Někdy si myslíte, že všechno víte, že už své závodní rituály máte dotaženy k dokonalosti a že není v závodě nic, co by vás mohlo překvapit. Jenže pak přijde den, kdy máte chuť totálně všechno změnit a jdete do závodu naprosto klidní. A najednou zjistíte že rituály jsou na „houby“ a že skutečně BĚHÁTE lesy.
Strašně dlouho jsem se nezažila před závodem takhle klidná a smířená s tím, že prostě poběžím tak nějak na pohodu. Bez zbytečných ambicí. Také ani nevím, kde se ve mně vzala všechna ta vůle změnit mé předzávodní návyky do posledního puntíku. Ale tuhle sobotu na Běhej lesy Slavkovský les se tak stalo. Strašně ráda bych vám popsala všechno, co se ten den dělo a co všechno bylo jinak, ale nic z toho nevystihne „všechno“ skvělé, co ten den přišlo. Začalo to mojí první spolujízdou a skončilo božským přetahováním o umístění v ženské kategorii.
Za prvé – spolujízda!!!
Myslíte, že jsem ten typ, co si jen tak vezme neznámou společnost do auta? Omyl. I přes to, že působím jako velký extrovert, nerada pouštím neznámé lidi do svého prostoru. Ale možná intuitivně jsem ve středu nabídla spolujízdu na fb stránkách Běhej lesy. Ozvala se mi Lenka s Michalem, kteří na mě chudáci skoro hodinu po závodě čekali, než vystojím frontu na čaj, který na konec stejně ani nebyl. Upps. A jak jsem si tou spolujízdou nebyla úplně jistá, už od začátku to bylo hrozně milý. Takže až zase příště pojedu sama na závod, určitě spolujízdu zopakuju.
Za druhé – ať začne pršet!
Nikdy jsem si nepřála víc, aby začalo pršet víc než v sobotu. Mám pocit, že je to už takový můj předzávodní kolorit, že si v hlavě promítám, jestli tu vzdálenost uběhnu. Takže mám tak nějak automaticky v hlavě zabudovaný, že bych chtěla běžet tu kratší. Jenže pršet nezačalo, tedy ne do startu závodu, a tak nebyla výmluva, proč trať zkrátit. A změnit registraci by stejně nešlo, protože v celém areálu nebyl absolutně žádný internetový signál. Takže jsem se postavila na trať 23km trasy.
Za třetí – jdu s kamerou
Ještě pár minut před startem jsem měla ve svém opasku kameru od Niceboy, že si tentokrát závod užiju a natočím. Ale znovu zasáhl můj šestý smysl, který mě přiměl kameru nechat v autě. Stihla jsem jen natočit můj první tip na JIZ 50 RUN, na který se budete moci brzy podívat v události na Běhej lesy.
Za čtvrté – beru sluchátka
Poslední závody jsem hrdě nechávala sluchátka v kufru auta nebo rovnou doma. Ale tenhle závod jsem je strčila do telefonu a zapla hudbu do uší. A běžela. A běželo se mi tak, že jsem ani jednou nepropadla hříšné myšlence, jako letos tolikrát, že bych to za první zatáčkou vzala lesem zpátky. Prostě mi to sedlo jak hrnec na prdel.
Za páté – gel a tabletky s glykogenem
Hodně v sobě bojuju s během načisto (rozuměj bez chemických doplňků) a s jejich užíváním. Tentokrát jsem prostě před startem vzala gel od Penca, do kapsy dvě hořčíkové tablety s glykogenem od téže značky a stoupla si na start. Těžko někomu vysvětlovat, jak to najednou běželo. Gel mi vydržel cca do 13 km a pak jsem preventivně udržovala hladinku energie tabletkama. A ejhle… Nikde žádná krize, nikde žádná chybějící energie. To, že mám zadní stranu stehen jako polívčičku ale nekomentuju. To není chyba energetického deficitu. 🙂
Za šesté – je zima, beru bundu
Tímhle krokem jsem si vůbec nebyla jistá. Ale byla zima, vypadalo to, že bude pršet, a tak jsem raději na sebe hodila větrovku od Skins. Sice jsem se bála, že mi bude vedro, ale jelikož jsem ve festivalce dost dlouho mrzla, nechtěla jsem se jí za žádnou cenu vzdát. K mému štěstí. Ani jednou jsem se necítila přehřátá, naopak mi přišlo, že mě udržovala v příjemné provozní teplotě.
Za sedmé – tohle je závod, ne procházka
Sice jsem běžela tak nějak na pohodu, ale po dlouhé době jsem měla před sebou i „soupeřky“. Cítila jsem tentokrát opravdu dost energie na to, abych ženy před sebou měla chuť předběhnout. Kopec, rovinka, seběh… Bylo mi to jedno. Prostě, když jsem viděla příležitost, šla jsem do ní. A to, že jsme se s holkama několikrát předběhly, bylo vážně krásný. Jen ten finiš…
Za sedmé – osvěžující deštíček
Od nějaké chvíle bylo jasné, že pršet prostě bude. Že se tomu nevyhneme. Co ale jasné vůbec nebylo, tak v jaké intenzitě. Takže od 15. kilometru jsme běželi v mírném, ale souvislém dešti, který se změnil v pěkný slejvák, který mi píchal do tváří a očí. Do cíle jsem doběhla už rovnou vysprchovaná. Nebylo tedy třeba ani mé klasické hygieny s vlhčenými kapesníky. Ale hezký pohled na mě to asi nebyl, protože jeden z pořadatelů mi několikrát řekl (jednou by to ale stačilo) :D, že moc hezky nevypadám.
Za osmé – zpropadené tkaničky
Jak už jsem psala v bodě šest, tentokrát jsem prostě měla chuť trochu závodit. Nicméně na posledních kilometrech mě zradily tkaničky. Na 21 km se mi rozvázala jedna. Cítila jsem to, ale jelikož mě s dravostí krvelačné šelmy pronásledovala Helenka Moulisová, říkala jsem si, že to vydržím. Jenže bohužel kvůli silnému dešti byla tkanička natolik těžká, že jsem se nakonec musela zastavit a pořádně ji utáhnout. A za dalších 200m znovu. Tentokrát druhá! A to už jsem teda nadávala. Tyhle pidi chvilky mě stály 2 místa…
Podtrženo sečteno
za mě tenhle závod byl jako malina. A konečně se blížím ke své vytoužené první desítce v pořadí. 😉
