Když jsme loni odjížděli z prvního ročníku závodu Vltava Run 2014, věděli jsme, že pojedeme znovu. Stal se z nás tým. Tým, který měl společný zážitek a stejnou radost dosažených výsledků. Loňský ročník běželo kolem 35 týmů a byla skvělá atmosféra i mezi týmy samotnými. A tak jsem se zcela otevřeně bála, jak to bude letos. Podaří se organizátorům tohle zopakovat při 179 přihlášených týmech?
Jak jsem už psala dříve, ještě ve středu před závodem jsme řešili, jestli vůbec vyjedeme. Nakonec se v pátek kompletní 6ti členná výprava vydala na Kvildu, odkud závod startoval. Počasí bylo oproti loňsku naprosto skvělé a nálada na Kvildě výtečná. Náš tým už cestou začal slavit, čemuž jsem se já bránila do poslední chvíle, takže ve finále jsem si dala 2 skleničky vína, vědoma si výkonu, který nás v dalších dnech čekal. Za to někteří si dali větší než malé množství a ráno to s nimi ještě cloumalo a nebylo jim 2x dobře.
Do téhle pohody jsme se ráno vzbudili!
Za to o počasí bych mohla psát pohádky. Jestli se ptáte, proč pořád tak zdůrazňuju to počasí, tak ten, kdo nezažil loňský Vltava Run, kdy bylo lepší si místo bot vlézt do kanoe, nepochopí. V 7:15 startovala naše první členka a v 7:30 šsl na start náš další tým. A začal boj o přežití. V 6ti jsme si tento závod měli totiž užít poprvé.
Já běžela jako poslední z týmu a můj úsek začínal v Nové peci. V Peci, kde jsme loni byli na obědě na šilené svíčkové a snad ještě šílenějších palačinkách. Nicméně před prvním úsekem jsem byla nervózní, abych ho zaběhla tak, abych nezklamala tým. Trasa byla nádherná. Sice se běželo po betonové cyklostezce, což moc nemusím, ale sluníčko, pole a to všechno kolem mi vhánělo krev do žil. Zároveň jsem si říkala, že tam musím někdy s rodinou zajet, že si tam užijeme super výlety na kolech. Na téhle trati se mi podařilo zapojit i svůj běžecký instinkt, a to tehdy, kdy jsem spatřila běžce přede mnou. Takže jsem pomalu začala přidávat na tempu a soustředila se na cíl. Předběhnout ho! A ono se mi to podařilo. Jenže v tu chvíli naopak předběhl další týpek mě. 🙂 Prostě on to vzal jako dva v jednom.
Na další úsek jsem se už těšila. Byl to úsek z Rožmberku do Zátoně. Výhled na hrad byl boží, ale ty kopce mu přidávaly na pachuti hořkosti. Do toho se hrál hokej. Takže většina závodníků byla v přilehlých restaurací a chvíle radosti střídaly chvíle smutku. Dalším takovým vrcholným momentem tohoto startu bylo, že mi psala Květa Látalová (organizátorka závodu), že nás asi budou muset na tomhle úseku zastavit tak na 2 hodiny. Že se moc předbíháme a nabíháme rychlý časy. A co udělá blondýna! Začne šířit paniku. Do 10 minut mi od Květy přišla další zpráva: Nic se nestopuje. Pardon a díky za pochopení. Takže druhá vlna omluv i pro ostatní závodníky. 😀 Příjemným na tom zmatku bylo, že se člověk aspoň s ostatními závodníky seznámil a dostal do hovoru. Takže když jsem přebírala štafetový kolík, už se na mně těšil závodník z týmu Jeseníky. A ten mě hned za první zatáčkou dostal. Jenže… To bych nebyla já, abych se nepokusila aspoň o odplatu. A ona přišla. Když se mi v dálce začalo zase míhat jeho modré triko, koukla jsem na hodinky, kolik km zbývá do konce etapy a já si řekla, proč to aspoň nezkusit. A pak přišel takovej zákeřnej kopeček, kde jsem ho dostala. Snažila jsem se trochu zrychlit a utéct mu, ale nic. On se mě držel zuby nehty. A já vlastně byla ráda. Takhle jsme bok po boku pluli až pár metrů před cíl, kdy jsem šlápla do pedálů a aspoň o pár centimetrů ho předběhla. (Milý pane, doufám, že jste mě nenechal. V tomto případě by to nebylo gentlemenství.) 😀
Třetí trasa už byla v noci a měřila něco přes 11 kilometrů. Byla to trasa od zámku v Hluboké a já se na ni strašně těšila. Ale zároveň se bála tmy. Po prvních kilometrech jsem naběhla cyklostezku a moje fantazie se rozjela naplno. Z jedné strany řeka, z druhé polorozbouraná obora. Vzpomněla jsem si na dost hororů, včetně hororu OKO, a čekala, kdy a kde na mně podobná zrůdička vybafne. Vzpomněla jsem si na noční přesuny na raftech, když jsem jako malá jezdila na vodácký tábor a na malého utopeného chlapečka. Prostě psycho, ale i tak jsem doběhla do vesnice jménem Purkarec. Do téhle trasy se mi běželo vážně dobře a i přes nedostatek spánku jsem měla pocit, že loňské běhání bylo mnohem horší.
Poslední trasu, kterou jsem oficiálně měla běžet byla trasa z Květova. (Jak symbolické Květo!) Předem jsem informovala organizátory, že z osobních důvodů budu muset po této etapě odstoupit, s čímž samozřejmě tým předem souhlasil a organizátoři neměli výtky. Měli jsme v týmu skvělé běžce, kteří běhají ultra a někteří pravidelně maratony, takže za mně jsem do poslední chvíle neviděla problém. Ale po tomhle úseku se mi dostalo suchého sdělení, že musím běžet dál. Nechci se tady rozepisovat proč, protože bych se dostala do sarkasmu hraničícího se zoufalstvím a o tom tenhle blog není. Jen prostě nevěřím, že by to beze mně nedali. Vím, že to byl tým, kde bolest nebyla u některých zásadním problémem.
Za to na trati se děli věci. Nebyl by to Vltava Run, kdyby aspoň jednou nezapršelo. Takže i já jsem se dočkala této pocty a možná jsem to měla brát jako znamení k výše uvedenému. Na první křižovatce jsem se sekla tak, že jsem musela počkat i na blížící se světelnou tečku za mnou, která mi ukázala správný směr trasy. To jsem mu ale o pár minut později oplatila, když zase běžel špatným směrem on. Zároveň jsem část trasy sdílela s dalším běžcem a ještě jsme u toho stihli probrat spoustu „důležitých věcí“.
Když jsem tedy zjistila, že moje osobní plány a cíle, které by moje běžecké snažení a psaní posunuly na úplně jiný level, byly zničeny, zavolala jsem v pláči domů, ať nejezdí. Byla jsem zoufalá a naštvaná na celý svět. Bylo mi prázdno a já nevěděla, co dělat. A s tímhle jsem se připravovala na pátý úsek. Jenže víte, jak je ta báje o Rytiřích z Blaníku… Těmi rytíři se mi ten den stala moje rodina. Během půl hodiny mi volali, že za mnou jedou i tak, a že se mnou zůstanou až do konce. Takže trasa ze Štoly Josef až na Živohošť byla sice už po běžecké stránce náročná, ale bylo mi líp, protože jsem věděla, že mám po boku někoho, kdo mě nedá! Takže jsem běžela, kopce nekopce (trasa měla obtížnost 4 z 5), vybíhala vztek, ale těšila se na konec. Přes Živohošťský most už se mnou běžela dcera Viktorka a na konci stál i můj muž. Byla jsem jim za to strašně vděčná!!!
Moje poslední trasa vedla až do finiše na Hamru. Sil už moc nebylo, ale úsek byl jen 6,7km dlouhý. A tak jsem už jen běžela a běžela a v cíli se znovu rozplakala. Bylo to za mnou. 350km během 30 hodin a to vše v 6ti lidech. Dokázali jsme to!
A teď bych chtěla už jen poděkovat pár lidem:
RADKA JANDEČKOVÁ- kapitánka našeho týmu, respektive dvou týmů.
Radko, jsi skvělá a divím se, že jsi to všechno kolem vůbec dala. Byla jsi naše zeď, naše hlava a naše všechno. Nebýt Tebe, nikdy by nevznikla myšlenka Jiného Gangu a asi by ani nevznikl Jeden měsíc běžce. Loňský Vltava Run byl totiž takovým hrozným motivátorem začít běhat víc a líp. A o to přeci v první výzvě šlo, ne?
Radko, díky!!!
IVETA DITTRICHOVÁ – Ivet, moc děkuju za podporu před tím pátým úsekem. Vím, že jsi věděla, jakou oběť jsem v tu chvíli dávala a Tvoje slova u toho otevřeného kufru, kdy jsem se plačící vrátila po finálním telefonátu se zástupcem RunCzech, byla pro mně fakt náplastí a zároveň jen potvrzením toho, že jste na to měli i beze mně. Omlouvám se, že jsem neměla moc sil, těch psychických, pak už mluvit i s Tebou.
KVĚTA LÁTALOVÁ – organizátorka Vltava Run
Květo, co k Tobě napsat. Jsou lidi, který prostě poznáš a tím to končí. V Tvém případě to ale opravdu neplatí. Za těch pár setkáních, co jsem měla možnost Tě potkat, jsi mi neuvěřitelně sedla. Z mého pohledu jsi neuvěřitelně laskavý člověk a moc si vážím Tvého osobního přístupu. Díky, že jsi stáhla okýnko na Živohošti, že jsi mě neobjela bez povšimnutí, i když jsi mohla, protože já bych si Tě sama v tom autě nevšimla. Díky, že jsi mi ve finiši objala. Díky za celý Vltava Run, protože je to pecka! Strašně ráda pojedu příští rok znovu. I přes ten obrovský meziroční nárůst týmu jste to zvládli skvěle s neustálým úsměvem a Vltava Run neztratil nic z toho, co měl loni!
Prostě díky vám všem!!! A co vy, kdo jste byli, nějaké zážitky, o které stojí za to se podělit? Napište je pod článek!
České Budějovic – zde se již stmívalo a my měli šanci pár minut oddychnout. Ale ani tady na spánek jako takový nedošlo. Bylo to o minutách tvrdé dřímoty, které nám pomohly všechno zvládnout.
Rožmberk – etapa, kdy se děly věci: hrál se hokej, zvažovalo se přerušení závodu a seznamovalo se o sto6.
