za sebou pár hodin spánku, Ivet asi 14 dní pracovního maratonu a obrovského stresu. Jediná Eliška si na nic nestěžovala. Jak jinak! Asi těžko zažijete takovou atmosféru, pokud nejedete na podobný závod a asi těžko dovedete pochopit heslo: všichni za jednoho, jeden za všechny, pokud nestojíte na startu závodu, kdy musíte spoléhat na výkon ostatních, a zároveň i na Vašem výkonu jsou závislé ostatní členky. A tak jsme v 9.15 na startu zamávaly i naší Elišce, která před sebou měla cca 10 kilometrovou trasu. Ano, nebudu říkat, že jsem o Elišku díky nedávno prodělané operaci neměla strach, ale moje víra v ní a její odhodlání mi nedovolilo pochybovat o jejím výkonu.
První předávka proběhla v klidu. Na trať šla Nikča, která poprvé v životě čuchla k celému balení podpůrného gelu. No, na následky jsme dlouho nemusely čekat. Podotýkám, že tuhle pasáž píšu s naprostým vědomím Nikči a jejím 100% souhlasem. Po Nikče jsem šla na trať já! Prvních 6 kilometrů jsem si nadávala, proč tohle ve svým věku dělám a jestli to mám zapotřebí. Nohy ne a ne se rozběhnout. Jedna holčina mě dokonce předběhla a já propadala zoufalství. Jenže pak zase přišel na řadu můj instinkt běžce. Několik desítek metrů přede mnou se mihla postava běžkyně ve svítivě žluté čepici. Přišel můj čas. Přibližně 6 km do konce bylo dost prostoru na to, tuhle holčinu dostat!!! Moje tempo šlo pomalu nahoru, dech se zklidňoval a byl stále pravidelnější. Postava byla čím dál tím blíž a já si najednou uvědomila, že doháním Terezu Gecovou. Jedinou závodnici, která si NoMen Run mazala na chleba zcela sama! Neříkám, že jsem si neuvědomovala, kolik toho Tereza již uběhla a zároveň kolik toho má ještě před sebou, ale moje radost by se i tak dala rozdávat. Nicméně můj obdiv a hlavně respekt k ní je zcela na jiné úrovni. Proto když jsem Terezu míjela, nezapomněla jsem jí to sdělit. Dostalo se mi rady, že jediná cesta k takovým výkonům je přes vytrvalost a sprinty. Sakra! Prostě zkratky na vrchol vážně nevedou!
Předávka s Ivet. Věřte mi, není delších 200m než těch posledních 200m do cíle!
Po mně šla Ivet, která sice pořád tvrdila něco o tom, že je unavená, a že poslední dobou neběhala, ale zcela oprávněně jsem jí nevěřila. A pak to najednou šlo ráz na ráz. Na řadu šla opět Eliška. Jediná z nás si z mého pohledu celý závod neuvěřitelně užila. A pak znovu Nikča. Ta od prvního úseku zažívala střevní muka! My se jí sice smály, ale asi víc díky jejímu smyslu pro humor, kterým to všechno komentovala. Nicméně když se po 1,5 hodině z trati nevracela, začaly jsme se trochu bát. Kuloárem šly hlášky, že nějací turisti strhali značení a několik soupeřek se díky tomu ztratilo. Jednu takovou ztracenou duši jsme měly možnost při přesunu potkat. I přes to, že šlo o soupeřku, bylo nám jí strašně líto. Každý uběhnutý kilometr navíc je totiž v podobných závodech strašně vysilující a psychicky to vůbec nepřidá, ba naopak. I z toho důvodu jsme měly strach, jestli podobná skutečnost nepotkala i Nikču. Nikča se scie neztratila, jen si vědomě odběhla do lesa 🙂
Nikča se tváří jako že nic, ale uvnitř probíhá velký boj! 😀
Po Nikče přišla opět moje chvíle. Víc než půlku cesty jsem si v duchu, jinak to vážně při tom převýšení 7. úseku nešlo, zpívala písničku „Co jste hasiči, co jste dělali…“ Byl to důsledek toho, že na poslední předávce se dobrovolně angažovala právě parta dobrovolných hasičů. I přes to, že nohy mezi mými úseky pomalu tuhly, běželo se už od začátku lehčeji než ten první úsek. Přísáhám bohu, že jediné, co jsem si přála, aby se zase přede mnou neobjevila duše, kterou budu chtít/muset předběhnout. Bohužel moje slova nebyla vyslyšena! Najednou jsem v dálce uviděla běžící postavu a bylo to tam. Změna dechu, tempa a pomalé polykání metrů, které nás se „soupeřkou“ dělily. Musím říct, že kdyby soupeřka chtěla, mohla jsem blbě uhnout a ona mohla své ztracené umístění získat zpět. Ale podobné chování jsem při těchto závodech opravdu nezažila, a stejně bych to udělala já. Prostě na mně zavolala, že mám zahnout doleva. Díky. A tak jsem jí předběhla a běžela dál. Jenže co naplat, oko za oko. Za mnou běželo pár dalších divoženek, které měly natrénováno víc a lépe! Najednou se za mnou prostě zdvihl vítr a mně předběhlo oranžové triko vřeštící: „Poběž, už jsou to jen dva kopce! Za to výživné!“ Ježíš, jak já tohle slyšet nechtěla!!!
Hned u prvního kopce jsem zjistila, že věděla, o čem mluví. Naštěstí se přede mnou objevila dvojice, o které jsem si původně myslela, že jsou to turisté a já měla tendenci se předvést a opět je předběhnout. Později jsem ale zjistila, že je to další závodnice s doprovodem. Jo, přijde mi trochu nefér mít na trati podporu a ještě pánskou, ale člověk se z toho nesmí po…t! A i když jsem poprvé přešla do chůze, stejně jako pak ještě několikrát, i tuhle závodnici jsme strčila do kapsy! Další kopec, který následoval, byl ještě o něco šílenější a moje nohy začaly OPRAVDU protestovat! Stehna ohlašovala stávku, hlava bojovala s odboráři! Jenže duch zlomen nebyl. Do cíle 7. úseku jsem doběhla z posledních sil, ale šťastná! A pak už jen přejezd do cíle se zastávkou v místní putyce, kde jsem se velmi hlasitě dožadovala ledově vychlazené Coca-Coly a čekání na Ivet, kterou jsme podpořily společným doběhem do cíle!
Měly jsme to za sebou. Vyčerpané, ale šťastné jsme si užívaly své chvilky slávy, kdy i nám byla natažena růžová cílová páska, kdy nám byly nasazeny medaile na krk a kdy jsme byly konečně zase všechny spolu. Bylo to super!
Podtrženo sečteno: závod byl skvělý! Organizace neměla chybu. Značení trasy bylo opravdu propracované, spíš se jednalo o chyby jedinců, než organizátorů. To, že jsou mezi námi negramoti, kteří asi ve jménu své vyšší moci, musí kazit radost nám běžcům strháváním značení, za to organizátorky nemůžou. My se jim jen můžeme smát, protože všichni jsme nakonec do cíle doběhly! Také bych ráda napsala všem těm posměváčkům, kteří již předem „psali a psaly“, že pohrdají tomuto ryze ženskému závodu, že nevědí, o čem mluví. Chápu pány, kteří se vztekali, že jde o diskriminaci, protože bylo opravdu na co koukat. Ale pokud by na to šli od lesa, mohli se závodu účastnit jako řidiči nebo fotografové, stejně jako to udělalo několik přítomných. Dámy, které měly pocit, že tento závod bude závodem pro bábovky můžu ubezpečit, že opravdu nebyl. Že pokud by měly koule, tak si mohly vybrat úseky, které byly opravdu výživné a kde se dalo hrábnout na dno sil a předvést, co v nich je. Jen sebrat odvahu. No, a abych to zakončila pozitivně, bylo opravdu super potkat se na trati se všemi těmi tými, se všemi soupeřkami. Bylo mezi nimi pár rádoby začátečnic, ale i spousta těch, od kterých bylo co se učit a jejichž rady jsou pro příští běžecký rozvoj k nezaplacení. Díky tedy organizátorkám, že nám tuhle srandu a tohle setkání umožnily a pokud to moje plánované rodinné povinnosti dovolí, moc ráda si to příští rok zase s celým týmem zkusím!!!
