Závod Red Bull 400 byl typ závodu, který jsem ještě nikdy neabsolvovala. Překážky, kopce a bahno nejsou už přeci nic výjjimečného. Ale jeden velký kopec? To bylo něco nového.
Od prvního tréninku s Kubou, beru všechny závody jako sondu do mých limitů a fyzické zdatnosti. Každý závod mi má ukázat mé slabiny. A tenhle jednu takovou „slabinku“ odhlalil. Nohy.
Byla sobota ráno a já, Marco, Viky a dvě odhodlané kamarádky jsme vyrazili na cestu do Harrachova. Marco s Viky jako pozorovatelé, náš holčičí zbytek jako závodnice. Byly jsme strašlivě odhodlané a namotivované. Tedy do doby, než jsme všichni spatřili ten skokanský můstek. Ačkoliv jsem v Harrachově v zimě skoro jako doma, při pohledu na ten můstek bez bílého poprašku, jsem měla sevřené úplně všechno a i já na chvíli zmlkla. K tomu jsem po několika minutách zjistila, že ten první nafouknutý RedBull oblouk není cílový, ale slouží pouze jako rozběh ke kvalifikaci do finále. No nic, jako správný kapitán týmu jsem holkám řekla, že to prostě dáme.
Ještě si dovolím jednu poznámku – původně jsem měla běžet v týmu, ze kterého zbyla pouze Zuzka. Marco, který měl také běžet, po srážce s kancem stále bojuje s hojením rány, Pavel má také nějaké zdravotní problémy a já nakonec běžela sama za sebe. Účast v týmu tedy nepřicházela v úvahu. Shánět na poslední chvíli celý tým, nebylo zrovna lehké, ale i to se nakonec vyřešilo. A zde bych ráda poprvé dala velký palec nahoru organizátorům z RedBullu. Přes úterní oznámení, že už změny nejsou možné, ji na místě provedli a to dokonce s ochotou a úsměvem.
A pak už se jen čekalo na starty. Běžela jsem ve druhé ženské kvalifikační vlně. Nervozita před startem byla ještě vystupňována Kubou, že pokud to nevyhraju, tak s tréninkama u něj končím. Viky na startu mi mávala transparentem a já nechtěla nikoho zklamat. Pozorovala jsem holky kolem sebe a v duchu odhadovala jejich kondici. Uklidňovalo mě, že na OCR závodech většinu dívek udolám vytrvalostí. Jenže tady nebyl na vytrvalost čas. Tady bylo jen 400m, respektive v kvalifikace pouhých 250m . A pak přišel výstřel.
Vyběhla jsem a nekoukala napravo ani nalevo. Úkol zněl jasně: napálit to od začátku do konce! Prvních cca 150m bylo dobrých a já se držela na 5. místě. Jenže pak přišel zlom. Z jakéhosi mně neznámého důvodu jsem přešla z běhu po dvou nohách na chůzi po 4 končetinách. Asi jsem podlehla tlaku ostatních závodnic, které se takhle pohybovaly už několik metrů. A bum – začaly mi tuhnout nohy a neuvěřitelně bolet zadek. Ale pořád jsem šla. I tak jsem ale z 5. místa propadla na konečné 13. z obou kvalifikačních kol.
Jestli vás zajímají pocity těsně po doběhnutí cílem, tak byly hrozné! Nohy i zadek bolely jako čert! Pálily a vůbec vám asi nedovedu tu bolest dobře popsat. Plíce mě pálily, jako když jsem začínala s během a tenhle pocit se mě držel až do finálového běhu. Hodila jsem tedy do sebe hned banán, ale ten jsem málem vyzvracela. Chyba číslo dvě!
Se svým 13. místem jsem se nakonec dostala do „ženského finále A“. Snažila jsem se co nejlépe rozmasírovat nohy a co nejvíc odpočívat. Ale samozřejmě jsem pořád přemýšlela nad tím, co se bude s mým tělem dít těch zbylých 150m, kterých jsme před tím byly ušetřeny. Čím víc se blížíl start, tím víc jsem pozorovala ostatní. Ta se protahovala, ta se rozbíhala. A já postupně dostávala chuť bojovat! Věděla jsem, že za poslední týdny jsem se fyzicky zlepšila a že bych tedy několik závodnic mohla potrápit. Ve finále jsem se takticky rozhodla nejít na čtyři do poslední chvíle a rozvrhnout síly. Proto jsem se startovním výstřelem nehrnula dopředu. V hlavě prázdno – jen jsem si říkala: „Hlavně nekoukej na cedule s metry.“ Když jsem byla těsně pod prvním redbullovým obloukem, poprvé jsem vzhlédla nahoru. Byl to šílenej pocit. Mám za sebou asi tak půlku a už teď jsem v hajzlu?!? Ale šlapala jsem dál. Plíce pálily a já si nemohla odkašlat, abych nechrčela. Překonala jsem první oblouk a šlapala do schodů. Teda táhla se do nich rukama o zábradlí. Pak přišel kus s dřevěným podkladem. Tady už to bolelo tak, že jsem měla bolestí zkřivený obličej a ani ruce už mi moc nepomáhaly. Fanoušci byli super a povzbuzovali nás. Jediné na co jsem v tu chvíli myslela, abych nepřestala jít. Věděla jsem, že když se zastavím, tak jsem skončila. Jedna noha, druhá… Bolest, tuhost. V hlavě min hučelo a tepalo, a já dostala šílenej nápad! Je to asi 50m do cíle, tak zkusím zrychlit. Takže nohy, jdeme na to? Nic. Nohy jsem prostě rychleji nedokázala sunout. Ok. Takže mám asi ještě 30m před sebou. Zkusím udržet tempo. Napočítám si teď 50 kroků a pak se podívám, kolik mi toho ještě zbývá a podle toho se rozhodnu. Napočítala jsem do 20 a zoufale vzhlédla k vrcholu. Kurňa, já tam ještě nejsem! Nevím, jak, ale doplazila jsem se k poslední dřevěné části a přepadla do cíle. Zaplavila mě obrovská euforie a úleva z toho, že to mám za sebou. Endorfiny vystřelily moje tělo do extáze a já si říkala, že to byl fakt skvělej závod.
Pokud ale čekáte, že řeknu, že v tom okamžiku mi přestaly bolet nohy, tak budete čekat marně. V tu chvíli jsem si teprve uvědomila, jak moc všechno bolí a jak moc pálí i zadek. Ale bylo to tam. Výsledný čas 7:19 mi přiřkl 21. místo mezi ženami z 84 startujících.
Když jsem se zvedla, šla jsem si natočit tu výšku a prohodila pár slov s jedinou závodnicí, která se mnou na startu mluvila. Ve tváři měla obrovské zklamání a mně jí bylo líto. Její sprinterský start byl famozní, ale pak vytuhla a vítězství ji minulo. Já stále zatím lítala nad zemí. Ale s každým schodem, který jsem scházela dolů, mě nálada opouštěla a já si uvědomovala, že jestli se chci v říjnu v Kalifornii srovnávat s těmi nejlepšími, musím ještě pořádně máknout a že 15. místo, které jsem si v hlavě nastavila, mi uteklo. I to jsou ale závody a s neúspěchem se musí počítat.
Ale abych nekončila takhle pesimisticky, chci tady poděkovat celému RedBull týmu, protože za mně to byl organizačně nejlépe zvládnutý závod, na jakém jsem v ČR byla. A jestli tady někdo hodlá tvrdit, že v Česku se nedají dělat kvalitní závody s kvalitním zázemím, tak kecá a může se jít učit k RedBullu. Nevím, kde hledali hostesky a všechny lidi v týmu, včetně záchranářů, ale jejich výběr byl bez chyby. Nikdo nenadával, všichni byli milí, ochotní a usměvaví. Dalším velmi pěkným bonusem, za relativně nízké startovné (štafeta 1000,- Kč pro čtyři), bylo fakt pěkný funkční triko (myslím, že tady rejpalům museli zacpat pusy) a co víc dostali jsme tolik občerstvení, že se to nedalo ani sníst – oběd, svačina, pitný režim a samozřejmě RedBully. Pokud tedy příští rok nenastanou nějaké „nepředvídatelné rodinné“ 😀 události, můžou se mnou u RedBullu určitě počítat.
A nakonec Kubovo backstagevideo: