Hattrick nechystám aneb déšť štěstí na Ladronce

Než začnu psát, co všechno bylo na sobotní Run Tour v Prazce na Ladronce skvělé, musím napsat úplně něco jiného. Musím totiž poděkovat Marcovi s Viktorkou, jak tentokrát na mě všude trpělivě čekali a vůbec neremcali. Alespoň ne přede menou. Čekali, než jsem se vykecala s půlkou startovního pole, než jsem doběhla a než jsem natočila všechny insta-stories pro RunTour, i pro mně. Vážím si toho a vím, že to dělají jen kvůli mně a chci, aby věděli, že to nepřehlížím. 

Samotný den na Ladronce byl naprosto skvělý. Za rok, co Run Tour běhám, jsem zde našla spoustu přátel, které na startu pravidelně potkávám a postupně se přidávají i další. Nebudu lhát, že, není super, nestát v koridoru sama, ale naopak s někým, s kým si před startem popřejete štěstí a společně zmírníte nervozitu. (Promiň, Edo. To, že bych Ti na startu měla popřát mi tentokrát došlo asi 300m za startem.) 😀

Další velkou zkušeností z letošní série RunTour byla spolupráce s nadací Leontinka. Musím říct, že to, co připravily holky z nadace jako poděkování vám srdcařům v sobotu na Ladronce, mě dojalo. Fotografická stěna s Markem Moflárem (zrakově postiženým běžcem), který byl spolu se mnou součástí kampaně LVPS2017, byla fantastická, občerstvení, které pro vás ve společně se společností Lidl připravili, nad očekávání. A kdo viděl tištěné certifikáty srdcařů, tak musel opravdu sundat klobouk.

Marek Moflar se rozdvojil. A to rovnou do mně. 😉

A takhle nám to sluší normálně 😀

 

Marek, já, Bára a Terezka – kromě mě všichni z Nadace Leontinka. Šek předán a já doufám, že vy všichni, co jste slíbili doposlat korunky, že to tak ještě učiníte.

Ale k samotnému závodu. Po minulém týdnu v Běchovicích, kde jsem si dala osobáček na mírně kopcovitém terénu, jsem věděla, že tady by mohl padnout další a s tím jsem do toho i šla. Jenže, ať se to zdá nebo ne, tak všechny ty otáčky i velmi mírná stoupání na Ladronce, můžou být zrádné. Zvlášť když asi hodinu před startem zjistíte, že jste nechali doma boty. Ups. Jaká začátečnická chyba. Naštěstí mě zachránili u Salmingu a na samotný závod mi půjčili boty, ve kterých normálně běhám. Díky, díky…

Start byl ve 13. hodin. Já tyhle obědový starty nemám moc ráda, protože pořád řeším, co a kdy budu jíst. Start jsem stihla jen tak tak, protože jsem samozřejmě nemohla chybět ani na křtu nového vydání knížky Evy Fryšarové a Edy Kožušníka “Prostě běž!” Takže jsem na start běžela totálně nezahřátá a nerozcvičená. Naštěstí i Eda, který asi 5 minut před tím všechny do mikrofónu upozorňoval na nutnost se před během dobře rozcvičovat, na tom nebyl o nic líp.

Eda velmi důvěryhodně radí: “Ty ty ty, jestli se nebudete před závodem protahovat!!!”

Stejně jako v Běchovicích, stoupla jsem si do prvního koridoru, abych byla mezi rychlejšími běžci, kteří mě můžou táhnout a neztrácela drahocenné sekundy. Se startovním výstřelem jsem vyběhla jako o život. Začátek byl zase někde kolem tempa 4:11, což je tempo, ve kterém celý závod zatím neuběhnu. Ale řekla jsem si, že prostě pojedu opět pocitově a postupně případně zbrzdím. Plíce to dávaly,tak jsem se nemusela bát brzského konce.

A tohle je on. Legendární Podry. Mně toho tedy moc neříkal. 😀

Někde kolem 2. kilometru mi došlo, že jsem kromě bot, doma nechala ještě hrudní pás. Bože, co mě ještě čeká! Ale hlava jako by si toho nevšímala a běžela stále dál. Stejně jako moje nohy. Já to totiž v hlavě měla srovnané Šla jsem si pro osobák, aniž bych si jedinkrát připustila, že by nepadl. Byla jen otázka, o kolik ten z minulého týdne pokořím.

Když jsem tohle minulý týden po závodu v Běchovicích řekla Petru Špánitzovi  (zdravím, Petře) 😀 z Go Create Performance (šéfík nás ambasadorů), trochu skepticky mě usadil, ať zase neblbnu a sklidním se. Ale víte, jak to je? Když člověk zná své tělo, nepochybuje. A i tyhle slova byly dost velkou motivací k tomu, abych ze sebe na trati vydala maximum. A tak jsem šlapala první kolo jak parní lokomotiva a ve druhém si už jen hlídala čas. Nebudu tvrdit, že to nebolelo (ale to ta Petrova poznámka taky 😀 ) a taky netvrdím, že jsem se celou dobu pěkně usmívala na lidi kolem. To zase ne. Ale moje nohy vedlo moje srdce a moje přesvědčení. Cílovou pásku jsem tedy proťala v oficiálním čase 45:47 (moje hodinky mi na desítku ukázali ještě o 3 sekundy rychlejší čas). Což je skoro o 40 sekund míň než minulou sobotu v Běchovicích. 😀

Takhle jste mě ve druhém kole určitě neviděli. 😀 Ale přeci sem nebudu dávat fotku s ksichtem, že jo?!? 😀

Ve finiši už na mě čekal Marco s Viky a když jsem ji řekla, že mám osobák, tak mi Marco říká své klasické: “Aha, já myslel, že běžíš nějak pomalu!” 😀 Prostě jeho styl. Ale bylo vidět, že je na mě pyšnej a že díky těmhle dvoum osobákům mám zase na pár závodů (a hlavně tréninků) zelenou.

Jak už jsem v nadpisu psala, hattrick nechystám. Příští týden mě čeká půlmaraton v Hradci, což měl být můj poslední velký závod sezóny. Jenže když mi to teď tak krásně běhá, tak třeba jim to ještě doma dokážu dobře politicky vysvětlit a pár závodů ještě odběhnu. 😀 Ale zpátky k Hradci: neříkám, že jsem už nekoukala na tempo, které bych musela mít, a že by se mi osobáček na půlmaratonské trati ke konci sezóny nelíbil. Určitě to není nereálné. Ale nejsem si zcela jistá, že na něj mám 100%  natrénováno. Ale uvidíme. Přeci jen časy z RUN Praha Plzeň ukazují, že dokážu máknout. Tak se nechám překvapit a případně si své půlmaratonské ambice nechám na příští rok.

Run Tour v číslech: když jsem si porovnávala své výsledky na 5ku i na 10ku s ostatními, zjistila jsem, že v pětce, kdybych trochu potrénovala, bych se mohla dostat snad i na bednu. Ale jak jsem někde psala, já úplně na ty kratší tratě nejsem, neumím je rozběhnout a dřív než se stačím zahřát, jsem v cíli. Ale ta bedna je lákavá 😀 Na desítce oproti loňsku zlepšení o 16 minut! A tak jsem nakonec mezi ženami skončila 13. z 373. a 175. z 985 závodníků vůbec. Za mě nic, za co bych se musela stydět. Naopak mám radost a těším se, jak to bude pokračovat dál.

Musím říct, že všechny závody v září pro mě byly obrovskou motivací k dalším tréninkům. Mám dost síly a věřím, že se můžu ještě o kus posunout. Po závodě jsem o tom mluvila právě i s Markem Moflarem a oba víme, že to bude bolet, ale že mé cíle na příští rok nejsou vůbec nereálné. Pokud byste si chtěli přečíst, kde se stal ten zlom a v čem tkví moje tajemství tohoto zlepšení, najeďte si na blog už ve středu. Píšu o tom relativně bez zábran.

Každopádně, jestli zvažujete běžet pražskou RunTour příští rok, určitě do toho jdětě. Je to skvělé místo, kde potkáte spoustu známých. Víc než jakémkoliv jiném závodě. A pokud jste dosud moc lidí neznali, tak určitě potkáte a poznáte. To vám garantuju. A pro mě tahle pražská Run Tour byla právě o kamarádech. Jeden střídal druhého a omlouvám se každému, s kým jsem nestihla prohodit víc než jen pár slov. Také mně osobně udělalo nesmírnou radost, vidět své bývalé dětské svěřence v cíli. S medailí na krku a úsměvem na rtech. A o tomhle všem je celá Run Tour. O přátelství, o emocích a o pozitivní energii. Tak zase v Pardubících.

Moje srdcovky! Chybíte mi na trénincích… Každopádně zasloužené medaile!

Tři úsměvy značí tři osobáky. No, nejsme ňuňu! 😀

Naši věrní paceři!!! Pozávodní chill. 😀

Categories:

ZÁVODY

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *