Představovat už tolik známý Nomen Run mi přijde zbytečný. Genderově sice nevyvážený, ale o to víc vyhecovaný štafeťák na 88 km, je prostě už taková klasika. Jen mi do něj poslední léta vždycky spadl nějaký jiný závod. Ale letos je všechno úplně jinak. I termínovka.
A tak jsem cca před měsícem dala dohromady 4 členný tým, aby se z něj 2x stal 3 členný a po poslední změně to tak zůstalo i na samotný závod. Přiznávám, chtělo se mi na to vykašlat a dát si nějaký hezký long run v okolí, ale síla týmu to nedovolila. A tak jsme v pátek odpoledne společně s Barčou a Janičkou jako #trimusketerky vyrazily do Nového Města na Moravě. Díky mé skvělé navigaci, jsme sice málem dojely trošku někam jinam, ale bylo by to bývalo rychlejší. Že jo.
Poslední parťačka nám vypadla ve čtvrtek. A tak jsme rozdělení úseků po dohodě s Bosskama řešily až na místě u večeře. Byl to trošku adrenalin. Nakonec jsme se dohodly, že dva úseky s nejvyšším převýšením si vezme Janička. Věděla jsem, že to zvládne, protože spolu běháme naše víkendové trasy a na nich je vždycky famózní. Barča rovnou řekla, že půjde radši dál, než výš. Jenže ve finále to nehrálo takovou roli. I na jejích úsecích to díky letošní změně několika úseků byl tak trošku alpinismus. A já? Já jsem si prostě nechala zbytek…
Startovaly jsme v 9.10. Stihly jsme se dobře nasnídat a sluníčko se už na nás krásně smálo. Stejně jako Bossky na startu. Janička začala úžasně a doběhla ve skvělém čase a já na ní natěšeně čekala. První úsek byl pohodovej, a tak jsem předběhla i pár týmů a jeden tým předběhl mě.
U svého druhého úseku (byl to úsek č. 4) už to bylo trošku těžší. Dost se na mně podepsalo horko a nedostatečná hydratace. Přeci jen jsem se bála, aby mi jen po hodině v klidu, který jsem mezi mýma dvěma úsekamam, neškrundalo v břiše. Také tělo nestíhalo tak rychle regenerovat, a tak na posledních 300 m se mi začala trošku motat hlava. Proto jsem na chvíli přešla do chůze a rozdýchávala to.
5. úsek si zase vychutnala Janička (kdo ho běžel ví, co prožila) 🙂 a 6. byl na Barče. Byl to jediný úsek, na kterém pršelo. A nebyl to zrovna májový deštíček, ale pěkná letní bouřka. Takže Barča sice doběhla vysmátá, ale totálně zmoklá. Na svůj třetí úsek (úsek č. 7) se mi nešlo lehce. Nohy tuhý, žaludek měl před startem co dělat. V mezičase jsme se totiž snažily doplňovat dostatečně cukr a já ho najednou měla fakt dost. Takže když jsem si chtěla dát ještě magnesko, měla jsem už jen při pohledu na něj, co dělat, abych v sobě všechno udržela. Odvykla jsem si na závodění a tudíž i na doplňování energie a celá ta směsice všech doplňků prostě udělala své.
Dalším mým kiksem bylo, že jsem si dala nepromokavou bundu, i když už nepršelo. Ale byl to zrovna ten mezičas, kdy nebylo jisté, že je po bouřce. Naštěstí jsem po cca 500 m potkala doprovodný tým dvou kluků, kterým jsem bundu svěřila a oni mi jí dopravili až na další předávku. Mé první díky tedy letí k nim.
Přiznávám – třetí úsek už byl za trest! Ale jsem za něj strašně ráda. U něj jsem se přesvědčila, že mám hlavu na letošní závody srovnanou. Běžela jsem, co jsem mohla a co nešlo, tak jsem táhla právě hlavou. Věděla jsem, že na mě na předávce čekají holky a že na mě spoléhají, stejně jako jsem se mohla spolehnout já na ně. Zároveň jsem ale cítila, že jsem dost dehydrovaná. A tak když jsem uviděla auto s týmem č. 79, tak jsem je poprosila o vodu. Tímto jim ještě jednou moc děkuju, protože ten Rajec byl mou živou vodou.
Poslední metry k předávce jsem se pokusila ještě o něco jako sprint. Ale jestli to tak vypadalo nevím. Co ale vím, jak na mě spousta lidí křičela jménem a fandila. Všem děkuji a omlouvám se, že jsem se nevzmohla ani na úsměv. Byla jsem fakt vyřízená a strašně ráda, že už dál běžet nemusím!!! 🙂
A pak už to bylo jen na Barče. Ta opět dokázala, jaká je báječná běžkyně! Společně jsme se dopajdaly do cíle, kde mě několikrát přepadla melancholie, že jsme to dokázaly a že jsme to nevzdaly. Jasně, řeknete si, vždyť je to jen Nomen Run. Ale pro mě to tentokrát znamenalo mnohem víc.
Před tím, než jsme se ve čtvrtek ze čtyř rozpadly na tři, byly ambice o trošku výš. Jenže když nám pak moje běžecká parťačka Soňa napsala, že i ve třech jsme skončily 7., nemohla jsem tomu uvěřit. Mám obrovskou radost i teď a jsem ráda, že jsme tenhle tým daly dohromady. A i přes to, že v oficiálních výsledcích nás najdete jako tým Jeden měsíc běžce, pro mě to už navždycky bude tým třech mušketýrek.
Děkuju opravdu holkám za tenhle zážitek a Barče hlavně za to, že i přes to, že je srdcem týmu Pink Power a Adventní běhání, tak běžela za tým Jeden měsíc běžec a Bosskám zase za to, že to pro nás dělají a ani v této době to nevzdaly. A hlavně děkuji Květě za náš malý soukromý slavnostní ceremoniál prvního 3 členného týmu v cíli.
