Minulý týden jsem měla běžecký trénink a samozřejmě jsme u toho i trochu mluvili. Dostalo se i na vzestup sportující populace u nás a vůbec ve světě. A když už jsme řešili ty dospělé, nemohli jsme samozřejmě vynechat i děti a jejich sportovní vývoj.
Zřejmě většina z nás si z dětství pamatuje hodiny tělocviku. Pro některé z nás to byla TA super hodina, u které jsme ze sebe dostali přebytečnou energii a nemuseli svázaní sedět potichu na židli, ale pro ty druhé možná trauma, které se s nimi táhne až do dospělého věku. I já jako velmi zdatný sportovec jsem občas bojovala s tím, nechat si od doktorky předepsat osvobození od tělocviku.
Přemýšleli jste někdy nad tím, proč taková spousta lidí nenávidí sport? Proč tolik lidí přičichne ke sportu až v dospělosti?
Hodně velkou rezervu vidím právě v těch hodinách tělocviku. Stejně jako jsou lidé, kterým jde matematika, malování nebo skvěle hrají na hudební nástroj, tak stejně tak existují mezi námi i tié, kteří sport prostě nenávidí a učí se ho mít rádi třeba až v pozdějším věku. Při vzpomínce na střední školu, kdy naše tělocvikářka, bohužel pro mnohé skvělá sportovkyně, dávala sodu některým žákům, že se ani nedivím. Vlastně i já jsem to občas slízla, ale u mě to spíš souviselo s tím, že již od mala jsem v sobě měla notnou dávku drzosti. 🙂
A proč tedy pořád píšu o tom zpropadeném tělocviku? Víte, ve školce si děti hrají a cvičení berou jako zábavu. A to i děti, které nejsou moc běhavé. Nikdo je za to netrestá. To právě přijde až ve škole. Děti jsou tlačený k výkonům známkami. Neumíš kotoul? Sorry, máš to za 5. Že jsi nezaběhl stovku za předepsaný limit? Je mi líto… A tak se pomalu v dětech buduje pocit, že sport je něco hrozného.
Již druhým rokem vedu v Kladně kroužek Spartan Kids. Samozřejmě, že děti hecujeme k tomu, aby byly stále lepší, ale zároveň jim ukazujeme, jak moc je sportování zábavné. Co všechno se dá při sportu zažít a o to samé se snažíme i na našich dětských závodech. Většina našich závodů nemá vítěze a pro všechny je připravená stejná odměna. Chceme, aby děti měly radost, že překonaly hlavně sebe. Většina rodičů tenhle náš směr oceňuje, ale najdou se i tací, kteří s tím nesouhlasí. Loni po závodě v Černé v Pošumaví mi volal naštvaný tatínek, proč jeho syn nedostal žádnou výhru, když doběhl první? Postupnou diskuzí jsme došli k tomu, že on sám byl hokejista a syn nyní hraje fotbal. Možná to bylo naopak, ale to je jedno. Chci tím říct, že prostě tohle porovnávání v některých dětech může zanechat pocit, že pro ně sport není. Že jsou nuly. Při tom by stačilo jen s dětmi víc mluvit, víc je poslouchat a být tolerantní k těm, kteří to v genech prostě nemají. Ze mě se taky nestal žádnej Smetana.
Ale dovedete si tedy představit, že by děti ve škole běhaly jen tak? Pro radost? Že by se učily hýbat jen pro dobrý pocit? Asi těžko. A tak tady vyrůstají děti s noční můrou jménem sport. Jenže pak přijde nadváha, zdravotní problémy nebo něco/někdo, kdo nás začne lásce k pohybu učit. Člověk postupně zjišťuje, že když zvolí vhodnou aktivitu, že sport může být i velkou zábavou. A tak se stává, že z nesportujícího jedince se skoro ze dne na den stane třeba běžec. Běžec hobík, ale o to větší srdcař.
Souhlasíte se mnou nebo máte na výkonnostní tělocvik a vůbec sportovní aktivity dětí odlišný názor? Napište mi ho.