Když jsem loni na Universal Runu potkala Nikolu Bartákovou, netušila jsem, jak moc osudové setkání to bude. Nejen, že jsme se skoro na místě dohodly na uspořádání společného závodu, ale my ho opravdu včera uskutečnily! A jak jsem tentokrát viděla vlastní závod z pohledu pořadatele?

NikiavikyVymyslet si vlastní závod je jedna věc, ale dotáhnout všechno do konce je věc druhá. Ono totiž přesvědčovat partnery o závodu, o kterém ještě nikdo neví, není zrovna jednoduché. Já osobně vsázela na dobré jméno Nikči. Brala jsem jej jako brand a záruku kvality. Po tom, co jsem s dalším kamarádem naprosto bravurně zvládla s nulovým rozpočtem uspořádat Spartan Kids Winter Race v Kladně, nepochybovala jsem o tom, že i tohle se podaří. Ano, je pravdou, že děti s vámi nediskutují, nestěžují si, že na překážkách stály moc dlouho, případně neřeší zázemí. To vše je učíme až my svým příkladem.

Ale my si prostě sedly a řekly si, co od závodu čekáme – závod, na který lidi jen tak nezapomenou. Nechtěly jsme konkurovat Spartan Racu, který mimochodem Nikča v Čechách zpopularizovala, ani nijak konkurovat dalším běžeckým závodům. Chtěly jsme závod pro lidi, kteří si chtějí vyzkoušet svou fyzickou, ale hlavní morální sílu. A věřte mi, že ta morální byla včera opravdu třeba!

Vymýšlet cviky byla docela sranda. Obzvlášť humusáci nás potěšily. Vymyslely jsme virál, který opravdu projel celou Českou republikou. Akorát nás zradili fanoušci, když nás zapomněli označovat. Ale i takový může virál být. Nepředvídatelný!

Šlo se dál a termín se blížil. Počítaly jsme se všemi variantami. Přes nedostatek účastníků až po deštivé počasí, které městské slečinky dámského i mužského rodu mohlo odradit od účasti. Čím víc se termín blížil, tím víc jsme registrovali žádosti o přeprodej lístků, ať už z jakýchkoliv důvodů.

DSC04990A pak to přišlo. Sobota 11.4.2015. V 6 hodin jsme spolu s dobrovolníky byli nastoupeni v Riegrových sadech, značili trasu, čekali na partnery a prostě stavěli celé zázemí. Všichni byli nadšení, jen místním pejskařům jsme se nějak nezamlouvali. Na jejich území jsme si totiž dovolili postavit překážku ala ostnatý drát. No, nedovedete si představit, jak moc tito tolerantní lidé jsou netolerantní. Vyhrožovali nám policií, udáním všude možně a tak se kamarád naštval a na otázku jak dlouho to tam bude zcela vážně odpověděl, že je to závod na 14 dní. Já smíchy čůrala do kalhotek a zároveň se bála o naše životy. Strhla se opravdu šílená hysterie. Pejskaři sháněli organizátora a dožadovali se okamžité nápravy. Jako správná parťačka jsem je poslala za Nikolou. K ní jsem zpátky dorazila právě ve chvíli, kdy oněm dámám vysvětlovala, že závod opravdu nebude trvat 14 dní, ale jen dnes.

V 11 hodin vše odstartovalo. Moje původní představa byla, že se na stanoviště půjdu podívat, ale dostala jsem se jen k poslednímu stanovišti, kde si závodníci užívali právě ty humusáky. Naprosto jedinečně je tam povzbuzoval můj parťák z asociace OCRA CZ Martin a jak on sám podotkl: „Zase mě všichni milovali!“ Já sama jsem hlášky typu „i moje babička by to zaběhla o berlích líp“ zkoušela v prvním kole u cílové rovinky žabáků, ale když jsem viděla výrazy ve tvářích borců, dělala jsem, že tam nejsem a že vlastně s tím závodem nemám nic společného. Jestli jsem se před závodem bála, aby se to účastníkům nezdálo jednoduché, při pohledu na ně, jsem nepochybovala, že závod je vážně na krev. Jednu holčinu jsem v cíli i dokonce sama prosila, aby to nevzdala.

DreamPhoto_150411_002

Martinova zahřívačka!

Ve 13 hodin odstartovala dětská část závodu, kde jsem měla své želízko v ohni Viktorku. Ta naprosto skvěle vyběhla a vypadalo to, že doběhne mezi prvními. Jenže jí začalo píchat v boku a zklamání ze ztráty náskoku se podepsalo na jejím dalším výkonu. Moje přesvědčování, že na ní budu pyšná, i kdyby doběhla poslední, nemělo žádný výsledek a já pomalu ale jistě přecházela do stavu naštvanosti. Nějak to doběhla, ale já stále přemýšlela, pro koho to všechno dělám.

Ale přišel jiný silný okamžik, který mi pomohl na všechno zapomenout. A to bylo proběhnutí cílem Míšou Tereskou. Chlapečkem, který prodělal mozkovou obrnu a pro kterého byl hlavně dělán doprovodný charitativní program. Když totiž Míša spolu s tatínkem válčili na rovince žabáků a pak si to spolu „sprintík“ do konce, bylo mi jasné, že vítězem je tady někdo úplně jiný než ten první.

DreamPhoto_150411_001

Takže podtrženo sečteno: organizovat závod je o dost náročnější než příprava na něj. Je to o toleranci, o souznění a emocionální vyspělosti organizátorů nehledě na ego. A hlavně o odpovědnosti: odpovědnost k lidem, kteří si závod zaplatili a přišli si ho užít. Tak snad se nám tohle všechno povedlo.

DSC04989

Sdílet na Facebooku

Dej o tomhle článku vědět i svým přátelům na Facebooku.